Trauma lze zdědit, ukázal výzkum. I odolnost vůči němu

19. 4. 2017

Neuróza, úzkost, dobrodružný duch, lze to zdědit? V roce 1992 molekulární biolog a genetik Moshe Szyf a neurobiolog Michael Meaney na McGillově univerzitě v Montrealu začali po konferenci u piva diskutovat o dědičnosti osobnostních rysů - a Meaney uvažoval o tom, že některé emoční rysy mohou být předávány geny v mozku. Szyf byl sice skeptický, ale zaujalo ho to.

Meaneyho hypotéza zněla, že rodič který zažil trauma může prodělat určité změny v mozku, které mohou vést k epigenetickým změnám neuronů předaným vlastním dětem a dokonce i vnukům. Tento dohad vedl ke vzniku úplně nového výzkumného pole, behaviorální epigenetiky. Ta předpokládá, že pokud máte rodiče nebo prarodiče, kteří přežili genocidu, válku, byli svědky vraždění nebo prošli podobným traumatem, například v rukou zneužívajícího a zanedbávajícího rodiče, nesete ve svých genech rysy zaznamenávající emocionální dopad.

Dědeček, který byl v dětství zanedbáván, mohl například zažít depresi a předal sklon k ní dál. Ale funguje to i v pozitivním ohledu. Pokud váš prarodič měl milující, pečující rodiče, dostáváte v psychologickém a behaviorálním smyslu genetickou podporu. Jak daleko takový epigenetický vliv zachází? Je dost těžké to odhadnout, i pro vědce.

Ve studii z roku 2008 Meaney a Szyf zkoumali mozky těch, kdo spáchali sebevraždu, a srovnávali je s těmi, kdo zemřeli z jiných důvodů. Mezi sebevrahy neurální geny vykazovali nadměrnou metylaci. Odtud výzkumníci vyvozují, že sebevrazi byli v dětství zneužíváni. Takové lidi methylové skupiny v neurálních genech spojují s pocity úzkosti, beznaděje, únavy nebo znepokojení.

Někteří výzkumníci jdou ještě o krok dál. Může být, že mnohé nebo dokonce většina našich emočních a psychologických sklonů může pocházet z epigenetických změn předaných předky.

Podrobnosti v angličtině: ZDE