Pod vedením tohoto Votavy, který se do té doby nejpamátněji vepsal do povědomí členů Levé alternativy tím, že se v Mírovém klubu Johna Lennona porval právě s Polákem, Levá alternativa uzavřela volební koalici s komunisty. To tuto vznikající organizaci v následujících letech zničilo.

V jiné menší organizaci s názvem Demokratická levice, kde jsem býval místopředsedou, se povedlo tehdejším komunistům provést v zásadě totéž, jen s drobnými variacemi.

Z minulých událostí se člověk obyčejně snaží vyvodit nějaké poučení do budoucna a víc je neřešit. Pro mě je takové poučení mnoho let jasné: Vyhnout se důsledně jakýmkoliv - jakýmkoliv - vstřícným krokům vůči komunistické straně, protože jediné, co po nich následuje, je pokus o nepřátelské převzetí partnerské organizace.

Tento úsporný přístup mi ovšem už dlouho systematicky narušuje mj. heroizace Jakuba Poláka ze strany proponentů českého "anarchismu", jmenovitě Ondřeje Slačálka.

Kolaborant Sabina rozhodně nebyl "radikální demokrat", třebaže se jej jedna část generace osmašedesátníků snažila ze zoufalství vylíčit právě v tomto smyslu, ale především bezzásadový kolaborant. A také Jakub Polák byl podobným typem podlého, opovrženíhodného zrádce. Je to jeden z lidí v mém životě, kterým opovrhuji snad ze všech nejvíce. Poznal jsem později řadu intrikánů a spiklenců schopných zradit důvěru druhých, ale řekněme pro jednoduchost, že dokonce i o Štěpánu Kotrbovi mám o dost lepší mínění než o Polákovi.

Když předevčírem Slačálek v jedné diskusi olajkoval nadávky na mou adresu, zapřemýšlel jsem, zda mi vůbec stojí za to takové věci sledovat. Zda se mám zabývat člověkem, který z mého pohledu ztělesňuje vývojové stadium, jímž jsem prošel nejpozději před deseti-patnácti lety. A dospěl jsem k závěru, že jde o naprostou ztrátu času.

Dozvídám se, že se teď Slačálek veřejně chlubí tím, že jsem ho na Facebooku zablokoval. Budiž.

Nemuset číst intelektuálně nepoctivé a zideologizované příspěvky je ovšem mnohem spíš velikým ziskem pro mě. Ulevilo se mi už prostým faktem, že zastydlého "anarchistu" prostě nemusím dál řešit - že se mohu zabývat přítomností, nikoliv zmrzlou a stále přítomnou minulostí, která se zachytila na absudním vývojovém stadiu obhajoby zrádce.

Že nemusím řešit základní nemoc české občanské společnosti, kterou je mytologizující prolhanost a naprostý nedostatek sebereflexe i jakýchkoliv zásad.

Nečekám teď desítky lajků ani pochvalné komentáře. Upřímně, je mi docela jedno, co sem případně připíšete. Na mou duši. Jen jsem vydal svědectví. Jak s ním naložíte, je jedině na vás.