Přílišný strach z předposranosti

24. 8. 2017 / Pavel Urban

čas čtení 5 minut

Schopnost předvídat problémy, které ještě nenastaly, se obecně nazývá prozíravost. Předposranost, jak cituje sám pan Chyský, „je přílišný strach z něčeho, co ještě nenastalo“. Je strach Čechů z terorismu přílišný? Možná ano. Ale dokládat to pouze tím, že na českých ulicích teroristy dosud nepotkáte, je nedostatečné.

Srovnáváme-li reakce Čechů s reakcemi občanů (evropských) států, které jsou terorismem nejvíce zasaženy, pak srovnáváme odlišné situace. Jinak se reaguje na hrozbu, které musíme čelit, jinak na hrozbu, které se možná ještě můžeme vyhnout. Občané v terorismem postižených zemích reagují občansky statečně také proto, že v podstatě nemají na výběr. Kdyby měli, možná by většina z nich dala přednost světu, kde tato občanská statečnost není v praxi zapotřebí.

Politické rozvody, podobně jako politické sňatky, přinášejí problémy, které je nutné řešit. Brexit ovšem zatím nepřinesl komplikace, jejichž řešení by politici a úředníci neměli v běžném popisu práce. Možná, že odchod z EU nakonec Británii do šlamastyky dostane. Psát o ní v čase přítomném je lepší příklad předposranosti než strach Čechů z terorismu.

Podle pana Chýského jsou Češi potížisty, kteří drží hubu a krok. Poněkud nezvyklá kombinace.

Myslím, že čeští europoslanci a česká vláda nejsou ti praví, kdo by měl předkládat upotřebitelné návrhy použitelné k ukončení nebo umenšení migrační krize. Pokud na každý takový návrh po vzoru Molotova odpovídají nět, pak by mě zajímalo, o jaké návrhy použitelné k ukončení nebo umenšení migrační krize konkrétně jde.

Kvóty žádným takovým řešením nejsou. A nikdo to ani netvrdí. Jejich cílem je pouze rozložit dopady krize na více států. Což by mohlo mít smysl, pokud by se celkový počet migrantů v Evropě podařilo stabilizovat. K tomu ale zatím nedošlo. Kvůli obstrukcím Čechů?

Snížila Česká republika svými experty a policisty příliv uprchlíků a odlehčila situaci v Řecku a Itálii? Nevím. Pokud tedy místo těchto sofistikovaných zástupných opatření prokážeme Řecku a Itálii nezištnou službu a přijmeme 2600 uprchlíků, jak moc to těmto státům odlehčí? Je opravdu řešením či umenšením problému, když sousedovi, který má na zahradě půl metru vody, odebereme jeden kýbl?

Není trapné dělat si v Evropské unii ostudu, že neumíme hrát podle pravidel Lisabonské smlouvy, kterou Česká republika podepsala? Není. Dohody a usnesení v rámci EU se dodržují, pokud to není v rozporu se zásadními národními zájmy. To je standard EU. Sice neschválený, ale fungující. Dnes, stejně jako za časů Paktu stability. Na tom my Češi asi nic nezměníme. Zvlášť pokud nechceme být ještě arogantnější než ministr Chovanec.

Není to v souladu s tradicemi starého Říma. Ani s hodnotami, které před tisícem let formovaly západní civilizaci. EU ale patří do 21. století. Ne do časů, kdy čest měla tak velkou hodnotu, že bylo normální a legitimní vést kvůli ní války.

Jak za těchto podmínek může fungovat Lisabonská smlouva? Tato smlouva je produktem byrokratického vnímání světa. Společná vláda a parlament rovná se jednota, kompetence rovná se moc… Takovéto kompetence je pak nutné v praxi používat citlivě. To znamená ve skutečně choulostivých záležitostech, pokud možno vůbec. Pokud nemožno, tak hledat řešení. Dokud se problém nevyřeší sám. Nebo dokud nenastane situace, kdy už na tom nebude záležet.

„Argument, že Evropská unie ohrožuje suverenitu unijních států, je při dnešní politické a ekonomické provázanosti států více než směšný. Místo kladného vnímání sedmdesátiletého míru v Evropě zažíváme opětné dichotomické a ideologické rozlišování kontinentu podle schématu my a oni, přítel/nepřítel studené války.“

Státní suverenita a její dílčí aspekty jsou s hospodářskými a politickými vazbami silně propojeny. Ale není to totéž. Lze to postavit i obráceně: čím více jsme hospodářsky a politicky propojeni se zahraničím, tím důležitější je uchovat si ty části suverenity, které lze jakž takž sladit s uchováním vnějších vazeb. Před velkými mezinárodními průšvihy nás to nezachrání, u menších nám to může pomoci. Tuto logiku nepropaguji. Jen dokládám, že to není tak jednoduché, aby se to dalo odbýt směšností.

Posilovat dělicí čáry mezi lidmi nepovažuji za rozumné. V dnešní EU zvlášť. Ale ani tady neplatí, že jejich momentální absence nebo (častěji) neviditelnost znamená automaticky mír a jejich existence válku.

Studená válka s dichotomickým a ideologickým rozlišováním na „my a oni“ trvala v Evropě většinu ze sedmdesáti let jejího faktického míru. Dokonce bych řekl, že za posledních třicet let studené války zahynulo v Evropě ve válečných konfliktech méně lidí než v prvních deseti letech po skončení této (studené) války. Kritizovaná dichotomie se tedy s mírem nevylučuje. A naopak, bratrství opírající se pouze o ideje a nepodložené skutečnými vztahy se může stát katalyzátorem krvavé války.

Prostě, věci jsou často složitější. Ne vždy, ale často. Pokud nám vadí primitivní populismus, jako že by nám vadit měl, pak bychom jej neměli nahrazovat obrazem světa, který se co do jednoduchosti od toho populismu moc neliší.

0
Vytisknout
9625

Diskuse

Obsah vydání | 25. 8. 2017