Mají Spojené státy podíl na nepokojích v Íránu?

2. 1. 2018 / Daniel Veselý

Vztahy mezi Washingtonem a Teheránem byly vždy komplikované a zejména pro Írán velice bolestné. Noam Chomsky před čtyřmi lety konstatoval, že Spojené státy mučí Írán den co den již 60 let – počínaje pučem v roce 1953 (kdy CIA svrhla parlamentní režim a k moci se dostal proamerický „satrapa“ Rezá Páhlaví, jehož tajná policie Savak mučila a vraždila skutečné a domnělé politické odpůrce), pokračuje Husajnovým napadením Íránu v roce 1979 (USA tažení iráckého diktátora podpořily už od samého začátku) a konče tvrdými sankcemi.

Ekonomické embargo se negativně podepsalo na íránském hospodářství, a přestože bylo před více než dvěma lety oficiálně zrušeno, Spojené státy nadále trvají na tom, aby evropské firmy neprováděly s Íránem finanční transakce. Bílý dům explicitně hrozí zablokováním dolarových účtů a to se týká především bankovních institucí. Není žádným velkým tajemstvím, že se prezident Trump snaží zničit jadernou dohodu s Íránem – jako by hrál podle not iránských hardlinerů. Amerického prezidenta ve skutečnosti nezajímají pohnutky íránských disidentů, protože jim brání v emigraci do Spojených států. Některým prominentním odpůrcům režimu hrozí dlouhodobý pobyt za mřížemi či přímo smrt, nicméně Trumpova administrativa trucovitě čelíc americkým soudům dělala všechno proto, aby tito stateční lidé zůstali ve své domovině, kde jim jde o krk.

Některé z ekonomických těžkostí, s nimiž se potýká spousta obyčejných Íránců, mají kořeny v Obamově embargu a zároveň v neochotě republikánského Kongresu zrušit sankční politiku, a to navzdory skutečnosti, že íránská vláda ratifikovala jadernou dohodu. A některé íránské rodiny si za těchto podmínek nemohou dovolit importované léky.

Navzdory unilaterální sankční politice USA může Írán v současnosti vyvážet zhruba 2,5 milionu barelů ropy denně, přičemž cena za barel ropy se vyšplhala na 60 dolarů. Jinými slovy, Teherán by měl mít dostatek finančních rezerv na to, aby předešel explozi masové nespokojenosti v ulicích Teheránu a dalších měst, což očividně nezvládá. Nicméně řadoví občané nemají z prodeje ropy téměř žádný zisk a během Obamova sankčního období se jim citelně snížily příjmy, na což dodnes doplácejí. A zatímco íránský prezident Hasan Rúhání svým občanům po podpisu jaderné dohody sliboval podstatné zlepšení ekonomické situace, nic takového se v očích demonstrantů nestalo. Nedostatek zahraničních investic se přirozeně promítl do nedostatečného růstu počtu pracovních míst a negativní úlohu rovněž hraje vládní byrokracie a extrémní korupce. Nespokojenci se též ptají, proč režim vynaložil tolik financí na podporu válečného úsilí syrského prezidenta Bašára Asada, když obyčejní lidé strádali.

Suma sumárum: na ekonomických nesnázích obyčejných Íránců, jež spoustu z nich vyhnaly do ulic, se podepsala jak nemilosrdná sankční politika, tak neochota vlády efektivně řešit přetrvávající negativní ekonomické jevy, jako jsou korupce, podvodné finanční operace, nepotismus apod.

Třebaže demonstrující mají nezpochybnitelné právo veřejně vyjádřit svou vůli, na protestech se politicky přiživují íránští hardlineři, a dokonce se proslýchá, že je sami iniciovali, aby svrhli prezidenta Rúháního, kterého mezinárodní společenství díky uzavření jaderné dohody považuje za umírněného státníka. A to je vždy nebezpečné: vždyť i populární revoluce, jež smetla proamerického šáha v roce 1979, byla nakonec infikována konzervativními šíitskými duchovními v čele s ajatolláhem Chomejním. Nadto panují pochybnosti, že se největší protest od zelené revoluce přetransformuje na životaschopné celospolečenské hnutí, neboť demonstrující jsou ideologicky nejednotní, a to se promítá do chaotičnosti jejich požadavků. Avšak na takové soudy je patrně příliš brzy.