A o to tu jde. Že když někde vypukne válka, jsou najednou řeči o řešení problému na místě vzniku alibistickou zbabělostí. Když je válka, tak se rozumný člověk sebere a jde pryč - nenechá se přece zabít. A země, v nichž válka není a ve kterých zbyla aspoň špetka soucitu, řeknou - ok, přijďte, my vás tu ubytujeme a poskytneme vám nezbytný základ, a až to u vás pomine, tak se vrátíte.

A tenhle minimální ždibíček soucitu po nás poptávají naši západoevropští sousedé. To jsou ty strašlivé "kvóty", kvůli kterým se u nás jde tři čtvrtě národa v kozí rožek obrátit. Ty totiž neříkají nic jiného, abychom s docela malinkým počtem lidí "zahájili azylové řízení", tedy abychom posoudili, zda mají nebo nemají status uprchlíků, lidí prchajících před hrozbou ztráty svých životů, dokonce podle našich pravidel. A to dokonce jen v mimořádných případech, pokud by uprchlická vlna byla příliš velká - pokud není, tak ani to ne. A pokud to dotyční splní, abychom jim azyl - dle našich zákonů i evropských pravidel "dočasné útočiště, dokud důvody k azylu nepominou" - poskytli. (Že jste tohle ani nevěděli, že jste mysleli, že kvóty znamenají automaticky "přijmout"? To je proto že nečtete co máte číst).

Taky jsem slyšel, že o uprchlíky se přece mají podělit sousední země, když jsou to jejich bratři ve víře. Oni se ovšem dělí. Libanon, země třikrát chudší a populačně poloviční než my, jich hostí 2.2 miliónu. To je totéž, jako kdyby naše země po několik let hostila (tj. na své náklady vydržovala) 4 milióny lidí z cizí země - například ze Slovenska, kdyby jim spadly Tatry a pobořily celou zem (bratři Slováci prominou, je to jen ilustrace). Zvládli bychom to, zvládli bychom se postarat o bratry slovanské a křesťanské, když ne s radostí, tak aspoň bez reptání? Obávám se, že ani omylem - a že bychom moc a moc prosili další, již nikoli sousední země, aby taky trošku pomohly. Nějaká kvótička třeba, kdybyste se cukali?