K dvoustému výročí narození Karla Marxe

14. 5. 2018 / Tomáš Korda

 

Tento nezdar spočívá v tom, že na místo jednoho poměru k Marxovi tu máme poměry dva. Z jedné strany je Marx de facto označován za masového vraha, vedle něhož si Charlie Manson nemůže ani stoupnout. Tuto logiku lze však vztáhnout i na jiné případy, než je Marx, protože logika (myšlení) je cosi univerzálního, co překračuje hranice jednoho případu. Proto jako historicky zcela bezvýznamný vrah by Charlie Manson vypadal rovněž vedle Ježíše Krista (křižácké výpravy) nebo Abrahama Lincolna (vietnamská válka), anebo – chceme-li být věrní této logice – také vedle Václava Havla (humanitární bombardování). Tím není řečeno nic proti prezidentu Václavu Havlovi, ale proti této logice, která se na případu „Havel“ zadrhává. Její zadrhnutí by ale nemělo vést k obratu o sto osmdesát stupňů, tudíž k názoru, že mezi Marxem a gulagem, Havlem a humanitárním bombardováním, Kristem a křižáckými výpravami není žádná souvislost. Je tam souvislost, ale ne bezprostředně příčinná jako mezi vrahem a jeho obětí. Jakáže to souvislost se mezi Marxem a gulagem nachází, nechme prozatím otevřené.

Naproti tomu druhá strana se na místo hledání této souvislosti zaměřuje na ty Marxovy činy, které mu lze bezprostředně přičíst, tedy na Marxovy spisy, které předkládají poznání fungování kapitalismu. Proto se od této strany dočteme, že Marx je aktuální, protože kapitalismus je aktuální. Dokud bude trvat kapitalismus, bude stále aktuální i Marx. Podle této úvahy je Marxův význam odvozen od toho, co poznal. Což ovšem vyznívá tak, jako by snad to, co poznal (kapitalismus), bylo nezávislé na tom, že to poznal. Vzájemné působení mezi poznávajícím subjektem a poznávaným objektem lze však stěží, notabene v humanitních větách, popírat; zvláště když na toto vzájemné působení naráží i věda přírodní (viz kvantová mechanika). Na druhou stranu je tento Marxův význam odvozený z trvávání kapitalismu objektivní a musí proto trvat, i kdyby subjektivní averzi vůči Marxovi měli všichni obyvatelé planety Země.

Na tento objektivní význam Marxe pro současnost by měli ti, co ho zkratkovitě označují za vraha, přistoupit. Neboť právě toto přistoupení představuje pro ně jedinou šanci, jak Marxe překonat a učinit ho neaktuálním. Netřeba mít ale strach, že je tady někdo bude nabádat, aby udělali revoluci a zrušili kapitalismus a tím Marxe učinili neaktuálním. Tento způsob byl již odzkoušen a zkrachoval. Tudíž tu máme opět kapitalismus, který vrací Marxovi objektivní význam, plus tu však máme subjektivní averzi na Marxe, která tento jeho význam nechce přijmout. Toto je prekérní situace, která tvoří esenci postkomunistických společností. Dokud se z této situace společnost nevyhrabe, bude to společnost post‑komunistická.

Vyhrabat se z této situace Marxe je možné jedině opětovným uznáním Marxova významu, tedy nejprve přistoupením na jeho poznání světa jakožto světa, v němž poslední slovo v poslední instanci má vždycky zájem kapitálu, a následně překonáním tohoto poznání zevnitř něho samého. Jen tak lze Marxe učinit nadobro neaktuálním. Jen tak, že po přistoupení na Marxovo stanovisko si uvědomíme jeho nedokonalost; ne však dříve. Kdo totiž s předstihem považuje Marxovo poznání světa za nedokonalé, ten ho nikdy nepřekoná, protože nikdy nepozná tu nedokonalost Marxova učení, která se člověku ukazuje až poté, co uzná dokonalost Marxovy teorie. Jen člověk, který se alespoň na moment stal marxistou, může Marxe překonat.

To však přirozeně není případ těch, kteří mají na Marxe averzi a kteří zhruba zamrzli na úrovni buržoazní ekonomie, jejíž poznání světa stojí na nižším stupni vývoje myšlenky než poznání Marxovo. Neboť ve své analýze společnosti nadále vychází z atomizovaného pojetí individua a nikoli ze společenských procesů, do nichž je individuum vychováno, nemá toto jejich poznání světa (společnosti) Marxovi co říci. Proto se jeho představitelé nezmůže na víc, než říkat Marxovi „vrahu“. Co by také člověk, který nevidí systematickou podjatost státu a politiky (nadstavby) ekonomickými zájmy kapitálu (základnou), nebo člověk, který ji vidí, ale ještě tomu tleská, mohl Marxovi říci než jen to, že je vrah.

Poznání skutečnosti, které je dokonalejší než to Marxovo, protože z něj vyplývá, a které ho tím pádem vyvrací zevnitř – na jeho vlastním hřišti – představuje takový poměr k Marxovi, který ho uznává a kritizuje zároveň. Takové poznání by si Marx zasloužil dostat k výročí svého narození.