Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Smysl československého Pražského jara pro socialismus

20. 8. 2018 / Pavel Rybák

čas čtení 5 minut

Snahu té epochy vidím především ve snaze socialismus vylepšovat, to bylo Pražské jaro 1968 v Československu, mimořádné svou preferencí politické stránky reformy a obdivuhodným vzestupem společenského pohybu. Nalézat kompromis mezi socialismem a kapitalismem v hospodářství a mezi diktaturou a demokracii v politice, jakousi zlatou střední cestu. Komunismus byl společenský systém, který svou původní podstatou nebyl schopen vlídné budoucnosti bez liberálních reforem.

Vládl takovým způsobem, že si zasloužil pouze jednoznačný konec a věčné sebe znemožnění. To nebyla jen věc socialismu jako takového, jeho politické brutality a nemohoucnosti modernizovat hospodářství, nýbrž také slabá schopnost československých vůdců obohacovat socialismus národními prvky, především velmi ochotně ustupovali svým sovětským vládcům.

Jistěže takový komunistický vývoj probíhal všude v zóně mezi Berlínem a Moskvou, nicméně od určité doby si uvědomili jednotliví vládci skutečnou tvář a potřebu sovětského systému.

A sice tu skutečnost, že jednotliví komunističtí vůdci utlačovali svůj lid moskevskými požadavky a začali se pokoušet o reformní snahy ve svých zemích. Ano, rozhodli se pro velice dlouhodobý a nejistý projekt jakým bezesporu byla liberalizace socialismu.

Proto vzniklo také československé Pražské jaro, nebyla to otázka jednoho jediného roku, společnost se utvářela od druhé poloviny padesátých let, od dvacátého sjezdu sovětské komunistické strany.

Ovšem jen teoreticky, Praha reagovala velmi pomalu na trendové změny v komunistickém hnutí. Až léta šedesátá byla dobou určitého uvolnění, ovšem jen určitého, stále československá komunistická společnost plodila tisíce politických vězňů, žalobci převládali nad obhájci několikanásobně.

Dubčekův režim lepšího komunismu nabídl lidem všech vrstev smířlivější variantu socialismu, všeobecná liberalizace působila velmi silně a neohroženě.

Co ještě předchozí rok nemohlo být ani snem, bylo najednou nejen pouhou skutečností a vynášeli nejen pana Dubčeka do nebe. Lidé se dovídali neblahé údaje o tragických létech padesátých, účastnili se všeho možného.

Měla tahle doba bohužel také rozpory, a to poměrně zásadní. Samotná demokratizace dokázala vlastně jednu jedinou věc, vláda garantovala občanům jejich demokratická práva a svobody, komunisté vládli pořád sami, nehodlali v žádném případě zpochybnit vedoucí roli komunistické strany ve společnosti, ovšem připouštěli demokratický přístup k občanům.

Zachováním komunistického monopolu vytvořili značné pochybnosti u mnohých přemýšlivých spoluobčanů o tom, jestli reformní komunismus není jen dočasná strategie, jak si získat větší popularitu. Přesně tak bychom onu dobu mohli vnímat dnes, kdy v ní nenacházíme žádnou politickou revolučnost, neboť máme demokracii občanskou, a nikoliv demokracii řízenou jedinou vládní stranou.

Samozřejmě takto nelze porozumět socialismu s lidskou tváří. Ovšem klíčová rozhodně byla realita komunistických let před rokem 1968, právě v tom roce a po něm, kdy politická a jiná uvolnění byla skutečně něčím novým a mimořádným.

Jednalo se tedy opravdu jen o vylepšování diktatury shora, komunisté se nezbavili svých mocenských návyků, dodržovali vůdčí postavení komunistické strany, zakazovali vznik jiných politických stran a právo na konstruktivní opozici, nicméně stále chtěli diskutovat s občany a tímto způsobem vládnout.

Dopouštěli se jistých zásadních politických omylů, vyprovokovali spirálu svobody, kterou není možné nikdy zastavit, která s rostoucí časem nabírá na intenzitě. Bezprostředně před okupací vznikaly nejrůznější petice převážně antikomunistického charakteru, což byla viditelná změna trendu oproti počátku roku, které uváděli do pohybu reformně komunističtí politici.

V hospodářské části reformního vývoje se také děly nevídané události, nicméně ani zde nebyly překonány viditelné rysy direktivního řízení hospodářství, a sice nadřízenosti a podřízenosti.

Komunisté podcenili především samotný základ efektivnějšího hospodářství, a to tu jistou skutečnost, že prioritou svobodné ekonomiky je člověk a jeho trvalá svobodná motivace. Což bylo v rozporu s (reformně) komunistickými představami.

Pro zachování „reforem“ do budoucna potřebovali tehdejší komunisté zachovat vnější a vnitřní stabilitu státu, což se nepodařilo.

Nekonečný tlak na Dubčekovu vládu jak uvnitř komunistické strany, tak na úrovni Sovětského svazu a jeho satelitů vyústil v okupaci pěti komunistických armád, a tedy začátek konce Pražského jara v Československu, všichni reformátoři a veřejné osobnosti byli nemilosrdně likvidováni.

Druhá možnost stabilního prostředí reforem byla jejich společenská udržitelnost, tedy především ekonomická stránka vývoje. Nebylo nikdy jisté, zda by komunisté chtěli udržet reformní vývoj při dlouhodobě horší kondici hospodářství. Vždy to byli právě oni, kdo se obával nestability.

V politickém smyslu nepřetržitého občanského vývoje by padaly v úvahu dvě možnosti, buď ukončení diktatury (což dokázal komunista János Kadar v Maďarsku, v roce 1989), nebo návrat ke starým politickým pořádkům vnitřní nebo vnější silou.

21. srpen 1968