Vietnam bez presidenta

25. 9. 2018 / Petr Komers


Předčasná smrt vietnamského presidenta Tran Dai Quanga (12.10.1956-21.9.2018) přišla v okamžik, kdy VSR řeší řadu zásadních problémů. Teď k nim přibyl ještě problém nástupnictví v presidentském křesle.


Tran Dai Quang se přitom stal presidentem teprve nedávno, v dubnu 2016, to znamená, že tuto funkci zastával pouhé dva roky. Při nástupu do funkce se o něm přitom hovořilo jako o možném budoucím hybateli vietnamské politické scény.



Quangova kariéra byla od počátku spojena s bezpečnostními složkami, teprve koncem 90. let si ke své policejní specialisaci přidal doktorský titul na Státním Ho Či Minově politickém institutu. Jeho plynulý postup v policejních i stranických složkách vyústil v r. 2006 v jeho jmenování náměstkem ministra veřejné bezpečnosti, o pět let později už zaujal post ministra (2011-2016). Z titulu této funkce také v červenci 2014 navštívil ČR, když ho tehdy pozval tehdejší ministr vnitra Milan Chovanec ve věci drogové kriminality uvnitř vietnamské komunity v naší zemi.


Jako ministr proslul poměrnou razancí - za jeho působení docházelo k ne vždy zcela měkkému potlačování demonstrací, namířených tehdy zejména proti čínské expansi v regionu (např. v r. 2014 v souvislosti s čínskou ropnou plošinou umístěnou ve sporných vodách u Paracelských ostrovů). Když se Quang stal presidentem, zdálo se, že vietnamská Strana tím chce posílit i svou výsadní posici zesíleným důrazem na roli bezpečnostních složek. Současně s Quangem se v r. 2016 ostatně objevili v nově jmenovaném Politbyru i další činitelé z řad policie.


V zákulisí se hovořilo dokonce o tom, že Quang (jemuž bylo při jmenování teprve 59 let, což je na vietnamské poměry dost málo) má další ambice ve vysoké vietnamské politice. Vietnamská politická scéna nedovoluje kumulaci funkcí, jako je tomu např. v sousední Číně, kde generální tajemník ÚV KSČ Si Ťin-pching zastává zároveň post presidenta. Komunistická strana Vietnamu se dlouhodobě snaží o kolektivní konsensus, jenž brání vzniku nového kultu jedné osobnosti. Tři nejdůležitější funkce ve státním a stranickém aparátu jsou tak vždy rozděleny mezi tři různé osoby: generální tajemník ÚV KSV, president a předseda vlády. Za nejvlivnější post je přitom považováno křeslo generálního tajemníka – v současnosti patří již osmým rokem Nguyen Phu Trongovi. Někteří komentátoři se domnívali, že právě Quang by mohl v dalším období nahradit Tronga jako nový generální tajemník.


Pragmatický Tran Dai Quang a jeho stoupenci byli občas vnímáni jako druhý tábor uvnitř Strany, do určité míry soupeřící o vnitropolitický vliv s táborem Trongovým, orientovaným spíše ideologicky.


Tyto definice však zůstávají v rovině komentátorských spekulací, neboť o zákulisí vietnamské politické scény se moc informací na veřejnost nedostane. O tom svědčí i lapidárně formulovaná oficiální zpráva vietnamských médií, že president „zemřel na vážnou nemoc“ – ve Vietnamu se ani zdravotní stav politiků veřejně nerozebírá.


O Quangově chatrném zdraví se přitom spekulovalo již v minulých měsících, kdy na čas poněkud zmizel ze scény. Jeho nedávná cesta do Afriky (kde koncem srpna navštívil Etiopii a Egypt) se však zdála být potvrzením, že už je opět při síle – o to překvapivěji mohlo působit nynější oznámení, že ve věku nedožitých 62 let zemřel 21. září ve vojenské nemocnici v Hanoji.


Vietnam v minulých měsících zažíval velmi divokou debatu o zřizování tří speciálních ekonomických zón, v nichž mají být poskytnuty nadstandardní podmínky pro zahraniční investory. Vzhledem k povaze těchto zón i jejich strategické poloze však hrozí, že této podmínky využije především sousední Čína, která už nyní svou asertivní rozpínavostí hlavně v Jihočínském moři Vietnam značně ohrožuje. Problematickou se jeví hlavně možnost pronájmu půdy na 99 let, což mnozí Vietnamci vnímají jako výprodej své vlastní země dějinnému nepříteli. Ze všech asijských zemí vykazuje podle výzkumů veřejného mínění největší antipatie a nedůvěru vůči Číně a Číňanům právě Vietnam, a to těsně před Japonci. Jde tudíž o velmi citlivou záležitost, která v minulých měsících vyvolala nejen rozsáhlé debaty přímo na půdě parlamentu, ale vedla i k řadě pouličních protestních demonstrací po celé zemi. Vláda nakonec byla nucena odložit rozhodnutí o zřízení těchto speciálních zón na říjen. Současně s tím veřejnost projevuje nesouhlas i s novým kybernetickým zákonem, který by měl mj. zvýšit dohled státu nad internetovou komunikací. Role bezpečnostních složek se pro vietnamské vedení stává v této chvíli klíčovou. Odchod Tran Dai Quanga může vývoj do jisté míry ovlivnit.


Pro Českou republiku může ovšem být odchod vietnamského presidenta poměrně smutnou zprávou. Tran Dai Quang už naši zemi navštívil za svého ministerského působení, loni v červnu se navíc setkal s českým presidentem Milošem Zemanem, který tehdy navštívil Hanoj. Zdálo se, že si oba padli do oka, na fotografiích spolu pokuřovali a Quang také přijal také Zemanovo pozvání do ČR, jehož součástí měla být i návštěva plzeňského pivovaru. Po mnohaletém útlumu vzájemných vztahů po roce 1989, zejména za havlovské éry, byl Zeman po Klausovi teprve druhým českým presidentem, který do země našeho nejvýznamnějšího asijského partnera zavítal. (Vietnam je zajisté jedinou asijskou zemí, v níž žije více než 100 tisíc osob, které kdysi působily v naší zemi a mají k ní vztah. Ještě v devadesátých letech měli tito krajánci poměrně silné zastoupení i na politické scéně.) Bez Quanga bude o to těžší znovu navazovat těsnější vzájemné styky, tím spíš, že naše politická scéna se neodváží pozvat ke státní návštěvě nejdůležitějšího politického representanta, generálního tajemníka ÚV KSV. Na rozdíl od řady západních zemí, včetně USA nebo Austrálie. Je tedy možné, že na dřívější výsadní vztahy mezi oběma zeměmi se už v budoucnu důstojně navázat nepodaří.



 

0
Vytisknout
3219

Diskuse

Obsah vydání | 1. 10. 2018