Proč jsme začali mluvit o sirotcích a jak se k tomu mají křesťanské hodnoty

25. 9. 2018 / Boris Cvek

Nejprve – ústy tehdejšího ministra vnitra, sociálního demokrata Milana Chovance – bylo sděleno veřejnosti, že Česká republika přijala již dvanáct uprchlíků, a ani o jednoho více už nevezme. Navzdory tlaku našich západních spojenců. Navzdory desítkám tisíc uprchlíků ve srovnatelně velkém Rakousku nebo Bavorsku. To je výchozí bod současné debaty o sirotcích.

Mezitím tehdejší premiér Bohuslav Sobotka, také sociální demokrat, dokonce tehdy předseda ČSSD, vykládal rakouskému tisku, že muslimy v České republice nechceme. Sociální demokracii to od katastrofálního propadu z dvaceti procent na necelých osm procent ve volbách do Sněmovny PČR loni na podzim nezachránilo. Samozřejmě se ČSSD snaží tutéž taktiku opakovat, aby propadla i v letošních volbách. Práci zdar!


Andrej Babiš jako vlastník hegemonního hnutí na současné politické scéně se do té doby věnoval zejména tomu, co jej vyneslo v roce 2013 k moci: protikorupční rétorice. Na tomto poli ovšem jen velmi těžko drží pozice, a proto se pustil od sociálnědemokratické taktiky. Není nic lepšího než opakovat stále dokola neúspěšnou taktiku, hlavně že je snadná. Politikům, kteří se již zdiskreditovali, nic jiného asi ani nezbývá. Čím více Andrej Babiš pózuje jako ochránce ČR před uprchlíky, tím více to svědčí o jeho politickém pádu.

A teď k těm sirotkům. Zdá se mi, že je jasné, že sirotci se objevili na scéně jako poslední pokus o apel na elementární lidskost české veřejnosti. Babiš říká, že je to hnus, vytahovat děti před volbami. Samozřejmě by nikdo nevytahoval děti a už vůbec ne před volbami, kdyby tu dávno bylo pár tisíc uprchlíků před syrskou občanskou válkou. Samozřejmě, že není pravda, že by ti, kteří apelují na lidskost v případě sirotků, byli proti přijímání rodin s dětmi nebo starých lidí. Oni jen apelují na poslední zbytek lidskosti, je-li nějaký. Když ne mladé muže, když ne matky s dětmi, když ne staré lidi… tak ani sirotky, ani ty ne?

Reakce? Debata o tom, kdo ještě je dítě sirotek. Může být sirotek mužského pohlaví? Může být někdo dítě, pokud je mu patnáct let? Může být takový člověk sirotek? Je to vůbec člověk? A může být člověkem, když je Syřan? Máme pomáhat sirotkům ze Sýrie, když máme své české sirotky? Jo, zaplaťpánbůh, že je jsme na ty své sirotky desítky let kašlali a desítky let na ně taky kašlat budeme, teď se to hodí, abychom se na ně mohli vymluvit. Jen ať z nich rostou v ústavech sociálně patologické osobnosti, hlavně že nemusíme nikomu pomoci.  

Samozřejmě bychom mohli pomoci těm našim sirotkům i padesáti, stu, tisíci, dokonce i deseti tisícům sirotků i jiných uprchlíků ze Sýrie. Kdybychom ovšem chtěli. Bez zájmu veřejnosti se to rutinním způsobem podařilo s několika tisíci uprchlíky z bývalé Jugoslávie v 90. letech. Je to velmi snadné, až směšně snadné.

A teď k tradičním hodnotám, kterými se v Česku stále častěji někdo ohání. V evangeliu (Lukáš 10,25-37) lze najít jasnou odpověď na to, kdo je „můj bližní“. Jede znalec zákona tam Ježíšovi, v reakci na přikázání „budeš milovat svého bližního jako sám sebe“, dává otázku: „Kdo je můj bližní?“ Ježíš odpovídá příběhem člověka – bez bližšího určení, co to bylo za člověka –, který byl oloupen a zraněn lupiči. Polomrtvý tam někde ležel ve škarpě. Šel – tak Ježíš pokračuje – kolem něho kněz, pak i levita, tj. chrámový služebník, oba ho viděli, ale přešli na druhou stranu, aby se mu vyhnuli.

Jako třetí tudy šel Samaritán. Samaritáni byli Ježíšovými soukmenovci považováni za méněcenné lidi. Přesto Ježíš ukazuje zavrženíhodnou bezcitnost na knězi a levitovi, ale soucit naopak na Samaritánovi. Samaritán zraněnému na své náklady pomůže. A pak přijde vrchol celého příběhu, jednoho z centrálních příběhů evangelia o tom, co je to láska jako nejvyšší hodnota lidského života. Ježíš totiž otázku otočí. Odmítá její původní smysl, tedy rozlišení lidí, kterým bych mohl pomoci, na bližní a nebližní. Odpovědí na tuto otázku by bylo hledání nějakého znaku na zbitém pocestném. Čím se zbitý pocestný vyznačoval, že mu Samaritán byl ochoten pomoci? Byl to jeho příbuzný, souvěrec, známý? Ale ten zbitý pocestný je pouze „jeden člověk“, nic bližšího o něm z Ježíšova příběhu nevíme.

Ježíš se znalce zákona ptá naopak: kdo z těch tří – tedy z kněze, levity a Samaritána – byl bližním tomu zbitému pocestnému? Odpověď je jasná: Samaritán. A v čem se Samaritán lišil od kněze a levity? Ježíš to říká výslovně a naprosto odzbrojujícími slovy, v nichž není ani stopy po nějaké povinnosti, přikázání, vzdělání, katechismu nebo čemkoli, čeho měli naopak kněz a levita jistě mnohem více než Samaritán. Ježíš říká toto, jde o to poslední slovo, jemuž musí rozumět každý, kdo není vyloženě patologická osobnost: „Přišel k němu ale také jeden Samaritán, který tudy cestoval, a když ho spatřil, byl pohnut soucitem.“

A přesně o to jde těm, kdo mluví o sirotcích. Když nemáte soucit s muži, rodinami, ani ženami… máte soucit aspoň se sirotky? 

1
Vytisknout
4189

Diskuse

Obsah vydání | 1. 10. 2018