V Mnichově jsme žádnou dospělost neztratili

1. 10. 2018 / Tomáš Korda


Kdo dospělý není, nemůže dospělost ztratit.

Velký český filosof Jan Patočka ve své studii Co jsou Češi tvrdí, že československá politická reprezentace v čele s Edvardem Benešem svou politikou appeasementu zlomila československému národu morální páteř. Národ se chtěl Hitlerovi bránit, byl připraven se bránit, jen mu to nebylo umožněno.

 

Buďme k velkému československému národu a k jeho neméně velkému filosofovi velkorysí: zapomeňme pro tentokrát na velkou Nietzscheho myšlenku, že žádná vůle předcházející jednání neexistuje, a naopak připusťme, že předtím než mohl československý národ začít jednat a bránit svou vlast, měl k tomu vůli – byl připraven.

Pokud toto připustíme, potom nelze obejít otázku proč, z jakého důvodu se chtěl Hitlerovi bránit, jaký měl k tomu motiv, co by tím získal. Na tuto otázku si český národ, protože je již jistě dospělý, zaslouží přísnou odpověď: nechtěl se bránit Hitlerovi, aby se mu ubránil, protože na to neměl, nechtěl se mu bránit, aby mu uštědřil významné ztráty, protože na to také neměl, proč se tedy chtěl Hitlerovi bránit? Není jiná odpověď než ta, že jenom proto, aby se morálně vyznamenal.

Avšak chtít se morálně vyznamenat je strašně dětinské. Dějiny nejsou od toho, aby se v nich národy morálně vyznamenávaly, aby se mezi sebou špičkovaly. Není před kým. Před světovou veřejností? Avšak jaký vkus měla tehdejší světová veřejnost, měřeno podle vkusu těch nejvyspělejších národů? Více méně měla vkus silně antisemitský. Takže před tímto jejím vkusem jsme se měli chtít morálně vyznamenat? Předvést se před antisemity nás mělo motivovat postavit se Hitlerovi? Nebo jsme snad měli vkus tehdejší světové veřejnosti přikrášlit a postavit se Hitlerovi ve jménu abstraktních principů lidskosti, například ve jménu svobody, rovnosti a bratrství mezi národy. To jsme měli udělat? Tato abstrakce nás měla motivovat?

Je třeba si proto přiznat, že žádný motiv postavit se Hitlerovi jsme neměli, dokonce jsme neměli ani motiv vyhodit Škodovku do vzduchu, odvést zlaté rezervy státu do zahraničí a všechno, co jsme mohli postavit proti Hitlerovi, odvést dále východ nebo předat Polsku. Bylo by to jistě příkladné, kdybychom takovouto motivaci měli. Ale my jsme ji neměli. Ne že ji neměl pouze Beneš či tehdejší politická reprezentace, ale československý národ jako jeden celek ji neměl. My, československý národ jsme nebyli nic než Beneš, nic mimo Benešovu vůli, nic mimo vůli politické reprezentace.

Politická reprezentace neznamená to, co zrcadlí nebo nezrcadlí vůli národa, protože národ je jeho politická reprezentace, vůle národa přechází do vůle těch, kteří ho reprezentují. Tudíž národ ztrácí vůli ve prospěch těch, kteří ho reprezentují. Národ se vzdává své vůle a předává ji politické reprezentaci odměnou za to, že ho reprezentuje. Národ není nic než jeho politická reprezentace. Nic, co by jí předcházelo a mělo svou vlastní bytnost. Právě proto, že ji národ nemá a je na své reprezentaci závislý, mu politická reprezentace nemá co zlomit, může ho sice zklamat (a zlomit mu morální páteř), ale to jenom proto, že si tento národ neuvědomuje, že morální ani žádnou jinou páteř nemá (má jen svou politickou reprezentaci).

Tudíž není co lámat, není proč Beneše – tohoto „slabého sekretáře“ (Patočkova slova) – proklínat a stavět ho coby ztělesnění průměrnosti a malosti proti velkému Masarykovi.

Tudíž omrzující opakování, že došlo ke zradě, ať už spojenců nebo naší politické reprezentace, že český národ mohl bojovat a morálně se vyznamenat, přesvědčuje národ akorát o tom, že morální páteř , že má toto „něco“, co mu může politická reprezentace opětovně zlomit. A tak si má na to dávat pozor. Toť prý ponaučení z Mnichova.

Od základu špatně! Protože ponaučení z Mnichova zní, že národ žádnou zlomitelnou morální páteř nemá. Tečka.

Byl to už Masaryk, který svou „teorií“ státu a národa otevřel mnichovské zradě dveře dokořán. Protože Masaryk měl národnostní pojetí státu. Tudíž stát, v němž dlí politická reprezentace, nebyl ničím, do čeho přechází bytnost a vůle národa, nýbrž byl pouhým nástrojem, který má národ a jeho vůle ve svých otěžích. Ne stát, ale národ je živoucím tmelem společnosti. Národ je podstatnější než stát. Národ je víc než stát. Národ – můžeme snad říci – má morální páteř.

Pak se ale tento masarykovský národ s morální páteří nemůže divit, že mu jí někdo zpřeráží. Ne protože ji má, ale protože ji nemá, ale domnívá se, že ji má, proto mu musí být tato páteř zpřerážena.

Na místo toho, aby s tímto národem Mnichov pohnul (v duchu díla Jana Tesaře) a aby ho ponouknul k tomu, že žádnou páteř vlastně nemá a že právě toto je kýžené ponaučení z Mnichova, raději do zblbnutí opakuje, jako malé dítě, které ještě nikdy nebylo dospělé, že bylo zrazeno, že na něm bylo učiněno příkoří. Žaluje jako maličké dítě paní učitelce, že ztratilo dospělost. Světové dějiny však žádnou učitelku nemají. A Hegelův světový duch jí rozhodně není.



0
Vytisknout
5650

Diskuse

Obsah vydání | 3. 10. 2018