Mnichovská zrada, sv. Václav a Němci

28. 9. 2018 / Boris Cvek

Už dlouho nemám rád označování Mnichovské dohody jako zrada. Ne že bych nerozuměl tomu, že to tak lidé tehdy cítili. V té době, kdy zůstávalo jen zoufalství, to mělo smysl.

Ta představa, že by nás Francie a Británie bránily, že by Hitler nerozbil Československo jen tak bez boje, že by kvůli nám vypukla velká evropská válka… to byla jistě představa naprosto neodolatelná.


Jenže státy se chovají s ohledem na své občany a z hlediska Británie a Francie nedávalo žádný smysl kvůli právu československých Němců na sebeurčení vyhlašovat v Evropě válku a posílat umírat do války své lidi.

To prostě žádná zrada nebyla, nýbrž racionální rozhodnutí. O holokaustu tehdy nikdo nevěděl. Do založení Osvětimi bylo ještě několik let. A to se mi zdá právě to nejdůležitější: dívat se na svět tehdejšíma očima, nikoli na základě toho, co víme dnes. Jistě lze různě přemýšlet nad tím, jak si za to všechno mohlo samo Československo, ať už ve vztahu k vlastním Němcům, ve vztahu k Polsku nebo Maďarsku, o jejichž územní nároky se Hitler mohl opírat.

Ale ani to se mi nezdá úplně smysluplné. Hlavní problém byl totiž nástup Hitlera k moci v Německu. Nebýt toho, čas by všechny ty zmíněné vztahy nejspíše nějak upravil, včetně vztahů Němců s Čechy v Československu. Představa, že by bylo možné z národnostního napětí 19. století skočit do takového Československa, kde by Němci dokázali odolat pokušení Hitlerovy Třetí říše, se mi zdá iluzorní.

Je tedy jasné, že hlavní problém byl Hitler. Barbarský, totalitní režim, jehož průmyslová genocida nemá v dějinách obdobu. Myslel si, že vytvoří nový svět, nového člověka, novou morálku, že „očistí“ svět od „méněcenných ras“, že ho ovládne. Přitom to byl člověk, který šíleně vstupoval do vojenských rozhodnutí svých velitelů, a tím svůj režim nakonec zničil, i když i tak se mu podařilo vyvolat a udržet po několik let největší válečný konflikt všech dob.

Za Protektorátu se nacistický režim snažil legitimizovat svou tyranii odkazem na svatého Václava, jehož svátek je pro nás dnes svátkem české státnosti. Svatý Václav jako ten, kdo vyšel vstříc míru s německou říší, kdo přejímal německou latinskou vzdělanost a víru. Ano, v tom je skutečně naše státnost, naše kultura, v tom je naše vzdělanost, naše nejlepší osobnosti vyrostly právě ze západní kultury a vzdělanosti. A to je přesně to, co chtěl Hitler zničit. Kolaborace s nacistickým režimem byla kolaborace s režimem, který představoval naprosté popření svatováclavské tradice, naprosté popření západní evropské civilizace.

Kromě toho, že Mnichovská dohoda bývá považována za zradu, mne dlouho také štve ten poválečný zvyk, kdy se klade rovnítko mezi nacismem a Němci. Němci jsou i Goethe a Kant, Bonhoeffer, spousta německých antifašistů, umučených v nacistických lágrech. Nacismus není nic čistě německého. V britských a francouzských, belgických koloniích bychom našli spoustu podobné krutosti vůči těm, které bílý Evropan považoval za „nižší rasy“.

Nacismus nespadl odnikud, naopak představuje tradice rasismu, machismu, homofobie, pseudovědy, panského vládnutí nad raby. Tato temnota vyvřela v obrovské katastrofě holokaustu a druhé světové války. Byla poražena za cenu desítek milionů životů. A my dnes můžeme navazovat na to, co chtěla zničit: na tradici vzdělanosti, tolerance, evangelia a univerzální církve, na svatováclavskou tradici.

To není tradice nacionální, to je naopak tradice, která nás umisťuje na Západ. A byla by to mrtvá tradice, kdyby nás umisťovala na Západ včerejška, na Západ homofobní, rasistický, panský, kolonizátorský. Po porážce Hitlera nás musí vést k Západu, jaký je po druhé světové válce: sociální, inkluzivní, pokrokový, prosazující práva žen a menšin. Prostě to všechno, co Hitler nenáviděl.



0
Vytisknout
8046

Diskuse

Obsah vydání | 2. 10. 2018