Antonín Skalický, Ležáky: „Zbraně nám!“

24. 6. 2019 / Pavlína Antošová

I na fotografiích jejich tváře hodně říkají. Ještě dnes upoutává otcův vzpurný výraz a dojímají hluboké, posmutnělé oči jeho dcery. Oba tito lidé neodmyslitelně patřili k domovské osadě, oba naplnili své životy především prací.

Antonín Skalický, jehož rodištěm byly Miřetice, pocházel z početné rodiny. Ve svých osmnácti až jedenadvaceti letech údajně sloužil u jezdectva; pokud je to pravda, trvalo toto období od poloviny první světové války do počátku první republiky.

Pak se Antonínova sestra Marie provdala do Ležáků. Její manžel Jan Dušek – provozovatel lomu – zaměstnal svého švagra jako kamenodělníka. V Ležákách se Antonín Skalický zamiloval do Marie Pohnětalové. Sňatek následoval až tři čtvrtě roku po narození dcery Heleny (která přišla na svět v srpnu 1926). Hlavně ale tento obřad – od začátku do konce chmurný – o dva měsíce předcházel nevěstino úmrtí na tuberkulózu.

Antonín dobře poznal, co obnáší trvalé nedorozumění. Jeho tchyně pro něj až do doby, kdy se i její vlastní život uzavřel, nenašla jedinou jiskřičku uznání. Nakolik celkové dusno zvyšovala také jeho tvrdohlavost, věděli jenom oni dva. Každopádně nepomohla ani Helenčina přítomnost, a když se pan Skalický později zabydlel u své sestry, nabídla se panímámě další záminka k nevděku. Helenčin otec s tichou neústupností pomáhal v hospodářství Duškových, kam za ním po smrti Františky Pohnětalové přišla také jeho dcerka. (První obrázek ukazuje také Antonínovu neteř a jeho mladšího synovce). Helenčiných a Antonínových rukou bylo velmi potřeba, když i Marie Dušková zakrátko ovdověla. Hlavně se ale pan Skalický dál věnoval práci v lomu a svému zaměstnavateli vypomáhal také s autodopravou. Právě řízení vozidla umožnilo, že ve středu 24. června 1942 při hromadném zatýkání ležáckých obyvatel chyběl. Třeba se mohl i zachránit, ale okamžitě po obdržení zprávy se přihlásil sám.

Výrazně se liší zmínka v knize Miroslava Ivanova (A hořel snad i kámen) od interpretace v rozsáhlé publikaci Jarmily Doležalové mladší a Štěpána Doležala (Osud jménem Ležáky). Rozdíl tkví v obecnosti údajů nebo naopak v jejich zpřesnění, obohaceném o podrobnosti. Ivanov – s odvoláním na bývalého mlynářského učně Jana Pavliše – načrtává Antonína Skalického jako protektorátního občana, který prostě věděl, že neučinil nic proti říši. Tedy „věřil ve svou nevinu.“ Sám autor se pak rozhodnutí pana Skalického snaží zpřítomnit a přiblížit slovy: „Má tam dceru, věří, že jde o nějaký hrozný omyl. Že se musí vše vysvětlit.“ Jan Pavliš, přihlášený do Ležáků, ale v době zatýkání rovněž nebyl přítomen. Naštěstí, protože v jeho osobě se zachránil vnímavý pamětník a důležitý svědek.

Doležalovi však citují Václava Hřebíka – tehdejšího starostu správní obce Habroveč. Právě k tomuto veřejnému činiteli Skalického dovedli dva jiní zaměstnanci lomu. A následoval odzbrojující důkaz nepoddajnosti.

Někteří lidé při osudové zkoušce naprosto ohromí všechny kolem sebe, a málokoho napadne, že k mimořádnému okamžiku směřovali celým svým životem. Stručná vzpomínka bývalého starosty vyzdvihuje rozdíl mezi rozechvěním svědků a hrdě statečným chováním oběti. Antonín Skalický nedal najevo ani stín strachu. Nejenže cestou k autobusu hlasitě proklínal nacisty; při nastupování ještě promluvil k hlídkujícímu esesákovi. Do paměti obecního zastupitele, jenž musel přihlížet, se navždy uložila Skalického slova: „To se vám to dělá, když máte zbraně a my nic, ale dejte je nám a budete vidět, jak vás poženem.“ Třiačtyřicetiletý kameník z Ležáků si tedy svůj a dceřin osud nejspíš předem uvědomoval. Nemohlo mu uniknout předchozí zatýkání ve Švandově mlýně, a tak přinejmenším (spolu s většinou svých sousedů) pochopil, že velké nebezpečí trvá. Zatímco Ivanov naznačuje pravděpodobnou nevědomost a možnou pokoru, Doležalovi zdůrazňují povědomí o základní skutečnosti a nezdolatelný vzdor.

Slova pana Skalického se později naplnila v partyzánském boji, hlavně činy Zdeňka Hrdého – syna jeho sousedů, který se už tou dobou skrýval a o němž se dnes často mluví a píše jako o mstiteli Ležáků. Než ale přišel čas tohoto mladého muže, uplynulo přes dva a půl roku.

Povzbudil Antonín Skalický svým vystupováním byť jen jednoho z dalších ležáckých obyvatel, v tu chvíli už naprosto zdrcených? A, než se jeho dcera na pardubickém Zámečku stala tou nejmladší ze všech popravených, zahlédli jeden druhého ještě alespoň na okamžik? To už nezjistí nikdo. Zevrubná práce sourozenců Doležalových každopádně po letech umožnila, aby se sdělení o bezmezné odvaze Antonína Skalického dostalo mezi trochu širší okruh čtenářů. Ale zároveň je dobře, že strhující vzpomínka neutrpěla omíláním. Publicita může někdy výrazně uškodit. Lidé jako Antonín Skalický by o ni rozhodně nestáli, a ani zpětně ji nepotřebují.



0
Vytisknout
2466

Diskuse

Obsah vydání | 26. 6. 2019