30. 4. 2020 / Miloš Dokulil
Čtenáři Britských listů nemohou teď denně nezakopnout o tuto otázku; pouze ji mají v rámci inzerce „aktualizovanou“ na současnou koronavirovou epidemii covid-19 (která by se mohla kdykoliv znovu opakovat jako běžná chřipka, jak teď o tom začali ujišťovat svět čínští specialisté na nakažlivé choroby). I když bývala rovněž občas období, kdy víra v Boha či v bohy mohla mít nosnost záchranné brzdy před neznámou epidemicky působící metlou v případě, že se člověk uchýlí k upřímné niterně prožívané modlitbě, vnímané jako vyslyšitelná prosba o ochranu před zákeřnou smrtí. V českých soudobých poměrech máme křesťansky věřících bližních jen zhruba 10 %. Čili většina našich spoluobčanů zůstane vůči té otázce v záhlaví této úvahy či přímo naléhavě mrkajícího inzerátu z BListů zřejmě netečná. Leč zkusme přesto aspoň trochu si v těch náboženských souvislostech přiblížit některá užitečná fakta.
Především si jsme jisti tím, že rod Homo nedisponoval okamžitě dispozicemi k jazykově formulovaným tvrzením. Teprve řečí zprostředkované projevy mohou podat informaci o jevech či procesech, které nejsou (možná vůbec) k dispozici, ale mohou vyvolat aspoň přibližnou představu v dalších jedincích lidské pospolitosti o čemkoliv, co je sice zrovna v přesahu lidské smyslové kompetence, ale přesto – byť možná vágně – adresátovi toho jazykově tlumočeného sdělení nějak srozumitelné a kéž by i představitelné. Počátky k tvorbě jazyka nám byly dány teprve zhruba před dvěma sty tisíci lety, a to biologicky vzniklou způsobilostí k funkci hlasivek. (Ještě je předčasné šeptmo napovídat, že „Bůh byl to Slovo“!).
Theisté i atheisté (od řeckého „theos“ = „bůh“; „a“ je řecky zápor; antické řecké „th“ zní jinak než „t“!) ovšem vědí, že „Bůh“ či „bohové“ v tomto našem světě smyslově zjevně identifikovatelní nejsou. Jinak opět řečeno: bez jazykových prostředků si na taková zvláštní jsoucna neukážeme. A pokud naši předkové zrovna žili v poslední době ledové, ne že by zrovna takový čas byl pohodový na nějaká poučná (či jinak závažná) sdělování o něčem, co tolik nebolelo jako zima či hlad. Takže teprve až se začali v nám bližším čase ti další předkové konečně na půdě usazovat a povstala éra zemědělství, mohly též vzniknout úvahy o tom, proč se zrovna neurodilo, anebo jak dále ty tajemné síly přírody přesvědčit o tom, aby byly lidem nápomocné. Nic není hned všude. Teprve před 12 tisíci lety se na vhodných místech začali ti nám ještě bližší předkové konečně „usazovat“ k trvalejšímu životu na místech pobytu. A zhruba v poločase tohoto již poměrně krátkého času začaly vznikat hospodářsko-politické instituce s výraznými náboženskými znaky, znamenající to, co bylo později nazváno unií trůnu a oltáře. Aby něco takového historicky obstálo, bylo nutné, aby znaky takové společenské organizace měly jistou stabilitu. Aby „posvátnost“ měla určitou tradici. I když naléhavěji a dříve došlo k písemným záznamům v otázkách majetku či podpory paměti o závažných událostech vojensko-politických. Díky následnému vynálezu písma byl tu nakonec i jedinečný „Epos o Gilgamešovi“; a potom další texty, zaměřené nejen na historické události, ale též na jejich náboženskou „režii“. (Zrovna zmíněný epos se již zabývá dokonce problematikou možného posmrtného života lidí.)
Vzhledem k tomu, že v současnosti je nejvíce na světě křesťanů a muslimů, nelze opomíjet ideovou kolébku obou těchto směrů věr, a tedy židovství jako nemálo výjimečnou formu monotheismu. A potom tu budeme disponovat hned třeba před pouhými třemi tisíciletími výchozími stopami od henotheismu k monotheismu (řecky „henos theú“, tj. „jeden z bohů“). (Židovská víra v jednoho Boha nejdříve respektovala existenci jiných bohů v sousedních zemích; jen ten vlastní ovšem byl spásonosný a zároveň zárukou naděje do života dalších generací národa.) Před dvěma tisíciletími byly tehdejší kulturně a hospodářsky vyvinuté země vesměs pohanskými státy, ekonomicko-sociálně s otrokářským zřízením, přičemž většina obyvatel byla negramotná. A neměli bychom zapomínat ani na to, že pokud vůbec nakonec vznikl nějaký spis (od antiky po zhruba začátek novověku; nejméně do doby po roce 1453, kdy nám začal knihtisk), byl jako rukopis nejdříve jen v jednom exempláři; a později případné pořizované kopie nějak v mezičase již propagovaného textu nemusely být automaticky zcela věrné originálům, zvláště když třeba v mezičase došlo k nové interpretaci některých námětů z původního rukopisu.
Nedivme se, že třeba zrovna v rámci křesťanství víra měla nakonec svou smysluplnou prezentaci danou především nanejvýš srozumitelnou vírou v posmrtný život, navíc paradoxně garantovanou výkupnou smrtí Ježíše jako Vykupitele; přičemž časem (necelého půl století po Ježíšovu ukřižování) tu ještě vznikly doprovodné texty o Ježíšově životě, které odkazem na další zázraky mohly tu víru v moc posmrtné spásy ještě posilovat. Také si připomeňme, kdy a proč nakonec byl zaveden obřad křtu pro stoupence Krista Ježíše. Vždyť apoštol Pavel měl velké úspěchy mezi pohany, ale brzdou tu byla jako doklad příslušnosti k vznikající „církvi“ stále apoštolem Petrem požadovaná obřízka, kterou pohané ve svých životech neabsolvovali. Takže z původní židovské sekty Ježíšových stoupenců tu hned novým paralelním obřadem křtu bylo společenství, které už se nemohlo opírat o výlučně židovské tradice a práva (včetně vstupu do Chrámu v Jeruzalémě nebo do synagog!). I takto – málem jenom „bezděky“ – jsme si mohli teď ověřit, že rituál každé víry i její věroučné základy jsou výsledkem vzájemné součinnosti vůdčích lidí každého náboženského hnutí; a že tu automaticky nejde okamžitě o nic, co by bylo sesláno s nebes, navíc s možnou zárukou boží vůle, která by tu či onu poučku nebo obřad posvěcovala.
Světu, v němž můžeme testovat pravdu a omyl, anebo to či opak na základě další evidence reklamovat, dáváme přívlastek „imanentní“. K čemu se takto – ani za cenu možného omylu – dostat nemůžeme, je vůči našemu světu zjevně v přesahu; a pak by se jednalo o „transcendenci“. Něco jiného ovšem je, že např. zatím nemáme třeba technické prostředky ke zkoumání toho, co je mimo stávající dostupnou a nějak výchozím způsobem rozlišitelnou vzdálenost nebo velikost či jiné fyzikálně-chemické vlastnosti (aspoň teoreticky), a opět budeme někde jinde, jakmile připustíme, že jistá potenciální realita je principiálně nezpůsobilá k lidské testaci.
Pokud např. připustíme, že by mohl kdysi dávno příští světec, původně Saul z Tarsu, prožít před Damaškem nějaké zjevení připisované Kristu, pak by byl tento individuální prožitek adekvátně nesdělitelný dalším lidem, protože ani jako příští apoštol Pavel sám konvertita ke kristovské víře nedokázal ten sugestivní a osobně zlomový zážitek vyjádřit jinak, než jen jako metaforu (s uplatněním tehdy vágního řeckého termínu „pneuma“).
Problém bychom asi mohli mít (či měli bychom) navíc také tehdy, kdybychom zároveň mínili zvážit, do jaké míry je vůbec možné, že na zeměkouli je tolik vzájemně neslučitelných věr (a tím pádem i svrchovaných božstev). Tím spíš ta „pluralita Božstev“ automaticky brzdí nějak schůdné uvažování o „Něčem Svrchovaném nad našimi hlavami“, když my lidé předem navíc vybavíme hned ten náš imanentní svět karteziánským „dualismem“ (hmoty a spirituálního vědomí), aniž si třeba zatím (jen zatím?) víme rady s tou separátní – a svébytně „singulární“ – mentalitou našeho lidského sebe-vědomí! (Vrátíme se k té tématice ještě? Kdy přestane konečně ten inzerát o časově do epidemie „ukotveném“ Bohu na nás mrkat?)
Diskuse