„Kristovství“ a „křesťanství“ se nějak liší?

5. 5. 2020 / Miloš Dokulil



((Britské listy nejsou přednostně nábožensky orientovaným elektronickým zdrojem informací, i když se nezříkají občas k některým religiózním námětům zaujmout vztah. Málem jsem se lekl, když po mé zmínce o Britskými listy v nedávných dnech inzerované knížce o Bohu v epidemických časech ten pár dní v nich opakovaný a blikající inzerát se znovu již všude tak naléhavě neobjevil. Ne že bych měl na tom zásluhu, že inzerát bliká dál ještě „včera“, ale nikoliv snad dnes. Leč dodal jsem si odvahy, abych poukázal na některé znaky křesťanské tradice, kterých si možná nejsme dost vědomi. Aniž tu byla jakákoliv souvislost s „covidem 19“!))

 

Pro víru v náboženské poselství, které je reprezentováno tradicí navazující na Ježíše Krista, v češtině máme běžný výraz „křesťanství“. Asi nás moc nutně hned nemusí napadnout, že v češtině to slovo v uvozovkách významově kotví spíše v obřadu „křtu“ než ve jménu „Kristus“. Přitom evropské jazyky kolem nás naopak vesměs vycházejí z původního řeckého přívlastku pro Ježíše; že byl „christos“ (tj. „pomazaný“ k závažné funkci). Jenže takto je hned doloženo rovněž i to, že v těch výchozích časech příští nové víry její stoupenci byli negramotní, takže ušima byl docela brzy delegován ten přívlastek v doprovodné a specifické vlastní jméno („Christos“). A moc dlouho potom netrvalo, a to nové a zprvu jistě nečekané vlastní jméno jako kdyby takto mohlo představovat novou Ježíšovu funkci, tu v nebesích, jako „Syna“, který z vůle „Boha-Otce“ uzavře časnost dění na této zemi a navodí jeho věčnost.

Je nemálo přirozené, že na počátku nové tradice její příští nositelé nejdříve se orientují v té tradici dosavadní (v té „staré“); takže jsou jen více či méně pouze s rozpaky trpěnou (ne-li hned taky pronásledovanou) sektou. Původní Ježíšovi stoupenci byli obřezanými židy; ani Šimon-Petr nemínil hned být nakloněn návrhu apoštola Pavla, aby kvůli dospělým mužským stoupencům nově vznikající víry z řad pohanů obřízku nahradil právě kulticky křest. Ačkoliv zároveň právě tato případná změna v závažných kultických zvyklostech teprve mohla znamenat skutečný začátek nové církevní organizace, a zcela zjevně pak mimo židovství.

Tomu ovšem odpovídalo též to, že Ježíš „jako Kristus“ (a tedy v pozici deklarovaného „Mesiáše“) též věroučně nebyl uznán židovskými orgány jako organicky ústrojná součást prorocké tradice z posvátných Písem. Ne že by židovský „Bůh-Hospodin“ zprvu nebyl týmž Bohem i pro Ježíšovy sirotky. Má-li tudíž být autenticky viděno, v čem a jak jsou rozdíly, „sirotci“ museli dramatičtěji vyzdvihnout roli „Syna“ pro „jeho církev“; takže nakonec i v centru kristovské bohoslužby zůstal právě už Syn s navozenou tradicí tzv. „Poslední večeře“ (tj. „eucharistie“), nikoli zdaleka tolik „Bůh-Otec“! (Ačkoliv křesťanskou Biblí kromě „novozákonních“ textů zůstaly rovněž židovské texty, i když časem v protestantských církvích nikoli vzájemně či ve vztahu ke katolictví a pravoslaví shodně.)

Pokud jde o písemnou podobu kristovské náboženské tradice, ta začala teprve apoštolem Pavlem a jeho „listy“ („epištolami“, z latinského „epistula“). Celá polovina těch „dopisů“ – jako nejednou přímo výchozích podkladů pro příští tradici víry – byla sepsána později jinými autory. Vzhledem k tomu, co a jak psal nebo asi zčásti diktoval apoštol Pavel, počátky „kristovství“ musíme spojovat s řečtinou, nikoli s pozdější latinskou verzí. Setkáme-li se s výrazem „pneuma hagion“ (tj. „svaté pneuma“), pak nejde od počátku o žádný věroučný zárodek příští víry v „Boží Trojici“, protože „pneuma“ je gramaticky středního rodu a znamenalo jen něco možná „vzdušného“, „větrného“ nebo třeba „s ohněm spojeného“ (a potom materiálního). Pokud byla v rámci evangelií – zcela evidentně, a nemálo vybranými charakteristikami – Kristu připsána už naplno božská role, kristovství bychom s odstupem času zřejmě přiřkli roli jako zárodku bitheismu („dvojbožství“), byť vesměs s odvozenou úlohou pro Krista-Ježíše.

Problém máme s tím, že nějak v symbolické poloze „dva“ pro psychologické výklady vypadá „rozpačitěji“ než „tři“ (taky geometricky: úsečka vůči trojúhelníku). Pokud byla s odkazem na křestní formuli vnímána jaksi sugestivně právě „trojice“, tj. s Otcem a Synem tu bylo i výše zde již zmíněné „svaté pneuma“ (což mohla být jakoby nějaká posvátná materiální esence jako potenciálně sdílený materiální výron Hospodinova „Božství“); nešlo tu od počátku o žádnou „božskou osobu“ s jí připsatelnou jedinečností (či „osobitostí“).

Teprve zhruba sto let po Ježíšově smrti prezentovalo se kristovství naléhavěji rovněž na západě Římské říše, takže latinsky; a z „pneumatu“ tu byl „Spiritus“ (hned mužského rodu a psáno velkým počátečním písmenem!), i když nebyl automaticky spojen s ničím specificky a důvěrně nějak „jedinečným“. Za bližší analýzu by určitě stálo tzv. Apoštolské vyznání víry, pocházející zhruba z poloviny 2. století a mající dvanáct článků víry, jako bylo údajně počtem těch prvních apoštolů; přitom souběžně latinsky a řecky (ale s výrazy, které se v obou verzích sémanticky všude nekryjí). O Otci a Synu máme hned první dva články, Spiritus Sanctus byl začleněn až do poslední třetiny toho Vyznání; takže zatím se v tom antickém čase o „Boží Trojici“ nemohlo ještě přijatelně ani mluvit, ani v ni adekvátně věřit. Tu trojičně pojatou víru v Božství pak závazně deklarovalo teprve shromáždění Prvního církevního koncilu v Nikaji (latinsky Nicea), z roku 325.

Už z toho výše řečeného plyne, že představa jen o křesťanském „Bohu“ – počínaje Ježíšem, a nikoli konče zrovna zmíněným koncilem v Nikaji – nebyla odvozena z žádné přímé zkušenosti s Nadpřirozenem, ale z jazykových a dobově podmíněných intelektuálních předpokladů k náboženským otázkám vybavených jedinců, jakým třeba tak jedinečně byl apoštol Pavel. (Římskokatolické pojetí víry v trojičně představovaného Boha nelze pochopitelně slučovat s židovskou verzí víry v Hospodina. Zatím jsme se tu nedotkli svátostí, víry v nesmrtelnou duši, možné existence „záhrobí“ a dalších závažných a nemálo citlivých otázek. Je snad už z řečeného patrno, že pár větami víra ani hned nezačne, ani nekončí.)


0
Vytisknout
3610

Diskuse

Obsah vydání | 12. 5. 2020