Izraelský expremiér Barak už před lety prohlásil, že Netanjahu touží udeřit na Írán

19. 4. 2024

DV: Na konci listopadu loňského roku jsme se z deníku New York Times dozvěděli, že Izrael už více než rok před samotným útokem Hamásu, palestinského islámského džihádu a dalších palestinských skupin měl k dispozici celkem podrobné informace o tom, že k úderu dojde. Nicméně Netanjahuova vláda toto varování okázale ignorovala, což by mělo být předmětem podrobného vyšetřování a vyvození patřičných důsledků, které Netanjahuův kabinet dozajista nepotěší. Vždyť Hamás a další militanti na svůj výpad proti Izraeli trénovali pod širým nebem, a je podivné, že by izraelské tajné služby neměly detailní informace o povaze jejich chystané vražedné akce. Navíc dva dny před útokem Tel Aviv převelel asi stovku svých vojáků hlídajících bezpečnostní bariéru mezi Gazou a Izraelem na Západní břeh, kde měli chránit ilegální osadníky, o čemž 5. prosince informoval izraelský deník Times of Israel. Před 7. říjnem loňského roku vzrostly protipalestinské násilnosti na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě - a to i ze strany tamní izraelské okupační armády - jimiž Hamás svůj vražedný výpad do Izraele částečně ospravedlnil.

TK: V nám územně bližším, ale (svým charakterem) dějům na Blízkém východě podobném, izraelském ekvivalentu rusko-ukrajinské války se také začínají objevovat ekvivalenty genocidy ukrajinských obyvatel v obci Buča ruskými vojáky (a naopak vyvraždění zajatých ruských vojáků těmi ukrajinskými v obci Svatove). A nejde jen o mezi světovými křesťany kolující případ z Gazy, kde izraelská armáda loni 19. října vybombardovala 1600 let starý kostel svaté Poryfia, ve kterém se ukrývali běženci z válečné zóny. Jaký je dnes charakter války v Gaze – a jaké jsou další případy nepřípustných obětí na civilním obyvatelstvu třeba ve zdravotních, sociálních a dalších chráněných objektech? A co proti tomu udělaly mezinárodní orgány a soudy, které mají takové porušení válečných konvencí hlídat a trestat?    

DV: Izraelských obětí je dle pramenů, na nichž se zhruba shodnou obě strany, 1139 (včetně izraelských vojáků a příslušníků policejních sil), přičemž neznámý počet z nich byl během chaotických událostí ze 7. října usmrcen i izraelskou armádou, jak ze zdrojů armády dokládá válečný korespondent izraelského deníku YNET Joav Zitun. Počet usmrcených Palestinců během izraelské odvety, již předběžný výrok Mezinárodního soudního dvora označil za možnou genocidu, se podle oficiálních údajů odhaduje skoro na 34 tisíc. Dalších více než 8 tisíc osob je pohřešováno. Jedná se však o značně podhodnocené údaje, neboť prosincová studie prestižního lékařského časopisu Lancet nejenže údaje gazanského ministerstva označila za věrohodné, ale zároveň uvedla, že schopnost tamních úředníků zaznamenávat skutečné počty obětí izraelských náletů zkolabovala už 10. listopadu. Navíc kupříkladu epidemiologická analýza London School of Hygiene & Tropical Medicine a Johns Hopkins Center for Humanitarian Health predikuje desítky tisíc úmrtí v důsledku hladovění a snadno léčitelných nemocí. Autor James Gregory z BBC News (mezi jinými) se dokonce vyjádřil, že izraelská armáda systematicky destruuje jednu nemocnici za druhou a používá hlad jako zbraň. Podle humanitárních organizací se izraelská armáda v Gaze dopouští mimosoudních poprav, včetně žen a dětí, sexuálního násilí a mučení; stále se odkrývají masové hroby. A svědectví o těchto a podobných případech se množí. V Gaze dokonce došlo k naprosto děsivým a surrealistickým incidentům, kdy se IDF snažila vylákat Palestince z domovů tím, že pouštěla do éteru zvuky připomínající plačící ženy a děti, a pak po nich střílela drony.

Ze zdrojů OSN jsem četl zprávy o válečných zločinech a zvěrstvech ruských okupačních vojsk na Ukrajině, a bohužel ta by se – sarkasticky řečeno – mohla od izraelské armády ještě ledacos naučit. Ostatně na Ukrajině bylo za dva roky ruské agrese zabito daleko méně civilistů než v Gaze za několik měsíců izraelské genocidy. Co se týče tvého závěrečného dotazu o nápravě: jako člověk, který se léta věnuje mezinárodní politice, musím bohužel realisticky říct, že mezinárodní instituce a orgány situaci sice monitorují a komentují, ale fakticky nemohou dělat vůbec nic, dokud americký prezident nezvedne telefon a nepohrozí současnému izraelskému premiérovi, že za těchto podmínek nedostane už ani jeden americký náboj. A to se podle všeho nestane.

TK: Jaký vliv má válka v Gaze na izraelskou politiku vůči druhé části Palestinské autonomie, Západnímu břehu Jordánu, kde nevládne Hamás, ale umírněný Fatáh?

DV: Fatáh na Západním břehu prakticky spolupracuje s Izraelem, když s ním na svém území (které by podle mezinárodních regulí mělo být úplně spravované palestinskými úřady), koordinuje své aktivity v tak zvané “oblasti B”, což jsou menší palestinská města a vesnice, kde civilní správu vykonávají domácí, ale vše, co souvisí s ozbrojenými složkami, si ponechal ve svých rukou Izrael. Tato nesuverénní politika Fatáhu, který je navíc zkorumpovaný a naprosto bezzubý, se samozřejmě nemůže Palestincům líbit, stejně jako izraelské vyhlazování celých rodin v Gaze – a to vše posiluje Hamás a na Západním břehu vhání zoufalé a frustrované Palestince, kteří s radikály dosud nic neměli, do jejich náruče. Na okupovaném Západním břehu probíhají pogromy, z domovů jsou vyháněny celé komunity - mnohdy za účasti či asistence izraelské armády. Budují se nové izraelské checkpointy a silnice, rozrůstají se ilegální osady a nezákonný zábor půdy nabírá na obrátkách. Události ze 7. října tak svými životy zaplatily stovky Palestinců, kteří v Gaze vůbec nežijí – přestože Hamás Západní břeh nekontroluje. 

TK: "Mnoho lidí neví, co jsou to ilegální židovské osady v Palestinské autonomii. Kdy vznikly a proč? Mohl bys to pro čtenáře vysvětlit? Samozřejmě včetně vysvětlení, proč jsou pro mezinárodní společenství ilegální. Z toho jistě pochopí, proč dnes mezi světovými aktivisty v oblasti lidských práv (dokonce i izraelskými) existuje celá řada aktivit, které na ilegálnost osad upozorňují – počínaje bojkotováním výrobků, které se v ilegálních osadách vyrábí. Mně osobně by pak zajímalo i to, které izraelské kabinety tuto (pro obě strany izraelsko-palestinského konfliktu nebezpečnou) aktivitu podporovaly – a které v ní naopak v souladu s rozhodnutím mezinárodního společenství bránily.

DV: Mezinárodní právo, konkrétně 49. článek 4. Ženevské konvence, považuje tyto osady za ilegální, protože země, která v nějaké válce dobude cizí území, nesmí toto teritorium zabydlovat příslušníky své vlastní populace. 4. Ženevská konvence byla přijata v roce 1949 v důsledku hrůz 2. světové války. Tato ilegální aktivita byla od roku 1967, kdy Izrael zabral Západní břeh, Gazu, Golanské výšiny a Sinajský poloostrov, podporována všemi izraelskými vládami nehledě na jejich politickou afinitu. Mateřská strana Benjamina Netanjahua Likud má ve své chartě z roku 1977 napsáno, že suverenita židovského státu bude implementována od “řeky k moři” a že v tomto prostoru nemá žádný další arabský stát co pohledávat.

TK: Jako laik, který se nové válce na Blízkém východě nevěnuje soustavně, jsem se o útocích z Íránem podporovaných území v Jemenu dozvěděl, až když jistý komentátor plesal nad tím, že z Jemenu vystřelená raketa byla poprvé zneškodněna 100 km nad zemí, což je už hranice vesmíru. Nedělní raketová dávka byla už vystřelena ze samotného Íránu a dočetl jsem se, že řada raket byla sestřelena nejen z amerických, britských a francouzských blízkovýchodních základen, ale i státy, přes které rakety logicky musely přeletět – zbraněmi Saúdské Arábie a Jordánska. Těmto zemím – jindy podporujícím své arabské soukmenovce a muslimské souvěrce, Palestince – bych sympatii k Izraeli nepřičítal, ale zajímalo by mě: Je za tím, že se islámské země postavily proti svému íránskému souvěrci, dlouhodobé nepřátelství mezi sunnitskými Saúdy a šíitskými Íránci (a že Jordánsko je stát sunnitský a navíc silně sekulární, který nemá důvod podporovat šíitský fundamentalistický Írán) – anebo to, že oba státy jsou spojenci USA? A jaký vliv na další spojenectví mají nedávné úspěšné námluvy čínsko-rusko-indicko-brazilsko-jihoafrického ekonomického uskupení BRICS s arabskými zeměmi regionu?

DV: Obecně lze konstatovat, že vlády arabských států už dávno prosté Palestince hodily přes palubu, což dokládají tzv. Abrahámovské dohody iniciované Trumpovou vládou, jejichž cílem je normalizovat vztahy mezi Izraelem a některými arabskými a islámskými státy (Bahrajn, Spojené arabské emiráty, Maroko a Súdán), a odsunout tak palestinskou otázku do zapomnění. To ovšem neplatí pro “arabskou ulici”, která nyní vře pobouřením a vztekem, když v přímém přenosu vidí izraelskou genocidní mašinérii v Gaze. Spousta arabských monarchií a diktatur jsou přitom spojenci či klienty USA: Jordánsko, Saúdská Arábie, Egypt, Spojené arabské emiráty, Bahrajn... Ovšem přijetí Spojených arabských emirátů do BRICS a kandidatura Saúdské Arábie (která vstup do BRICS dosud zvažuje) podle mého soudu nikterak nenarušilo jejich vazby na USA, které jsou z velké části bezpečnostního rázu. Jemenští Húsijové útočí na západní námořní dopravu právě kvůli západními zeměmi podporovanému izraelskému útoku na Gazu. Kdyby USA neblokovaly (nebo neignorovaly) rezoluce Rady bezpečnosti OSN požadující příměří v Gaze (a aktuálně nevetovaly rezoluci RB OSN o členství Palestiny v OSN), nebyl by pro útoky Húsijů žádný důvod. Sestřelovaní íránských raket a dronů se vedle Izraelců a Američanů zúčastnily Velká Británie, Francie a Jordánsko, což ukazuje na značnou zranitelnost Izraele tváří v tváří íránské hrozbě. Saúdská Arábie dle izraelského deníku YNET poskytla pouze zpravodajské informace. Podotýkám, že íránský útok na Izrael byl sice spektakulární, ale zároveň symbolický, a byl odůvodněn izraelským bombardováním íránského zastupitelství v syrské metropoli Damašku, které mu předcházelo. Izraeli se tak mimo jiné podařilo povážlivě narušit nesmělé diplomatické námluvy dlouhodobě znepřátelených blízkovýchodních velmocí – sunnitské Saúdské Arábie a šíitského Íránu, jež v minulém roce zprostředkovala Čína.

TK: Loni v prosinci bylo během hlasování o rezoluci OSN o příměří v Gaze proti jen deset zemí (včetně ČR), v čele s USA. Podle posledních zpráv se už i USA pomalu staví na umírněnou stranu. Jaká bude podle tebe prognóza dalšího konfliktu mezi Izraelem a Gazou (a Íránem)? Myslím si správně, že to rozhodnou USA, které už ekonomicky nemají jinou možnost, než si vybrat, zda podpoří další vzepětí buďto na Ukrajině – anebo na Blízkém východě (neb obojí ekonomicky nebude lze)?

DV: Bidenův Bílý dům se veřejně staví na “umírněnou stranu” pouze verbálně, zatímco Izraeli i nadále (i ve světle vyprovokovaného útoku Íránu proti Izraeli) ve velkém poskytuje zbraně a další vojenský materiál. Biden poprvé důrazněji Netanjahuovi vyčinil poté, co jeho předvolební preference v souvislosti se strategií “medvědího objetí” (výraz, který vznikl v tisku, když loni v říjnu Biden na letišti objal Netanjahua jako symbol své všestranné podpory) v důsledku následné destrukce Gazy povážlivě klesly. Stejně zafungoval izraelský smrtící útok na západní humanitární pracovníky z americké humanitární organizace World Central Kitchen, který zkraje dubna připravil v Gaze o život sedm osob. To Bidena přimělo přehodnotit jeho veřejný postoj k Netanjahuovi a totální válce v Gaze. Nicméně se vstupem Íránu do konfliktu tyto předchozí výtky prakticky zmizely. 

Samostatnou kapitolou je Česká republika, jejíž úlohu ve vztahu k Izraeli hodnotím jako nejhorší v novodobé historii. Dlouhodobě ubližuje i samotnému Izraeli.

Ad budoucnost: Je těžké předkládat prognózy týkající se tradičně kolísavého Blízkého východu – kdo z nás mohl před rokem tušit, že se skomírající palestinská otázka dostane do popředí zájmu světové veřejnosti? Souhlasím ale s tvrzením, že klíč k řešení krize má v rukách americký prezident, který jako jediný má účinné páky na svého klienta v Tel Avivu. Ostatně i útoky proíránských milic a spojenců v Libanonu, Iráku, Sýrii a Jemenu na izraelské a americké cíle, jakož i úder v poslední době zdrženlivého Teheránu mají společného jmenovatele: současné izraelské chování v Gaze. Joe Biden, který je (podle transparentních amerických stránek OpenSecrets, které mapují i finanční toky), příjemcem finančních dotací od vlivných izraelských lobby (AIPAC apod.), těžko na Izrael použije páky, které má k dispozici: pozastavení vojenské pomoci, sankce, prosazení rezolucí Rady bezpečnosti OSN apod. A izraelští představitelé se nechali slyšet, že íránský úder nenechají bez odpovědi. Načež Írán slíbil, že pokud na něj Izrael zaútočí, nebude to tentokrát jen symbolický výpad. Tipuju, že limitovaný a symbolický útok Izraele na Írán, k němuž došlo 19. dubna, je Netanjahuova úlitba Bidenovi, za kterou dostane od Bílého domu zelenou pro útok na Rafáh.

TK: Máme se “na co těšit”… Ale mimoto: postup Netanjahuovy vlády v Gaze vzbuzuje ve světě velkou vlnu nesmyslného antisemitismu, čemuž podle mě napomáhají i naše média, když nepodporují zprávy o lidech jako je česko-izraelská spisovatelka Eva Erbenová, která se po začátku konfliktu v Gaze už loni po 73 letech v Izraeli repatriovala do ČR, z čehož obvinila Netanjahuovu administrativu. A třeba ve dnech 30. března až úterý 2. dubna tisíce Izraelců vyšly do ulic a žádaly pád Netanjahuovy vlády, konec války v Gaze a vyjednávání s Hamásem. Netanjahua přitom někteří demonstranti nazvali „faraonem, který na nás seslal pohromu prvorozených“. „Netanjahu se snaží demonstrantům argumentovat tím, že válka trvá a země musí být jednotná, ale ona právě jednotná není,“ řekla v českém deníku Aktuálně.cz i ředitelka Herzlova centra izraelských studií Irena Kalhousová. Nakolik za situaci, v jaké se Izrael v současné době ocitá, může Netanjahuova vláda a nakolik i izraelský lid?

DV: Benjamin Netanjahu už dlouhá léta touží po napadení íránských jaderných instalací - tedy přímo íránského území – jak v deníku Times of Israel uvedl jeho předchůdce, bývalý izraelský premiér Ehud Barak. Podle švédského odborníka na Írán Trity Parsiho Netanjahu chce napadnout Írán dokonce už více než 20 let. A to ultrapravicoví izraelští ministři Becalel Smotrič a Itamar Ben-Gvir, díky nimž drží křehká vládní koalice pohromadě, jsou ještě extrémnějšími jestřáby než Netanjahu: Ti (jak bylo zveřejněno v Times of Israel) požadují “zdrcující odplatu” Teheránu, což by jistě zažehlo regulérní válku s Íránem, do které by vstoupily i Spojené státy a další západní země. Avšak primární zodpovědnost za horor odehrávající se on-line v Gaze leží na bedrech Tel Avivu, ale i na bedrech americké vlády. Osobně se domnívám, že právě zločinné aktivity Tel Avivu jsou největším hnacím motorem antisemitismu, třebaže drtivá většina globálních protestů je namířená proti izraelské vládě. Nicméně většina izraelské společnosti brutální postup izraelské armády i nadále podporuje, jak ukazují aktuální průzkumy veřejného mínění, zveřejněné na počátku dubna v izraelském deníku Haaretz. A to navzdory přetrvávajícím masovým protestům požadujícím po vládě, aby uzavřela dohodu o propuštění zbývajících rukojmích. 

Nemohu si pomoci, ale dekády trvající dehumanizace a ostrakizace Palestinců posvěcená oficiálními kruhy řady izraelských vlád, jakož i indoktrinace falešnými rasistickými mýty od školy až po vojenskou službu nyní nese hořké ovoce. A příslušníci izraelské myšlenkové opozice, kteří se snažili s Palestinci po dobrém domluvit (což je kromě úplné genocidy jediná logická možnost), jakými byli spisovatel Amos Oz, novinář Uri Avnery či aktivista Miko Peled, jsou dnes prakticky neviditelní. Palestinská národní katastrofa Nakba byla zahájena v roce 1947 násilným vykořeněním palestinských Arabů z jejich domoviny, od roku 1967 pokračovala okupací, posléze apartheidem a nyní “učebnicovým příkladem genocidy” v Gaze).To nemůže dopadnout dobře ani pro samotný Izrael.

TK: Co mě na dané situaci děsí je potenciál opětovného obrovského vzrůstu antisemitismu. Mně osobně to, že I Češi s jinak dost objektivním pohledem dnes svádějí vše na nekonkrétní „Izraelce“ nebo dokonce „Židy“, přijde, jako bychom například my dva byli měli být v zahraničí obviňováni za to, co dělá premiér Fiala. A zvlášť pokud se to týká židovského národa mimo Izrael – neboť dvě třetiny světové židovské populace v Izraeli nežijí. Vždyť hlasem, který je (jako obvykle při každém globálním politickém zločinu) nejvíc slyšet, jak protestuje proti charakteru toho, co se dnes děje v Gaze – je americký etnický Žid (a současný největší žijící lingvista) Noam Chomsky.  Anebo: kamarád mi poslal snímek, který vyfotil uprostřed Chicaga. Na jedné budově, již vlastní jistý americký podnikatel židovského původu, se skvěl obrovský billboard s nápisem PŘÍMĚŘÍ V GAZE! (což by se při míře „svobody slova“ v ČR těžko mohlo stát třeba ve vnitřní Praze).

Takže otázka nakonec: Co víš o tom, jak se k činům Netanjahuova kabinetu staví židovská veřejnost v USA a jinde ve světě?      

DV: Židovská veřejnost žijící mimo Izrael a především v USA, se k Netanjahuovi a spol., potažmo k jeho kampani v Gaze, staví daleko více kriticky než izraelská společnost. Je zde ovšem zcela zásadní rozdíl mezi mladší a starší generací, jak ukazuje průzkum veřejného mínění agentury Pew Research Center z února tohoto roku. Mladší dospělí Američané židovského původu mají tendenci vyjadřovat mnohem negativnější postoje vůči Izraeli než starší Američané židovského původu. Dospělí Židé mladší 35 let jsou však v názoru na vojenskou reakci Izraele rozděleni: 52% respondentů považuje způsob, jakým Izrael vede válku, za přijatelný, 42% za nepřijatelný a 6% si není jisto. A respondenti ve věku 50 let a více mnohem častěji uvádějí, že vedení války v Gaze je ze strany Izraele přijatelné (68 %).

 

Daniel Veselý publikoval v ČRo Plus,  Deníku Referendum, v Mladé frontě Dnes, Hospodářských novinách, na analytickém webu Mediainfo.cz, v čtrnáctideníku A2, týdenících Literární noviny a Kulturní noviny, externě spolupracoval s Člověkem v tísni a nyní spolupracuje s AV ČR. V současnosti je editorem a kmenovým autorem Britských listů. Soustavně se zabývá tematikou politických, ekonomických a kulturních vztahů západních vyspělých zemí vůči zemím globálního Jihu, problematice Blízkého východu a latinskoamerických zemí.

Tomáš Koloc si jako pracovník v sociálních službách vysloužil invalidní důchod, jako publicista se mihl skoro ve všech českých periodicích, včetně Britských listů. Dnes má v Krajských listech svou rubriku, z níž sdílí texty i ve slovenském deníku Nové Slovo a v týdeníku Disput, jež vydává Přemysl Janýr ve Vídni. Příležitostně točí pořady pro Radio Proglas. Jeho nejčastějšími tématy jsou česká kultura a (ne)kulturní politika, český exekuční systém a bezdomovectví, ale i mediálně naprosto ignorované genocidy dneška jako loňské vyhnání Arménů z Náhorního Karabachu nebo pomalé vyhlazování Kurdů v Turecku a Sýrii.