Předrevoluční Kuba nebyl žádný ráj pro tehdejší gaye a lesbičky - stejně jako USA. V Havaně byly gay bary, kde se homosexuální muži mohli setkat, ale být maricone (teplouš) bylo dno společenského žebříčku - "chátra".

Od roku 1959, kdy na Kubě zvítězila Castrova revoluce, došlo k zlepšení životních podmínek pro velkou většina občanů. Nicméně v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, kdy v USA probíhala sexuální revoluce, kubánští homosexuálové nadále čelili diskriminaci .

V roce 1965 vznikly takzvané tábory UMAP, podobné českým pomocným technickým praporům armády (PTP). Zatímco v stalinském Československu režim převychovával protistátní živly, na Kubě se pokoušeli ve vojenských táborech nucených prací převychovávat homosexuály, Svědky Jehovovy, či Adventisty sedmého dne, kteří odmítli vykonávat vojenskou službu...

V roce 1977 vzniklo Centro Nacional de Educacion Sexual (CNES), které bylo založeno iniciativou Federace kubánských žen (FMC). Jeho semináře a publikace podporovaly osvícený názor na homosexualitu a začaly podkopávat tradiční sexuální předsudky a tabu.

V roce 1979 bylo homosexuální chování odstraněno z trestního zákoníku jako trestný čin. To se stalo pro dospělé formálně legálním ve stejný rok, jako tomu bylo v Španělsku... Nicméně "okázalé ukázky homosexuality" byly ještě v rozporu se zákonem, stejně jako "homosexuální akty na veřejných místech" . Zákon o veřejném pohoršení zrušila kubánská vláda až v roce 1988. Sexuální akty na veřejných místech (ať už homosexuální či hetrosexuální) či pouhé obnažování se na ulici jsou v "liberálním" Česku trestným činem výtržnosti nebo veřejného pohoršení dodnes...

Předtím, než začalo fungovat CNES, byla sexuální výchova na Kubě prakticky neznámým fenoménem, stejně jako ve zbytku celé Latinské Ameriky, kde postoj přežívající katolické církve bránil osvětě. Viděna v tomto světle sexuální výchova CNES byla na Kubě průkopnickým činem. Dnes kubánská lékařská služba poskytuje zdarma i operace na změnu sexuální identity.... CNES se metodice učil ve východním Německu, jehož postoj k sexuální výchově a homosexualitě byla nejosvícenějším nejen v sovětském bloku , ale byl také značně pokročilý mezinárodně - většinou rozhodně pokrokovější, než v západním Německu za vlád CDU-CSU.

V NDR bylo stanoveno už v roce 1957, že homosexuálové by mohli být trestně stíháni pouze za činy s nezletilými dětmi. V roce 1968 se homosexuální akty staly formálně právní. A v roce 1989 východní Německo snížilo minimální věk souhlasu pro homosexuální a heterosexuální aktů na 14 let. První knihy zveřejněné na Kubě na toto téma byly překlady z východoněmecké knih, které brojily proti diskriminaci homosexuálů a nabádaly k plnému začlenění homosexuálů do společenského života, i když za předpokladu, že heterosexualita je i nadále společenskou normou.

V roce 1992 nakonec prohlásil i prezident Fidel Castro, že "homosexualita je přirozenou lidskou tendencí, která musí prostě být respektována." V roce 1995 Havana hostila první mezinárodní Transvestite Festival. Další klíčovou událostí na cestě k přijetí gayů do společnosti došlo v roce 1996. Kultovní kubánský zpěvák Pablo Milanes, který dosáhl "svatosti" mezi ostrovní populací, napsal píseň o gay mužích s názvem Original Sin (k dispozici na jeho CD s názvem Origines) - píseň, která je určena všem kubánským homosexuálům. Megakoncert se konal v obrovském divadle Karla Marxe v sousedství Miramaru v Havaně...

Během osmdesátých let byla Kuba kritizována také za karantény lidí s HIV. Po dlouhé veřejné diskusi na Kubě byl zákon zrušen v roce 1993 a HIV pacientům byla poskytována na svobodě zdravotní péče a bydlení, včetně plné mzdy, pokud jsou schopni dělat nějakou práci. Na rozdíl od kapitalistických zemí včetně ČR, kde většina lidí s bojem proti HIV si může dovolit slušné léky pouze za doplatek, dnes už všichni HIV pacienti obdrží zdravotní péči na Kubě zdarma.

Nicméně nadále čelí gayové a lesby na Kubě diskriminaci. A když nečelí přímo diskriminaci, tak ostrakizaci určitě. Některé z represí byly výsledkem hluboce zakořeněné radikální katolické víry v "nemravnost sodomie" a neustálého působení katolické církve nejen na Kubě, ale v celé Latinské Americe. Důvodem je nejen etika bývalých kolonizátrorů, ale i stalinistické postoje k homosexualitě, vnímající ji jako "dekadentní buržoazní jev" spolu s přetrvávajícím mačistickým kultem mužné statečnosti a revoluční ctnosti, které se zženštilost mužů příčí. Tyto postoje, podporované donedávna i samotným režimem, nekriticky zbožňujícím hrdinství mužů ze zátoky Sviní, díky rigidnímu politickému systému přetrvaly na Kubě déle než kde jinde. Teprve v roce 1986 kubánská společnost prošla obrodným procesem, přezdívaným "návrat k Che". Od tohoto roku se kubánský stát vědomě snažil čelit homofobii.

V roce 1993 byl kubánským vládním filmovým průmyslem (který si může dovolit produkovat maximálně tři nebo čtyři filmy za rok) vyroben film Fresas y Chocolate (Jahody a čokoláda) kritizující kubánskou intoleranci k homosexualitě. Film režírovali Tomás Gutiérrez Alea, který umíral na rakovinu, a Juan Carlos Tabío. Na Kubě byl velmi populární, uvádělo ho zároveň 15 kin.

V roce 1995 se ke kubánskému prvomájovému průvodu oficiálně připojily dvě queer delegace z USA - jedna z newyorského Centra pro kubánská studia a jiná z organizace "Bay Area Queers for Cuba". Dodnes ale úřady nedovolují 28. června Gay Pride Day. Stereotypy i nadále ohrožují začlenění nejen homosexuálů, ale i osvobození a emancipaci žen a zvyšování účasti žen na trhu práce a ve společenském životě.

Zákon o genderové rovnosti schválila kubánská vláda v roce 1970. Ten, v rozporu s kulturními tradicemi Karibiku, vyžaduje od muže mít stejnou odpovědnost za všechny domácí úkony a rovněž tak rovnoprávně přispívat na výživné svých dětí. Vzhledem k tomu, Kuba nezná způsob odstranění tradičních (heterosexuálních) rodinných vazeb, a sexistické a homofobní postoje, které jsou připojeny k tradičnímu modelu kubánské rodiny, přetrvávají. Stejné tomu je dodnes i na Slovensku, v Polsku a jinde v Evropě, kde má mnohdy radikálně konzervativní katolická církev většinu svých přívrženců...

Místa pro homosexuály se objevují v ulicích a v barech či klubech Havany a dalších velkých měst. V menších městech a na venkově zůstává nicméně ještě obtížné se otevřeně přihlásit k homosexuální orientaci. Socialismus má být o svobodě. I té sexuální. A i když kdysi hrdý na nepoddajný kubánský socialismus dnes eroduje ve všech směrech na konzumní měšťáctví chudoby, svobodu homosexuálům nikdo z "vládních míst" už nebere, k žádnému oficiálnímu útlaku už dvacet let nedochází. Kubánští komunisté mají dnes už jiné starosti. Hnutí za práv homosexuálů CENESEX (nástupce CNES) vede dnes dcera současného kubánského prezidenta Raula Castra Mariela Castro.

I podle anglické wikipedie, citující komentář Calvina Tuckera v The Guardian, má nyní Havana živou a pulsující gay-lesbickou scénu...

Velikostí i malostí člověka je, jak se postaví ke svým životním selháním. Fidel Castro ve svých 84 letech začal uklízet. Nedávno se pod heslem "Homosexualita není hrozba, homofobie ano" konala v mnoha městech na Kubě diskuse Dne za Světový den proti homofobii. V České republice se v tu samou dobu stal poradcem premiéra xenofobní a homofobní lékař Roman Joch...