Současné výtvarné umění zaznamenalo v posledním desetiletí značný nárůst uniformních tendencí, a v podstatě bezezbytku naplnilo jednu část svého poslání, totiž snahu vyjadřovat se o světě, v kterém žijeme. Toto sdělení není vůbec lichotivé, neboť současné umění jako houba do sebe nasáklo všechen odpad světa. Kalkuluje s násilím, defektními názory, se zvrácenými myšlenkami, používá, využívá a nadužívá vše, co je součástí dnešního globálního komunikačního prostoru. Konstatuje stav věcí, ale nesnaží se být alternativou.

Současné umění ukazuje dnešní nejistý svět, ale pomalu se stává jeho manipulovatelnou součástí. Přestává být vnitřně svobodné, protože rezignuje na svoji nezávislost, zříká se možnosti apelovat pro lepší cíle. Umělecká revolta se scvrkla do prvoplánové snahy šokovat, překvapit a pobavit s cílem na sebe upozornit. Umění se izolovalo ve vlastním uměle vytvořeném prostoru, je přehlíženo societou, neboť se vzdaluje lidem také tím, že neobsahuje vize, nenabízí jinou možnost a nechce sdělovat, jaký by svět mohl být.

Finanční lobby má pečlivě propracované zájmy, a pokud je svět díky nim stále více globálně ohrožen, ovlivňuje i kulturu, která je nucena přijímat roli vděčného outsidera sloužícího a poklonkujícího chlebodárcům. Národní kultury stále obtížněji hájí pozice před obtížně identifikovatelným tzv. "světovým vlivem" či světovostí. Různá národní umění se stále více stávají závislá na globálním pojetí tzv."světového umění", a pod tlakem politických a ekonomických zájmů ztrácejí svůj charakter, vlastní původnost a identitu.

Jestliže lze v tomto smyslu hovořit o krizi umění, je třeba mluvit především a právě o původnosti tvorby, která těsně souvisí s otázkou národního, v našem případě českého umění. Jak v době globálního světového vlivu a přenosu informací ale určit co je národní umění, a je vůbec otázkou, zda něco takového vlastně potřebujeme? V této rovině vyvstává mnoho otázek, na které současná kunsthistorie nemá prakticky žádnou odpověď. Současné výtvarné umění je v zajetí trendovosti jako kterékoliv jiné oblasti společenského života.

Není-li poptávka, není nabídka, kritéria pohledu na výtvarné umění se přesunula mimo uměleckou sféru. Původní tvorba, totiž tvorba vyrůstající z hloubky autorova prožitku, jehož intenzita či míra je nositelem uměleckého sdělení, se stala nesrozumitelným abstraktním pojmem. Tato kriteria nejsou nárokována, protože pozice a funkce umělce se v současném světě změnila. Neexistují měřítka jak současné umění hodnotit, o kvalitě rozhoduje vliv umělce vytvářený propojeným systémem galerijně-kurátorských vztahů.

Vleklá krize současného umění je dobře patrna na vysokých uměleckých školách, především na katedrách volného umění. Zveřejněné formulace cílů výuky v jednotlivých atelierech třeba na Akademii výtvarných umění jsou rozbředlé, mlhavé, a nesrozumitelné. Postrádají jasnou koncepci výuky, orientaci a zaměření, nedefinují žádná kritéria ani způsob, jak hodnotit tvorbu posluchače. Sofistikované kavárenské žvanění často nahrazuje smysluplnou komunikaci, a o skutečný obsah uměleckých pokusů posluchačů se jen málokdo zajímá.

Je alarmující, že ani student na umělecké škole není bohužel dostatečně hodnocen v kontextu svého záměru, z hlediska snahy a cíle, ale v duchu současných trendů výtvarného umění. Přitom původnost tvorby v sobě nese předpoklad kvality uměleckého díla, úrovně jeho obsahu a možnosti jeho sdělení. Požadovat dnes původní tvorbu je věcí osobní odvahy a cti, ale i rizika věnovat se něčemu, o co umělecká scéna nestojí. Soudím, že jen původní tvorba má šanci uspět ve světě, bez ohledu na to, zda o to současné globální světové umění vůbec stojí.

Jestliže budeme chtít přece jen klást původnost tvorby jako aktuální požadavek pro pochopení českého umění, pak jedním ze základních předpokladů původnosti díla je nesení údělu, jehož otisk byl a je v umělecké tvorbě vždy evidentní, a přímo s ní souvisí. Kvalita díla většinou vždy odráží bezprostřední život umělce. Kdyby tomu tak nebylo, neexistovaly by nejen dějiny umění, ale ani jeho teorie. Vlastní úděl vždy doprovázel umělce na cestě k uměleckému poznání a jeho schopnosti reflektovat svět.

Nést ho znamená vnímat svět v základních hodnotových parametrech v duchu křesťanských ideálů, z nichž naše kultura vzešla. Nést úděl je osobní volbou i rizikem, a v současném vývoji světa i osobní nevýhodou. Je cestou soukromé i umělecké pravdy, úděl je obtížný, nekonečný a jednoznačný. Klade na umělce vysoké nároky, a proto je dnes všeobecně odmítán jako přežitek zašlých časů. Nést úděl ale není anachronismus, není to postoj k životu vyměřený a omezený časem, protože v lidské populaci trvá nepřetržitě napříč dějinami.

Dějiny umění a světa jsou dějinami údělu, a přiznat jej znamená nahlížet a chápat svět v jeho lidských proporcích. Je odevzdáním kterému předchází ztotožnění. Ztotožnění je míra údělu, součást širších a hlubších souvislostí, a přiznání vlastní odpovědnosti za tento svět. Ztotožnit se znamená být částí celku, vnitřně přijmout část bolesti a obav. Nejlepší díla světového, ale i českého umění vznikla z těchto pohnutek, a k významným ideálům silných uměleckých osobností patřila vždy víra v lidské hodnoty, které měly v umění svůj konkrétní význam.

Je zřejmé, že současný vývoj se od humanistického pojetí chápání světa na sklonku milénia znatelně odklání. Ze vzájemných vztahů, ale i z umění, se vytrácí prožitek, osobnost umělce je čím dál tím méně spojována s jeho etickými a mravními postoji, a do pozadí ustupují i samotné nároky na kvalitu díla. Umělecké dílo přestává být chápáno jako smysluplný artefakt a umělecká činnost jako důstojné poslání. Bouřlivý vývoj výtvarného umění na konci druhé poloviny dvacátého stoleté přinesl značné oživení zájmu především o výtvarnou formu.

„Vykostil" umělce z jeho přirozenosti a vnitřní účasti na vlastní práci. Tento vývoj zdá se, vzal tvůrci jeho podstatu, vzal ho sám sobě. Zrelativizoval pojem obsahu a formy, kvality, krásy, a zrelativizoval i samotný smysl umění. Současný aktuální typ umělce rezignuje na úděl jako na podstatu své vlastní existence. Ovšem uskutečnit se umělcem vlastním tvrzením „jsem umělec“, nebo institucionalizovanou formou skrze teoretiky, kurátory či média, a být jím - tedy naplnit poslání – je zásadně něco jiného.

Současný trend se završuje: tvorba vzniká nikoliv z důvodu životní nutnosti - a nutnost opět předjímá úděl, ale protože se od umělce očekává. Kvalita tvorby přitom není důležitá, protože ji nikdo nevyžaduje. Umělec nepřijímá úděl jako možnou kvalitativní osobní nevyhnutelnost, ale přijímá toliko roli jako možnost individuální výhody. Svoji roli deklaruje umělec v duchu svých tužeb a přání, v kontextu svého image na umělecké scéně, nikoliv v rámci míry svých skutečných schopností naplnit poslání. Dnešní umělci nepřijímají úděl, ale role.

Současná doba přináší mnoho inspiračních podnětů v podobě neuvěřitelného množství informací a vizuálního odpadu, mnoho výtvarníků v rolích však třídí a přehrabuje tento odpad v přesvědčení, že aktuálně reaguje na současnost. Prázdnota nikoliv jako silné téma, ale jako prázdná forma bez obsahu, je často výsledkem těchto snažení. Nové vizuální formy sice také "dokumentují" stav současného světa, ale bezobsažné jsou často jen proto, že získávají své opodstatnění nikoliv z důvodu, ale z původu své existence.

Umělec, který přijal roli, nemá takové formě co vtisknout, a pouze kombinuje již jinde ověřené kombinace. Současné české umění často přijímá „světové“ vzory bezmyšlenkovitě, a snaží se je uplatnit v našich podmínkách. A tak česká "kunsthistorie" místo toho, aby odkrývala závažné aspekty současného českého umění - které jsou živeny z kořenů vědomého setrvání v individuálním údělu - vynakládá velké úsilí a spotřebuje mnoho energie na to, aby formě bez obsahu dosadila alespoň trochu obstojné vysvětlení a zdůvodnění.

Jde o uzavřený kruh, v němž není umělcům a tvorbě přiznáno právo na kvalitativní různorodost a vývoj v rámci času, kterým umělec v životě disponuje. Je totiž zřejmé, že někteří autoři zvučných jmen jsou již dnes za horizontem vlastních tvořivých možností, zatímco jiní se nyní kvalitou tvorby do kontextu českého výtvarného umění teprve zařazují. Značná část české "kunsthistorie" si s tím bohužel neví rady právě proto, že "jejich" umělci nevypadávají jen ze svých vlastních údělů, ale nakonec i ze svých rolí.