Úřady práce jako zrcadlo naší polistopadové cesty mezi nejvyspělejší země světa
17. 1. 2022 / Pavel Veleman
(...Stál tam stařec, který se choulil jako slovo v dešti…"Já tady čekám na pána, kterej mi slíbil byt, a že prej je bez nábytku, což by mně vůbec nevadilo.” Pršelo. A důvěřivost toho starce byla tak slepá nebo tak velkomyslná, že viděla útulnou budoucnost a že jen okolostojící chápali, že si z něho někdo vystřelil při mezzo rillievo lůny... Vladimír Holan, Noc s Hamletem)
Když v roce 1990 dnes prakticky zapomenutý ekonom, novinář, tzv. osmašedesátník a hlavně mravný a slušný člověk ing. Milan Horálek během neuvěřitelně krátké doby vytvořil jasně specifikovaný, profesionální úřad na pomoc budoucím nezaměstnaným v tehdejším Československu (úřady práce v prvních letech transformace bez hlubších sociálních nepokojů dokázaly umístit na trhu práce a rekvalifikovat přes půl milionů občanů), jistě netušil, jak se tento kompetenčně jasně daný úřad stane časem místem korupce, bojem o vliv na penězovody sociálních dávek všelijakých politických šíbrů, soubojem o vliv na chod úřadu mezi i politickými stranami, ani že postupně dojde i k naprosté změně jeho primárního účelu, navzdory tomu, že jeho název zůstal nezměněn.
