Chvála hrušní
1. 9. 2020 / Richard F. Vlasák
čas čtení
3 minuty
Musím
se vám s něčím svěřit, mám rád hrušky. Ano, ty zelené plody
ze stromu na zahradě. U nás stojí takový u starého domu, naklání
se na cestu dávno již nepoužívanou, ale jeho plody jsou tak
sladké a máslové, něco jako chleba s medem. Byl tady ještě, než
jsem se narodil, a bude tady snad, až když jednou odejdu.
Kdo
ví...Nebo je to potomek nějaké hrušně před ním, nevím.
Zkroucený věkem a počasím, a sluncem, co praží, a kouřem z
komínů, když se hycovalo vším možným, stojí tu a rodí.
Neumím si tu zahradu bez toho nenápadného přítele představit,
nějak na něj spoléhám.
Na
hrušeň jsem lezl, když bylo září i květen i před obecní
knihovnou. Tedy myslím, že to byla hrušeň, opravte mne, nejsem
dendrolog a vzpomínky lakují minulost na příjemno. Září je čas
hrušní, je to odpustek přírody dětem, co do chladných rán a
mlhavých dní vstávají, aby mašírovaly, ano mašírovaly do
uliček a lavic, aby ducha podrobily disciplině a někdy taky
vědění, a pomálu moudrosti. Moudrých lidí je málo i mezi
učiteli, ale když tu jsou, tak by jim jeden podal hrušku, aby si
sedli na lavičce na návsi a rozdávali laskavost mimoděk, aby si
jí teprve někdo všiml, asi jako já toho stromu na zahradě.
Vrátím
se k té hrušni u knihovny, už jsem o ní kdesi kdysi psal. Stála
na dvorku MNV a byla lehko slezitelná, stačilo se jen zapřít
nohama o kmen a byli jste nahoře. Když jsem dokázal já, zvládli
byste to i vy, nevyznačoval jsem se nikdy šikovností. Knihu už
jsem měl nahoře, v koruně. V naší malé obecní knihovně bylo
několik málo titulů, které se daly číst, a krom toho jste tam
narazili na levné knížky od Vlasty Javořické a klasiky
marxismu-leninismu. Půjčoval jsem si pověsti a poesii, láska k
mýtům a obraznosti jazyka mi zůstala dodnes.
Lezl
jsem do koruny hrušně nad návesním rybníkem, kde prý Žižka
ztratil palcát (neztratil, radimovický rybník vznikl jako všechny
návesní rybníky z nařízení Marie Terezie jako požární
prevence), abych utekl před fyzikou, matematikou, před úkoly.
Jenže knihovna měla otevřena jen ve středu, ostatní dny jsem se
podroboval otcově kázni a maminčině domlouvání. A jak to tam
vonělo a jak se člověk mohl opřít do větví a jak kachny
na rybníku kňákaly. A jak slunce barvilo večer chumlavými
barvami babího léta; jak odcházela horka a v košili tekla
čokoláda od paní Křemenové, z krámu.
A
tak nám přeju sladké hrušky, shovívavé školníky a moudré
učitele, dobrotivé prodavačky z koloniálu, trpělivé knihovnice
a ke každé knihovně hrušeň, co by na ní mohl vylézt kdekdo...
11487
Diskuse