Jan Rychlík: V dějinách žádná morálka není

28. 10. 2020 / Jan Čulík

Foto: Václavské náměstí dne 28. října 1918

K výročí založení Československé republiky je možná záhodno se pozastavit nad tím, jak si myticky konstruujeme přesvědčení o své vlastní národní minulosti. Samozřejmě, říká se, že historii vždycky píší vítězové. Jak to řekl Michel Foucault: Každý diskurs je mocenský diskurs: jeho tvůrci se vás jím snaží převálcovat ve svém zájmu.

V září v Salonu Práva a pak nedávno i na svém blogu vydal historik Jan Rychlík úvodní kapitolu ze své knihy o historii Československa v letech 1945-1989.

Možná je dobré ji připomenout právě v dnešní den onoho výročí založení Československé republiky.

Celou si ji přečtete ZDE.  Je to zajímavé a důležité.

Shrňme zkráceně hlavní body Rychlíkovy argumentace:
 

Naše minulost se skládá z nepřeberného množství událostí. Dějiny  vyžadují chronologicky podávaný příběh a ten není možný bez předchozího výběru vhodných historických faktů. Záleží přitom jen na nás, která historická fakta budeme považovat za důležitá.

Většina moderních evropských národů, jak je dnes známe, se zformovala v devatenáctém století. Tehdy si také tyto národy vytvořily své národní příběhy, což je v podstatě vyprávění o své vlastní velké minulosti, s nímž se většina příslušníků daného národa potom ztotožní.  Národní příběh je pak kodifikován a současně petrifikován prostřednictvím školní výuky dějepisu. Současnost se v tomto národním příběhu jeví jako logické vyústění minulosti. Protože dějiny  nemají konec, zařazují se do národního příběhu postupně i tzv. soudobé dějiny.  To ale působí při konstrukci příběhu permanentní problém:  do „žitých dějin“ se promítají osobní zkušenosti, které jsou velmi často v konfliktu s utvářeným konsensem.


Z konsensu v hodnocení událostí nejnovějších dějin vyvěrá legitimita  vládnoucí moci.

Socialismus byl v letech 1948 - 1989 prezentován jako vítězství „dobra nad zlem“,  zlomovým bodem. Pro historiky byl ale problém jak psát o této době,  protože probíhající konflikty a zápasy se do marxistické koncepce prostě nevešly.

Existovala ovšem i odlišná podání dějin poválečného Československa:  25. únor 1948 byl protistátním pučem, který likvidoval demokratický systém v Československu a nastolil v něm vládu teroru.

Každý nový režim se snaží legitimizovat negativním vymezením vůči režimu předcházejícímu: po roce 1918 byl vytvářen mýtus o „třistaleté porobě českého národa“, po roce 1948 byla zase úmyslně v nejtemnějších barvách líčena bída první republiky. Uvedený mechanismus nemohl být logicky jiný ani po roce 1989. Po krátkém a celkem nesmělém pokusu navázat na reformní období roku 1968 se nový příběh o období socialismu vytvořil právě na zásadách blízkých pohledům poúnorové české emigrace, tedy na bázi antikomunismu přizpůsobeného ovšem politickým potřebám nového vládnoucího establishmentu.

Avšak na počátku své existence měl komunistický režim značnou sociální podporu: řada lidí (z nižších vrstev, ale také nemálo intelektuálů) uvěřila, že vyvlastnění výrobních prostředků je lékem na všechny neduhy světa.

Na počátku padesátých let byl režim nejrepresívnější a nemilosrdně vystupoval proti všem svým oponentům – skutečným i zdánlivým. Občanské svobody a jakékoliv záruky právního státu neexistovaly. Ale právě v této době se komunistický režim těšil velmi silné aktivní podpoře širokých vrstev. Neexistenci skutečné svobody a skutečné demokracie si totiž tehdy velká část obyvatelstva  neuvědomovala. Dokud převážná většina příslušníků nižších vrstev společnosti měla v živé paměti bídu meziválečných hospodářských krizí a druhé světové války, netesknila příliš po demokratických svobodách první republiky, protože ty pro ni neměly tehdy větší význam. Dělník v továrně v roce 1949 nepociťoval jako újmu, že se nemůže v novinách kriticky vyjádřit k politice strany a vlády, protože do novin nepsal a zpravidla je ani nečetl; příliš jej ani netrápilo, že jsou uzavřeny hranice a nemůže tedy jet na dovolenou do Itálie či na výstavu moderního umění do Paříže, protože ani dříve na dovolenou do zahraničí nejezdil a na výstavy nechodil. Ocenil naproti tomu stálou práci a sociální výhody, které dříve neměl – např. lacinou dovolenou v zotavovně ROH ve Vysokých Tatrách, nebo poukaz na pobyt v lázních. Jestliže měl zájem a byl alespoň průměrně inteligentní, otevřely se mu možnosti studia a kariérního vzestupu mezi novou elitu, kam by se dříve dostával jen těžko.

Aktivní podpora velké části obyvatelstva v padesátých letech ale netrvala dlouho, neboť sociální základna, o kterou se režim původně opíral, se neustále zužovala: odpadli soukromí rolníci, které režim nutil ke vstupu do JZD a bral jim půdu, odpadli řemeslníci, kterým režim sebral jejich živnosti, odpadli levicoví intelektuálové, a nakonec odpadla i velká část dělníků, které měnová reforma z června 1953 připravila o úspory. Zásahy proti církvím postavili proti režimu věřící, kterých tehdy bylo mnohem více než dnes.

Jak ukázala francouzská historička Muriel Blaive, režim v letech 1953-1956 dokázal některými opatřeními (opakované snížení maloobchodních cen, pozastavení druhé pětiletky a přesměrování části investic do spotřebního průmyslu, zmírnění kolektivizace) obyvatelstvo neutralizovat. V šedesátých letech si režim dokonce vytvořil novou sociální oporu v družstevních rolnících, jejichž životní úroveň začala díky dotacím do zemědělství rychle stoupat. Stojí za zmínku, že „družstevní venkov“ byl poslední oporou komunistického režimu ještě v roce 1989.

Podruhé měl komunistický systém masovou podporu v roce 1968, kdy dokázal představit reformní program, který měl skloubit výhody socialismu, o nichž tehdy u nás ještě většina lidí nepochybovala, s výhodami klasické demokracie, kterou už po dvaceti letech velká část obyvatel naopak postrádala.

Když v roce 1964 nahradil Chruščova Brežněv, začalo se tvrdit,  že přechod od socialismu ke komunismu bude trvat velmi dlouhou dobu, možná i několik století. Husákův režim, si tuto tézi plně osvojil. Říkal občanům: „Komunismu se nedožijete ani vy, ani vaše děti a ani vaši pravnuci. Hleďte si dneška. My vám zajistíme slušnou životní úroveň, a vy se nebudete plést do politiky.“ Ideálem se stal maloburžoazní typ rodiny s omezeným okruhem zájmů a celkem slušnou životní úrovní. Husákovo vedení se spokojovalo s tím, že občané občas vyjádřili s jeho politikou formální souhlas; co si lidé skutečně mysleli, nemělo větší význam.

Systém založený v podstatě na sociální korupci nejširších vrstev až do osmdesátých let fungoval bez větších poruch.  Změna nastala teprve v důsledku rozkladu celého systému v mezinárodním měřítku.

Od přelomu století se postupně začaly objevovat nové pohledy na naše předlistopadové dějiny, které především akcentovaly skutečnost, že komunistický režim trval více než čtyřicet let a i když jeho základní parametry zůstaly nezměněny, prošel za tuto dobu značnými změnami.
0
Vytisknout
5410

Diskuse

Obsah vydání | 3. 11. 2020