O temnotě středověku a jeho moderním dědictví

1. 3. 2021 / Boris Cvek


Středověk bývá často považován za „dobu temna“. Je to osvícenský přístup, který vidí dějiny tak, že se do temnoty středověku vlomila vzdělanost antiky, která postupně porazila křesťanství a dala vzniknout moderní vědě a osvětě. Ve skutečnosti jde z velké části o sebepotvrzující se propagandu v politickém boji galileovské a osvícenské vědy s církví.

Skutečné intelektuální „temno“ středověku spočívalo v omílání autorit, převážně těch antických. Naopak základní pilíře moderní vzdělanosti a pokroku, totiž univerzity a samosprávná, silná města, vznikly až ve středověku. Na středověkých univerzitách se pěstovala kritická diskuse, občas i nějaké intelektuální výboje, nicméně hlavním zdrojem pravdy o světě byly právě antické autority.

Odkazuje na ně hojně i Tomáš Akvinský (1225-1274) v Sumě teologické, kde vytváří inovativní syntézu Aristotela a křesťanství. Velmi si dává záležet na podrobném uvádění alternativních možností postupu výkladu a na jejich odmítnutí pomocí odkazů na antické autority. Tomášův vesmír je pak dějištěm Dantovy (1265-1321) Božské komedie, v níž asi vůbec poprvé romantická láska proniká na úrovni světců do samého nebe (to by se asi Tomášovi moc nelíbilo). Dantem a kurtoazním kultem lásky, na který Dante navazuje, začíná cesta, která vede až k sexuální revoluci a gay marriage. Oproti tomu jsou osvícenci spíše jen staří páprdové.

Spolu s antickými autoritami, které přicházejí do Evropy z velké části přes arabskou říši, ve středověku vládne stejným způsobem zprostředkovaná astrologie a alchymie. Ano, obojí je tmářství. Oproti antickému myšlení jde však o velký pokrok: spojení poznání světa a materiálního užitku. Antická vzdělanost poznávala svět především z důvodů zušlechtění ducha. Představa, že by člověk mohl pomocí zkoumání přírody dosáhnout dramatického prospěchu po materiální stránce, natož představa technického pokroku, který změní celý svět k lepšímu (první, kdo měl takovou vizi, byl zřejmě středověký františkán Roger Bacon (1219-1292)), jí byla cizí.

Astrologie i alchymie naopak vedly k posedlosti poznávat fyzický svět v očekávání velkého materiálního prospěchu. Detailní popis nebe v astrologii (ještě Kepler dělal horoskopy) nakonec vedl k pádu antického modelu světa, tzv. Ptolemaiova systému. To byl začátek vědecké revoluce. Její vrchol, průmyslová revoluce, je zase z velké části vedlejším produktem alchymie: s alchymií vstupuje do lidské mysli věčné mládí a zázračné bohatství jako něco, co si lze vzít z okolního fyzického světa.

Nejdůležitější na moderní vědě je ovšem experimentální přístup. Vědci automaticky počítají s tím, že teorie musejí být v souladu s experimentem, aniž by bylo jasné, proč by to tak mělo být. Když si vezmeme antickou vzdělanost, experimentální přístup ke světu bychom tam těžko hledali. Stejně tak ve středověké vzdělanosti. Středověk oproti antice byl ovšem na úrovni řemesel i obchodu, které měly silné postavení v rámci celé struktury společnosti díky samosprávným městům, technologicky velmi dynamický, podnikavý a činorodý. Nesmíme si představovat jen vzdělance, kteří opakují své autority, musíme myslet i na řemeslníky, kteří vynalezli brýle a kteří byli schopni během pár desítek let vybavit kdejakou kostelní věž v latinské Evropě mechanickými hodinami poté, co je vynalezli.

Tato řemeslnická matematizace světa, jak krásně ukazuje Alfred Crosby v knize The Measure of Reality (Cambridge Univ. Press 1997), měla jednoduchý důvod: predikci. Predikci v řemesle, predikci v obchodě, prostě schopnost svět nějak přibližně kvantifikovat, aby nám naše teorie daly přesná čísla, která lze srovnat se změřeným reálným výsledkem. Odtud se dostal do vědy její základní princip: požadavek na shodu teorie s experimentem. Galileo, který sestrojil první hvězdářský dalekohled, kterým rozbil Aristotelovy představy o nebi, byl plodem této tradice. Byl to on, kdo do moderní vědy zavedl experimentální přístup.

Řemeslníkům a obchodníkům, kteří s tím ve středověku začali, nešlo o to, aby měli uspokojivý obraz světa nebo vysvětlení světa, ale o to, aby dokázali úspěšně predikovat reálné jevy (a na tom vydělat). Když tento princip věda přejala, vpustila do tradiční slonovinové věže sofistikovaných obrazů světa trojského koně, který postupně rozleptával všechny její intuitivní základy až do dob kvantové mechaniky, kdy velká část fyziků pochopila, že cílem experimentálního přístupu ke světu není popsat nebo vysvětlit, ale predikovat. Konečně tak přijali dědictví středověku za své.


0
Vytisknout
2480

Diskuse

Obsah vydání | 4. 3. 2021