Jaká jsou publikovaná klinická data k údajné účinnosti ivermektinu proti covidu

4. 3. 2021 / Boris Cvek

čas čtení 5 minut

Ze všech stran se na mne valí zprávy o účinnosti léku ivermektinu proti covidu. Tak jsem se rozhodl najít v největší medicínské databázi odborných článků, co je o tom už publikováno. Ta databáze se jmenuje „PubMed“ a je veřejně dostupná bez poplatků. Zadal jsem si kombinaci těchto slov: „ivermectin“, „trial“ a „covid“. A našel jsem dva malé klinické testy ve slabých časopisech.

K tomu jen poznámka na okraj: denně sleduji tři nejlepší lékařské časopisy na světě (New England Journal of Medicine, Journal of the American Medical Association a Lancet), takže očekávám, že pokud by někdo opravdu měl silná data, že ivermektin zachraňuje životy, vyšlo by to tam – a pomohlo by to desítkám tisíc lidí na celém světě. Když to někdo publikuje ve slabých časopisech, tak to spíše zapadne v hromadách balastu.

První z obou klinických testů ivermektinu je publikován v EClinicalMedicine a je založen na velmi malém počtu lidí s lehkým průběhem covidu: 12 na léku, 12 na placebu. Navíc nejde o randomizovaný test. Výsledek je takový, že po sedmi dnech léčby nebyl prakticky žádný rozdíl mezi oběma skupinami v počtu PCR pozitivních lidí nebo v množství viru, který měli v sobě. Jediný rozdíl by v tom, že skupina léčená ivermektinem měla výrazně rychlejší uzdravení čichu. Při tak malém vzorku lidí, navíc bez randomizace, to ale nic neznamená.

Odkaz zde: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/33495752/

Druhý klinický test také není randomizovaný. Byl publikován ve slabém časopise Journal of Medical Virology (když bychom srovnali jen tzv. impakt faktory, tak NEJM má hodnotu asi 74, zatímco tento časopis má hodnotu dvě – Nature, nejlepší vědecký časopis na světě, má pro srovnání asi 40). Zde bylo srovnáno 62 pacientů, kteří měli experimentální léčbu, s 51 na běžné léčbě. Všichni měli mírný průběh covidu. V tomto testu se skutečně ukázalo, že léčba skutečně výrazně snižuje přítomnost viru v pacientech po sedmi i patnácti dnech léčby. Problém je, že experimentální léčba v tomto klinickém testu není ivermektin sám, ale v kombinaci s dalšími léky, konkrétně nitazoxamidem, ribavirinem a zinkem. Pro aplikaci ivermektinu v léčbě covidu z toho neplyne vůbec nic. Prvním krokem by měl být pořádný, tedy randomizovaný a dobře definovaný, test iverkemktinu samotného. Zdá se, že od ivermektinu se očekává schopnost čistit tělo od viru, musí tedy být nasazen v první fázi nemoci a musí se sledovat, kolik pacientů v léčené skupině vs. placebo skupině skončí s těžkým stavem. Může se začít s desítkami a pak, v případě nadějných výsledků, pokračovat se stovkami pacientů. Mělo by to jít velmi rychle. Na rozdíl třeba od onkologických testů není třeba čekat měsíce nebo roky na definitivní výsledek celkového přežití. Přechod pacienta z lehkého do těžkého stavu se děje u covidu v řádu dnů nebo týdnů.

Odkaz zde: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/33590901/

Nikdo nemůže pochybovat o tom, že podporuji využití starých léků na nové použití. Je to moje odborná agenda. Nicméně právě proto musím klást důraz, že účinnost v nové indikaci se musí prokázat klinickými testy. Jinak skončíme v šílenství. U covidu je situace o to složitější, že existuje obrovská poptávka po léčbě a že existuje mnoho svědectví o tom, jak se lidé vyléčili, když brali to či ono. Podobné nesmysly se šířily na jaře v souvislosti s antabusem. Říkalo se, že nějaký lékař měl ambulantně léčit pacienty s covidem antabusem, což vedlo k tomu, že se uzdravili. Oni by se ale nejspíše uzdravili bez jakékoli léčby. U covidu je proto naprosto nutné srovnávat výsledky vždy s kontrolní skupinou, která je tak designována, aby mohla být skutečně měřítkem srovnání – proto je nutná randomizace.

Dokonce i v případě, že jde o smrtelné stádium nemoci, je randomizace a vysoký standard žádoucí. Příkladem může být klinický test disulfiramu (účinné složky antabusu) publikovaný v roce 2015 v časopise The Oncologist lékaři z Izraele. V testu byli srovnáváni pacienti, kteří měli metastazující rakovinu plic: 20 dostávalo disulfiram plus standardní chemoterapii a 20 dostávalo placebo plus tutéž standardní chemoterapii. Test byl pečlivě randomizován, dvojitě zaslepen (ani lékař, ani pacient neví, kdo bere placebo a kdo lék) a probíhal ve více centrech zároveň. Autoři pak sledovali pomocí tzv. Kaplan-Meirovy křivky, jak lidé postupně umírají. Ukázalo se, že v placebo skupině za dva roky zemřeli všichni, zatímco s disulfiramem dva (tedy 10%) dlouhodobě přežili, což se u této diagnózy nestává. Celkem žili pacienti na disulfiramu asi o tři měsíce déle. Bohužel na rozdíl od ivermektinu není kolem těchto výsledků žádný veřejný tlak a v této diagnóze nebyl zahájen až dodnes žádný klinický test širšího rozsahu, ačkoli by to bylo žádoucí pro umírající lidi na rakovinu plic a jejich příbuzné i pro celou společnost, neboť disulfiram prakticky nic nestojí, je bezpečný a široce dostupný.

Odkaz zde: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/25777347/

1
Vytisknout
8722

Diskuse

Obsah vydání | 9. 3. 2021