Mají-li se ženy cítit bezpečně ve veřejném prostoru, chování mužů se musí změnit

12. 3. 2021

 
Tento strach je založen na  vědomí, že šikana v ulicích může předcházet fyzickému útoku nebo i vraždě. V roce 2016 během pouhých devíti dní byly v USA muži zavražděny Ally Brueger, Karina Vetrano a Vanessa Marcotte, když byly venku běhat. Žena nikdy nemůže předem vědět, zda verbální útok bude eskalovat, tak musíme předvídat nejhorší možné scénáře a považovat každého muže, který na nás volá, za potenciálního násilníka nebo vraha.

Verbální šikana v ulicích je způsobem, jímž muži označují veřejný prostor jako svůj majetek a ženy se tak stávají nevítanými narušiteli mužského území. Behaviorističtí psychologiové zaznamenali, jak muži-chodci vytlačují ženy z jejich osobního prostoru na přechodech nebo u bankomatů, jak výlučně mužské skupiny zaujímají na chodníku víc prostoru a jak muži dělají daleko více protispolečenského hluku než ženy (pozn. JČ: znám to z pražského Starého Města, kde v době mimo pandemii v ulicích v noci trvale řvou muži-opilci). Muži považují za daleko přijatelnější mluvit do mobilů u pokladen v supermarketu nebo ve vlacích. Na ženy působí tento antispolečenský hluk velmi nepříjemně a stejně nepříjemné je jim muset proti tomu protestovat. Nikdy nevíme, k čemu může takový protest vést.

Není to nový problém. Muži se už dlouho snaží vylučovat ženy z veřejného prostoru a učinit jejich pobyt v něm nepříjemným. V devatenáctém století byly hostince a restaurace v Británii a v USA téměř výlučně prostorem pro muže. V těchto oficiálně segregovaných místech byly ženy tolerovány jen tehdy, když tam byly k tomu, aby sloužily mužům - jako prostitutky nebo jako číšnice. Stejnou logiku muži uplatňovali ve všech veřejných prostorách: označovali je jako prostor mužů a znamenalo to, že když do nich ženy vstoupily, musely tolerovat od mužů šikanu.

Mnoho mužů dodnes věří v takovouto společenskou smlouvu. Šikanou a obtěžováním žen činí muži veřejné prostory svým vlastnictvím - předpokládají, že když do nich ženy vstoupí, souhlasí s šikanou od nich. A povinnost bránit šikaně padá daleko častěji na ženy než na muže. Mnoho žen bude seznámeno s radami, jak se mají na veřejnosti chovat: držet v ruce cestou domů klíče, neposlouchat hudbu, neopít se, chodit jen po dobře osvětlených místech, křičet v případě fyzického útoku "Hoří" a nikoliv "Znásilnění",  protože výkřik "Znásilnění" nikdo nebere moc vážně. Namísto toho, aby se chlapci a muži učili, aby nás nešikanovali, aby na nás fyzicky neútočili a aby nás nevraždili, odpovědnost za bránění proti násilí mužů byla přesunuta na chování žen.

Víme, že ženy znásilňuje a vraždí jen menšina mužů. Ale mnoho mužů se podílí na trvalé, nízkoprahové, nezaznamenané šikaně, která naznačuje útok a ohrožuje ženy, o nichž muži usoudí, že jim vstoupily do jejich prostoru.

Zkušenost žen s šikanou v ulicích je nejsilnější v době dospívání, kdy mnohé náctileté dívky se uchylují do svých pokojů doma jako "do jediného místa na světě, kde se cítím bezpečně". V roce 1976 jeden soudce v Americe odmítl řešit šikanu žen na ulicích, protože "je to všeobecně přijímané chování, které je příliš časté, takže by to soudnictví nezvládlo".

Někteří muži se v dobrém úmyslu ptají, jak mohou změnit své chování, abychom se mohly cítit klidnější a bezpečnější, a radí se jim, aby přešli na druhou stranu ulice a nechodili v noci za námi. Avšak potřebujeme řešení, která jdou nad chování jednotlivců a řeší mužskou šikanu žen a jejich zastrašování jako systémový problém.

Podrobnosti v angličtině ZDE