Velikonoce „přede dveřmi“, anebo „za dveřmi“?

24. 3. 2021 / Miloš Dokulil

čas čtení 4 minuty

Nebo přesto možná obojí? Anebo tomu navíc bylo původně jinak?

Ne, nejde mi o gramaticky nastražený problém. Taky mě vtíravě napadlo, že každá generace vnímá jak aktuální „dnešek“, tak i ten předchozí čas, poněkud (ne-li více) odlišně. Vždyť hned ta startovní perspektiva je pokaždé nějak jiná. Na začátku minulého století vedle sebe žily pořád jen dvě generace a s tou třetí už se ta nejstarší nestačila dost sladit či konfrontovat. Teď již míváme víc propojeny tři generace. A když ještě jednou začneme časem kolem celé první poloviny 20. století, Evropa docela živě propojovala „občanský“ kalendář s tím „církevním“. Po 2. světové válce velká oblast střední Evropy potom dost rychle zapadla za tzv. „železnou oponu“; navenek s komunistickými principy, programově a nepřehlédnutelně potlačujícími – kromě jiného – náboženskou víru. Abychom se moc nerozptylovali minulostí, uveďme teď již jen to, že třeba v ČR nábožensky (podle statistik) věří snad jen 10 % jejího obyvatelstva. Takže ani ten potenciálně náboženský rozměr některých s kalendářem spojených fenoménů moc vidět v současnosti není; leda sekundárně v obchodech, určitými artikly zboží, které ten zrovna nastalý čas stále ještě něčím vždycky opakovaně symbolizuje. Ty Velikonoce třeba pomlázkou. Ale též tím, že jsou to přece taky „svátky jara“!

 

Pokud bychom zkusili spíše přihlédnout k Velikonocům jako k jistému dědictví, tak se nutně dostaneme před současný laický kalendář a jeho letopočet (zavedený teprve až v „našem“ 6. století); zrovna tak jako před řadu doprovodných reformních úprav, které měly korigovat jednotlivé úseky pojmenovaného času tak, aby byly více v souladu jak s astronomickými údaji, tak s požadavky nábožensky významných a kulturních výročí. (Nebudeme zabíhat do těch různých reforem, mezi jejichž nároky taky patřilo, aby mohla být hned první neděle po jarní rovnodennosti tou „velikonoční“!)

Vždyť ty „Velikonoce“ máme v tom našem současném světě zděděné již prostřednictvím staré židovské tradice připomínající Mojžíšovo vyvedení Židů z připomínaného egyptského otroctví do země „zaslíbené“! Jako kdyby se nám vzhledem k Židům – zcela v jiném rámci – měla stále připomínat ta doba nacistického jejich pronásledování, vedoucího k šesti milionům krutých obětí židovské genocidy během 2. světové války? Když zároveň bychom si paralelně možná měli (bez ohledu na své možné bezvěří) připomenout, že v té nakonec odkázané verzi křesťanské víry měl být Ježíš nakonec vnímán jako „obětovaný Beránek Boží“?

Ani nás nemusí napadnout, že na počátku celé té pozdější „kristovské“ tradice byl zřejmě asi nějak „galilejský“ Ježíš, mající zprvu jen hrstku stoupenců, kteří po jeho kruté smrti na kříži překvapivě udrželi jeho památku tak dlouho, až z ní – předem nečekaně – vzešlo nakonec zcela nové a opojně přitažlivé poselství o někom, kdo byl již k tomu „pomazán“ (řecké „christos“), aby zajistil lidem život „navěky“…

Příliš mnoho jsem toho takto „nakousl“, abych se neměl k této citlivé, složité a diskutabilní tématice vrátit, protože hned nějak navazovat by mohlo vypadat jako předem zaměřené dogma. Případný čtenář přechozích („inscenovaných“) řádků by se pravděpodobně měl sám pro sebe trochu zamyslet nad tím, v jak konstruovaném světě my všichni prakticky (mechanicky, ale bezděky) žijeme, ze dne na den… aniž bereme – třeba teď již jeden celý rizikový rok – v úvahu víc než všední každodennost, kéž by bez nákazy koronavirem (v původní variantě, či v dalších variacích), ať již sebe, anebo kohokoliv z blízkých…

Hned Ježíšovou smrtí nezačalo ještě okamžitě žít křesťanství!

0
Vytisknout
5776

Diskuse

Obsah vydání | 30. 3. 2021