Dlouhý stín čínského totalitarismu

14. 7. 2021

Rapidní ekonomický růst v Číně v posledních čtyřech dekádách nedokázal vyvolat demokratizaci. Místo aby prošla postupnou liberalizací, leninistická státostrana se v posledních letech vrací k neostalinismu. Dění v Číně zdánlivě odporuje teorii modernizace, která spojuje ekonomický rozvoj s demokracií. Při bližším pohledu se nicméně ukazuje, že demokratizovat posttotalitní režim je mnohem těžší než demokratizovat režim autoritářský. Je tomu tak proto, posttotalitní režimy disponují mnohem větší kapacitou a zdroji na to klást odpor a neutralizovat liberalizační dopady modernizace. Nicméně střednědobý úspěch stabilizace takových režimů možná jen předchází jejich zániku prostřednictvím revoluce, napsal Min-sin Pchej.

Tvrzení Seymoura Martina Lipseta, že ekonomická modernizace vytváří příznivé podmínky pro stabilní demokracii, patří k nejvlivnějším, nejpevnějším a časem nejprověřenějším teoriím v sociálních vědách. Dnes však případ Číny, kde vláda jedné strany přetrvává navzdory čtyřem dekádám modernizace, zpochybňuje validitu Lipsetovy teze.

Čínský prezident Si Ťin-pching dokonce oživil neostalinismus a vládu jednoho muže, eskaloval politický útlak na nejhorší úroveň od Maových časů, obnovil ideologickou indoktrinaci a inicioval agresívní zahraniční politiku, která se otevřeně staví proti liberálnímu mezinárodnímu řádu.

Čínská zkušenost nás nutí přehodnotit vztah mezi ekonomickým rozvojem a demokracií v posttotalitním režimu. Zde je však třeba položit klíčovou otázku: Které unikátní institucionální faktory mohly zbrzdit vznik demokratických institucí, navzdory rapidní a vytrvalé ekonomické modernizaci?

Lipset si byl velmi dobře vědom, že i když socioekonomické okolnosti jsou příznivé, politické faktory takové být nemusejí. Jednou z takových výjimek, kterou ve své době (1959) výslovně zmínil, je vznik komunistických režimů ve Střední a Východní Evropě.

Čím více zdrojů moci, statusu a bohatství je soustředěno v rukou státu, tím těžší je podle Lipseta dosáhnout institucionalizace demokracie. Za takových okolností má politický boj sklon zvrhnout se v hru s nulovým součtem, v níž poražený vše ztrácí.

Nedávná historie zemí starého sovětského bloku podporuje Lipsetův postřeh, že existuje negativní vztah mezi koncentrací moci ve státě a jeho schopností získat a udržet demokracii.

Klíčový bod představuje zjištění, že úkol demokratizovat komunistické diktatury je zatížen unikátními obtížemi. Totalitarismus vrhá dlouhý, temný stín a omezuje možné cesty k demokratizaci.

Nejslibnější cestou k demokratizaci komunistické diktatury je revoluce.

Mezi všemi moderními diktaturami jsou to právě komunistické totalitní režimy, kdo vrhá do budoucnosti nejdelší a nejtemnější stín. Komunistické režimy znamenaly dekády totalitní vlády. V SSSR trvala mezi lety 1917-1953. V Číně je ekvivalentní perioda 1949-1978. I v posttotalitním období komunistické režimy v SSSR, Střední a Východní Evropě, Číně a Vietnamu spoléhali na totalitární instituce jako leninistická státostrana, státní řízení ekonomiky, cenzura a tajná policie.

Podrobnosti v angličtině: ZDE