Chlapec z Moravy

8. 9. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 11 minut

Již přes třicet let kreslí zvířata a rostliny v tropických pralesích Jižní Ameriky světově uznávaný český výtvarník, grafik, ilustrátor a absolvent přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Jan Dungel.

Pane Dungele, jak se chlapec z Moravy ocitne uprostřed jihoamerických tropických pralesů?


Příroda pro mne vždy byla důležitou hodnotou. Jako malý kluk jsem s rodiči, učiteli na místní škole, bydlel u lesa za vesnicí Vracov. Domů jsem neustále tahal žáby, veverky, různé ptáky a dnes, s odstupem času, ani nechápu, že mně to rodiče trpěli. Pro mne to z moravských lesů do jihoamerického pralesa nikdy nebylo daleko.

Živočichy kreslíte v jejich přirozeném prostředí, takže se s nimi setkáváte „osobně“ a s některými z nich, i opakovaně. Jak na vaši přítomnost reagují?

Ano, moje malování v Jižní Americe je především o setkávání se zvířaty „ u nich doma“. Musím přiznat, že místní zvířata z toho moc nadšená nejsou a jak tvrdí moje žena Radana (wildlife fotografka), zásadně nespolupracují. Při naší práci se však snažíme do jejich života vstupovat co nejméně a respektovat jejich zvyky. To je jediná cesta, jak se k nim přiblížit. Jako biolog vím, že mnozí živočichové jsou striktně teritoriální a je proto velmi pravděpodobné, že na stejných místech potkávám nejen stejné druhy zvířat, ale stejné jedince, včetně třeba jaguárů. Takže v pralese mám již kamarády, i když oni o tom nejspíš neví. Výjimkou je možná pár arů hyacintových, které u jejich stromu v západní Brazílii, kde hnízdí, navštěvujeme již řadu let. Občas se stane, že sešplhají do nízkých větví, kde si probírají peří a různě se před námi předvádí. Rady tvrdí, že ji za ta léta již poznají. Jsou to největší papoušci a jsou mimořádně inteligentní, takže možná na tom něco je.

Tropické pralesní podnebí je pro každého Evropana velmi únavné – co vám nejvíce pomáhá – udržet bdělost a sílu – a ještě k tomu vydržet malovat zdejší krásu flóry a fauny?

Jsem asi trochu masochista, protože vysoké teploty nemám rád. Beru to však jako nutné zlo a nijak se tím nezabývám. Samozřejmě musím dbát na dobré oblečení, které mne ochrání především proti nájezdům hmyzu, dávat pozor na jedovaté hady a hlavně abych se v pralese neztratil. Odměna je však mimořádná: pobyt v nádherné a lidmi dosud nezprzněné přírodě. Mám rád západy slunce nad řekou se sklenkou červeného vína, které je docela nutnou součástí mé malířské výbavy. Ranní a odpolední výšlapy za zvířaty a malování mezi tím, je občas docela vyčerpávající a tak drobné rituály, jako třeba zmíněná sklenka či vlastně plecháček s vínem, nás udržují v dobré psychické kondici.

Myslím, že kromě výtvarného talentu disponujete i dobrodružnou povahou s obrovským kusem odvahy. Je to tak?

Dobrodružství rozhodně nevyhledávám, ono si mne najde samo. Nemyslím si, že jsem nějak mimořádně odvážný. Na druhé straně bez jisté dávky umíněnosti a odhodlání se při cestách do nitra Amazonie, na svahy And či bažin v nížinách dole, člověk neobejde. Vždy ale spolupracuji s místními lidmi, především indiány, kteří se starají o naše bezpečí a bez kterých by naše práce ani nebyla možná. Oni jsou tam doma, důvěrně znají místní prostředí a vědí, kde zvířata, která chci malovat žijí. Často spolu trávíme dlouhé týdny bez kontaktu s okolním světem v končinách, kde jak sami říkají, „dosud nikdy nelovili“. Také jsem se naučil, že já se musím přizpůsobit jim a ne oni mně. Teprve pak funguje vše jak má.

Jak na vás a vaší paní zapůsobilo „osobní“ setkání s králem jihoamerických tropických pralesů – jaguárem?

S jaguáry se na některých místech hlavně v Brazílii nebo ve Venezuele, setkáváme docela často. Taková setkání jsou vždy velmi emocionální a vzpomínám si, že když jsem se před léty setkal s jaguárem poprvé, vypadla mi z ruky plechovka s pivem. Byli jsme totiž spolu s Rady na korbě malé kamionety a náš kamarád Lucas z legrace napodobil mručení jaguára. Jaký byl náš úlek, když z lesa vyskočil mohutný samec přímo před kapotu vozu. Chvíli na nás zíral a pak pomalými skoky opět zmizel v lese. Párkrát jsem Radanu doprovázel, když jaguáry fotila opravdu z bezprostřední blízkosti. Většinou to bylo také v doprovodu našeho přítele Rafaela, který ve službách new-yorské nadace Panthera řeší konflikty mezi místními farmáři a jaguáry. Občas je však potkáváme zcela náhodně, jako třeba vloni na podzim. Po fotografické session u hnízda motmotů (druh ptáka) jsme se koupali v řece a najednou za našimi zády z jednoho břehu na druhý přeplaval jaguár. Jindy Rady na jednoho samce málem šlápla a to byl opravdu dost dramatický okamžik – pár minut ani nebyla schopna řeči, natož pořídit nějaký záběr.

Zažil jste v pralese i nějaké horké chvilky, kdy jste se třeba hodně bál?

Ani ne. I když, jak jsem již zmínil, největší obavy mám z toho, abych se v pralese neztratil. To by mohlo být fatální. Ale dnes je již naštěstí k dispozici GPS. Ve Venezuele, na hranici s Kolumbií, jsme se jednou dostali do palby asi partyzánů FARC, nebo místních banditů, nevím, nebyl čas to zjistit. Zachránil nás ocelový trup lodi. Radanu jsem strhl dolů a oba jsme vleže čekali, z které strany to přijde. Naši indiánští průvodci zalehli také, ale jeden z nich měl připravenu starou pušku, aby mohl opětovat střelbu. Proti moderním automatickým zbraním jsme však neměli žádnou šanci a vážně jsem si myslel, že je to náš konec. Vzpomínám si, že jsme ani neměli čas se nějak moc vyděsit a vše nakonec dopadlo dobře – útočníci se stejně rychle rozplynuli v lese, jako se před tím objevili.

Vaše paní Radana Dungelová je také velmi odvážná žena, když vás na vašich cestách v jihoamerických pralesích doprovází a současně pořizuje fotografie, jimiž příspívá do vašich knížek. Jak jste to dokázal, že vás na těchto dobrodružně-nebezpečných cestách doprovází?

To nebylo potřeba dokazovat. Seznámili jsme se před více jak patnácti lety ve Venezuele a brzy na to jsme spolu vyrazili na řeku Orinoco. Místní příroda je tak nádherná, že jejímu kouzlu člověk propadne opravdu snadno. Její fotografování je stejně jako moje malování jakousi vstupní branou do tohoto neuchopitelného království nejdivočejší divočiny. Ostatně si jsem jistý, že za ta léta, co se věnuje dokumentování jihoamerické přírody, nemá v Evropě konkurenci.

Kolik času se svou paní při svých výpravách za malováním, a fotografováním v pralese trávíte?

V pralese trávíme celé týdny. Vybudujeme tábor, zavěsíme své hamaky a žijeme spolu s našimi indiánskými přáteli často stovky kilometrů od nejbližšího lidského sídla. Jedině tak se můžeme dostat do bezprostřední blízkosti opravdu divokých zvířat, která často člověka ještě nikdy neviděla.

A jak se zde stravujete – stejně jako zdejší obyvatelé, nebo máte proviant s sebou?

Základní potraviny vozíme s sebou. Mám na mysli především rýži a špagety. Hlavně však jíme to, co uloví náš doprovod. Už jsem zmínil, že zásadním předpokladem úspěšné spolupráce je přijmout indiánský způsob života. V opačném případě člověk riskuje, že ho indiáni odmítnou a jednoduše se vrátí domu, či při nejmenším ztratí zájem spolupracovat. Svým způsobem jsme na lovecké výpravě a to musíme respektovat. Indiáni místní ekosystém lovem neohrožují, je to jejich tradiční způsob obživy.

Ilustroval jste kolem padesáti knih (Jaguár lidi nežere, S Jaguárem v posteli, Tam, kde loví jaguár aneb maloval jsem zvířata v pralesích kolem řeky Orinoko aj.), které vyšly v České republice, ve Velké Británii, Německu, Polsku, Holandsku, Francii, Maďarsku, Venezuele, Kolumbii a v dalších zemích. A k těm úplně nejznámějším patří kromě Atlasu ptáků České a Slovenské republiky, který byl v roce 2002 nominován na prestižní cenu Magnesia Litera v kategorii populárně naučných knih i Atlas

savců České a Slovenské republiky a Atlas ryb, obojživelníků a plazů České a Slovenské republiky. Kromě toho je to i kniha Zdeňka Veselovského Chováme se jako zvířata, kterou jste doprovodil svými ilustracemi, za něž byla oceněna titulem Nejkrásnější kniha roku. Leží na vašem pracovním stole opět nějaké další nové náměty?

Těch knih jsem již ilustroval víc než padesát, ale nechce se mně to počítat. Naposledy to byla knížka pro děti Příběhy z amazonského pralesa, která před tím vyšla ve Francouzské Guyaně. Poslední kniha, která již vyšla, se jmenuje Biologie umění a jednu kapitolu tam věnuji umění aborižinců.

Znamená to tedy, že jste navštívil i Austrálii. Kreslil jste i zdejší živočichy?

Při své návštěvě Austrálie jsem nemaloval. Strávil jsem nějaký čas v Severním teritoriu dokumentováním skalních kreseb pro zmíněnou knihu. Původ jeskynních maleb našich předků v mladší době kamenné na Pyrenejském poloostrově je zahalen tajemstvím. Evropou se od té doby převalilo několik migračních vln a kultur. Mimo malby samotné a další artefakty proto žádný přímý kontakt s našimi předky té doby prostě nemáme. Jiná a zcela unikátní situace je však v Austrálii. Díky okolnostem a postupné izolaci celého kontinentu stoupající hladinou moře si místní obyvatelé zachovali kulturní kontinuitu, která nám o původu umění v Evropě může mnohé napovědět.

Kromě ilustrací se věnujete i spolupráci s divadly, hudebníky, architekty a podílíte se i na komerčním designu. Daří se vám při těchto spolupracích zužitkovat i získané vědomosti z překrásné přírody jihoamerických pralesů?

Jak kdy, třeba při práci na různých expozicích, muzejních výstavách jako např. o Ch. Darwinovi atp. Před pár lety jsem dekoroval fasádu domu L´Ocelot v Praze, kterou navrhl architekt Petr Suske. Fasáda je zvláštní tím, že má ocelový plášť, který jsem pomaloval freskou o několika stech metrů čtverečních. Motivem byla právě jihoamerická šelma ocelot.

Můžete našim čtenářům prozradit na jaké další zajímavé knize pracujete právě teď?

Konečně také připravuji knihu s kresbami z ptáků z Jižní Ameriky.



-1
Vytisknout
2003

Diskuse

Obsah vydání | 16. 9. 2021