Když Jiřina Švorcová požádala o telefonní číslo Leni Riefenstahlové

13. 12. 2021 / Fabiano Golgo

čas čtení 11 minut
V roce 2002 jsem právě převzal starý počítač Arnošta Lustiga v časopise Playboy a byl jsem jako u vytržení, když jsem tam našel nástin textu pro potenciální rozhovor s Leni Riefenstahlovou. Zjištění, že Lustig, který přežil holocaust a jehož slavná kariéra spisovatele přiměla Hugha Hefnera, aby ho chtěl na místo šéfredaktora svého časopisu, který tradičně publikoval přelomové a nepřekonatelné rozhovory a dlouhé hloubkové reportáže - což byla strategie, která měla mužům v manželství pomoci ospravedlnit skutečnost, že si ten pornografický časopis kupují  - mě vyvedlo z míry. Pro muže, který se zblízka setkal s hrůzami Třetí říše, bylo nejen čelit ženě, jejíž filmy byly čistou propagandou vražedného šílenství Adolfa Hitlera, ale i poskytnout jí legitimitu tím, že ji umístí do časopisu, odvážným krokem.

 Prohledal jsem archivy české verze tohoto jinak pornografického časopisu, ale nenašel jsem žádný rozhovor s touto Němkou, která je považována za revolucionářku v sedmém umění, jejíž kamerové záběry a technologická řešení, která je umožňovala, navždy změnily kinematografii a nastavily model, který se dodnes používá v televizním sportovním zpravodajství, v politické a náboženské propagandě a kinematografii vůbec. Bez ohledu na její kontroverzní blízký vztah k Vůdci je nesporné, že Leni byla jediná svého druhu, která posunula vizuální umění v kinematografii i fotografii (její pozdější práce s Nubijci je také bezkonkurenční zázrak). Lustigovo rozhodnutí věnovat se této režisérce bez ohledu na krvavé skvrny její nacistické minulosti bylo tedy pochopitelné. Ale rozhovor se  neuskutečnil. V žádném z minulých vydání časopisu v archivu  takový rozhovor nebyl.

Nikdy jsem neměl příležitost zeptat se Lustiga, zda ji někdy oslovil, nebo zda s ním odmítla mluvit. Přesto jsem se rozhodl do rozhovoru jít a použít jako podklad jeho anotace. Riefenstahlová měla brzy oslavit 100 let a měla být k dispozici médiím. Kontaktoval jsem přítele z televizního kanálu Pro Sieben a ten se několik dní vyptával v redakci, dokud mu někdo nenašel Leniino telefonní číslo.

Překvapilo mě, když jsem po zavolání uslyšel hned hlas této režisérky. Myslel jsem, že mě číslo dovede k nějaké asistentce nebo tiskové mluvčí. Také její důrazný tón a pevná anglická výslovnost mě ujistily, že se nejedná o postarší dámu na mizině, jak by se dalo očekávat od stoletého člověka, ale o energickou duši, která má svou mysl plně pod kontrolou. A svůj image.

Riefenstahlová dbala na svůj image stejně pečlivě jako na ty, které vytvářela pro velké plátno. Dveře svého domu otevírala s nadhledem, který byl dobře odměřený tak,  aby do mě vtiskla svou mohutnou přítomnost a uvolnila místo své obrovské osobnosti. Trvalo asi půl hodiny, než jsem po úvodním "Guten tag" pronesl druhou větu. Vodila mě do různých místností svého domu, chodila, jako by tančila na ledě, celou dobu mě lehce chytala za levé zápěstí, plně kontrolovala mé pohyby a pozornost, celou dobu se mi dívala přímo do očí, zřídkakdy mrkla, v jakési okamžité důvěrnosti. Vysvětlovala mi zdroje mnoha svých afrických artefaktů rozesetých po rozích. stěnách a stolech, nahlas uvažovala o změnách, které by chtěla provést v některých aspektech své výzdoby, vyprávěla mi celou botanickou historii jakési kapradiny, přednášela mi o klidu, který způsobila preciznost architektury Bauhausu, zatímco otupila estetickou tvořivost těch, kteří jí byli pohlceni, a nakonec se mě zeptala: "Jak to, že tak mladý a sexy muž jako ty má zájem se se mnou bavit?"

Zalapal jsem po dechu, připraven odkrýt všechny důvody, proč její genialita a místo v dějinách takový zájem ospravedlňují, ale ona moje první slovo zdusila a nabídla ještě delší seznam důvodů, proč je ona skutečně zajímavá.

Když jsem se konečně zmohl na pár slov k našemu rozhovoru, řekl jsem jí, že mě o její telefonní číslo požádala známá česká herečka Jiřina Švorcová.


Žena za pultem, stejně jako filmy Riefenstahlové, je zatížena těžkým nákladem propagandistických obrazů, jejichž cílem bylo  vnutit masám velkou lež, ale obojí díla mají jedinečné a neocenitelné umělecké kvality, díky nimž přežívají i přes tyto zásadní vady záměru. Tento normalizační televizní seriál mě pohltil, jeho okouzlující úvodní hudba, úžasné herecké výkony, Dudkova režie, Dietlův (jako obvykle) dokonale propracovaný text. Rozhodl jsem se navázat na Lustigův příklad, že politický, byť nebezpečný postoj umělce, nesmí zrušit hodnotu jeho umění. V Lustigových anotacích bylo  mnoho tvrdých otázek, s nimiž chtěl německou režisérku konfrontovat, stejně jako pronikavé dotazy na její filmovou i fotografickou tvorbu. Připravil jsem si tedy podobný seznam otázek a rozhodl se, že slavnou českou komunistickou herečku pozvu do rozhovoru, který se bude věnovat spíše feminismu, pornografii a sexualitě. Něco pro narušení normálu, co by se hodilo  do formátu Playboye.

Švorcová mě také přijala ve svém domě, který se odlišoval  velikostí a vkusem výzdoby, ale byl až děsivě podobný v tom, že všechno se zdálo být přesně tam, kde a jak si majitelka domu přála. Stejně jako Leni mě česká herečka chytila za ruku a provedla mě po svém sídle. Celou dobu se mi dívala přímo do očí, téměř bez mrknutí, aby důrazně prokázala jak moc věří tomu, co říká, poté, co jsem sotva pozdravil "Dobrý den", převzala produkci. Když jsme se konečně posadili v jejím obývacím pokoji, začal jsem se potit z té umělé bílé ovčí kůže nebo co to je, jíž má tolik starších Čechů potažené pohovky. Nabídla mi čaj a mluvila dál. Divila se, že k ní přijel takový "hezoun" (zčervenal jsem nad jejím nečekaným použitím tohoto slova a nad tou trapnou poznámkou), a navíc z Brazílie! Následovala další půlhodina vzpomínek na brazilskou spisovatelku, kterou potkala v mládí, dále všechny historky a fakta, která o mé zemi věděla, až jsem konečně našel skulinku, a řekl jsem: "Chci vyvážit nahé modelky Playboye, které jsou tam jen kvůli svému tělu, rozhovory s ženami, jejichž mozek je dostal na výsluní, jako jste vy a Leni Riefenstahlová, se kterou budu dělat rozhovor příští týden."

Představitelka  Hany Holubové vyskočila ze židle, chytila mě za ramena, stále se mi dívala do očí a dramatickým skřehotavým hlasem mě prosila: "Máte na ni telefonní číslo?" Řekl jsem "Ano" a to číslo jsem jí dal.

Vždycky jsem se zájmem nabízel starším dámám své zvědavé uši. Oba moji rodiče byli velmi zaměstnaní profesionálové a babička byla nejpřítomnějším dospělým členem rodiny v domácnosti. Navázali jsme blízké přátelství, díky němuž jsem se cítil dobře ve společnosti starších lidí. Po celou dobu dospívání jsem běžně trávil celá odpoledne "rozhovory" s babičkou, sestřenicí mé matky, starší sousedkou, starší učitelkou angličtiny, uklízečkou v pekárně na rohu, s pouliční prodavačkou ovoce. Množství informací o světě, který existoval dávno před mým narozením, se mi dostalo do rukou už v raném věku a umožnilo mi je později využít jak v práci novináře, tak antropologa.

Místo rozhovoru s otázkami a odpověďmi jsem byl svědkem monologu Švorcové o tom, že ona a Riefenstahlová jsou ženy, které byly za svou politickou angažovanost pronásledovány, zatímco tolik mužů, kteří měli podobné role, obětováno nebylo. Zmínila řadu jmen mužských herců a zpěváků, jejichž spolupráce s režimem nebyla po pádu komunismu rozsudkem smrti pro jejich image a kariéru. Odvážil jsem se jí oponovat, jak je povinností novináře, tím, že Dagmar Havlová byla žena, která  nebyla na černé listině kvůli podpisu Anticharty, a dodal jsem, že její angažmá bylo samozřejmě ve srovnání se Švorcovou méně aktivní, neboť Švorcová diktátorský režim i po jeho  nadále hájí, zatímco Havlová si vzala bývalého disidenta. Můj argument odbyla odmítavým pohybem ruky a pokračovala v řeči o tom, že se stala obětí částečně kvůli svému pohlaví. Zdůrazňovala, kolik toho má s Leni společného, nehledě na jejich podporu opačných režimů.

Leni netušila, kdo je ta Češka, ale na chvíli přestala mluvit, aby si vyslechla můj popis všeho, co v duchu doby bývalého Československa Švorcová znamenala. Poslouchala s otevřenýma očima, s autentickou pozorností, dívala se na mě s tváří , na níž měla tlustou vrstvu barevného make-upu. a pak řekla: "Ta ženská musí být nesnesitelná, jako já!" a hlasitě se rozesmála.

Na rozdíl od Leni neměla Švorcová žádný sebemrskačský humor a ani na tváři neměla téměř žádný make-up. "Kdybych věděla, že mě navštíví takový 'pohledný muž', možná bych se nalíčila trochu víc." Následovala poměrně inspirativní slova o tom, že tělo stárne, ale mysl zůstává stejná, alespoň do určitého věku. Česká herečka se mi svěřila, že se cítí na 36 let. Že si nějak musí pořád připomínat, že je jí "přes sedmdesát". Neměla jsem možnost se zeptat, proč na 36, a ne 35 nebo nějaké proč to není jiné "kulaté" číslo. Posmrtně se psychologové sociálních sítí možná pokusí zjistit, co se v jejím životě v tomto věku dělo, aby zjistili, proč si vybrala zrovna tohle.  

Riefenstahlová vehementně odmítala veškerá obvinění, že by za války věděla o vyhlazování židů, Romů, homosexuálů a intelektuálů, a zmínila fotografii, na níž je zachycen její zděšený výraz tváře při pohledu na masakr v Konskie v okamžiku, kdy se začalo střílet. (Hned po této události se však vydala na schůzku s Hitlerem a režim nadále podporovala). Když jsem se zeptal, zda její pozdější práce s núbijskými kmeny, které mají nejtmavší pigmentaci kůže na naší planetě, nejsou nějakou přesvětlenou naaranžovanou scénou, aby o sobě vytvořila obraz, že není rasistka, upřela na mě oči leoparda připraveného zabíjet. Stejná náhlá změna v sémiotice pohledu jako o týden dříve, když jsem se Švorcové zeptal, jak to, že v údajně genderově rovnostářském režimu komunistické ideologie dosáhla významných pozic jen hrstka českých žen.

Obě ženy působily na svůj věk poměrně žoviálně a jasnozřivě. Sdílely obraz nenapravitelných klíčových kolaborantek se zločinným režimem. Nikdo jim nemohl upřít velký talent. Obě své prohřešky skrývaly pod rouškou sebepopírání. Netuším, zda Švorcová někdy Riefenstahlové telefonovala. Určitě by si ale měly o čem povídat, jakkoli se mohly zdát rozdílné.
 

3
Vytisknout
5548

Diskuse

Obsah vydání | 16. 12. 2021