Jaderná hrozba: Německo teď nesmí ztratit nervy

4. 5. 2022

Od té doby, co ruský prezident Vladimir Putin před pár týdny oznámil, že vměšování Západu do jeho tažení proti Ukrajině může přerůst v jadernou válku, bezpečnostní experti neposedí. Kancléř Olaf Scholz varuje před jadernými riziky, pokud bude Západ vnímán jako válčící strana. Jiní, od univerzitních profesorů až po autory Spiegelu, volají po Německu, které by sáhlo po atomové bombě. A část německého mírového výzkumu, který Putinova válka také zaskočila, dál blouzní o naléhavosti zrušení jaderných zbraní, aby zakryl svou bezmoc.

Zmatená německá debata znovu ukazuje, že tvrzení Západu po anexi Krymu v roce 2014, že se chce v budoucnu intenzivněji zabývat otázkou jaderného odstrašování, se skutečně nenaplnilo. Stále chybí intelektuální disciplína pro osvícený diskurs o možnostech a mezích jaderného odstrašení. Několik ukazatelů níže vám může pomoci vydláždit cestu analytickou houštinou.

Za prvé, jaderné zbraně zůstávají důležitým faktorem v mezinárodní politice. Téměř náboženské uctívání jaderných zbraní ze strany Ruska a pravidelné hrozby jejich použitím, ale také růst jaderného arzenálu Číny a Severní Koreje jasně ukazují, že zrušení jaderných zbraní není z dlouhodobého hlediska reálné.

Ne nadarmo Bidenova administrativa odložila původní záměr omezit roli jaderných zbraní ve své bezpečnostní politice.

Cíl světa bez jaderných zbraní zůstává v mezinárodní agendě, ale je třeba se zaměřit na podmínky, za kterých by takový svět byl možný. Pak se velmi rychle vyjasní, že tyto podmínky v dohledné době nevzniknou. Německo proto bude muset i nadále žít v politické realitě formované jadernými zbraněmi.

Za druhé: Jaderné zbraně usměrňují mezinárodní politiku, ale nedělají vlastníka nezranitelným. To, že potenciálně katastrofální důsledky použití jaderných zbraní krotí mezinárodní vztahy, je nepopiratelné. Zatímco jaderný věk zplodil mnoho konvenčních válek, nikdy dva jaderně vyzbrojené národy nepoužily proti sobě jaderné zbraně.

To však neznamená, že jaderné zbrojení může odstrašit ode všech vojenských konfliktů. Útočník sledující omezený cíl může očekávat, že zůstane pod prahem jaderné reakce obránce.

Příkladem byl útok Egypta a Sýrie na Izrael v říjnu 1973. Přestože oba útočníci věřili, že Izrael vlastní jaderné zbraně, riskovali omezený střet, aby získali politickou výhodu. Teprve když byla v sázce existence Izraele a použití jaderných zbraní bylo pravděpodobné, odpůrci se navzájem nechali na pokoji.

Důvěryhodnost jaderné odstrašující hrozby se neměří pouze ničivým účinkem těchto zbraní, ale především zájmy, které jsou v sázce.

Z tohoto důvodu mají aliance jako NATO existenční význam, protože signalizují, že se členové považují za společný bezpečnostní prostor. Útočníkovi je tak odepřena možnost dosáhnout politických zisků prostřednictvím omezené vojenské operace proti jednotlivým spojencům, aniž by musel očekávat reakci.

Za třetí: Pochybnosti o budoucí loajalitě Ameriky k alianci nevedou nutně k "evropské jaderné variantě". Představa, že Evropa by mohla rozlousknout nejtvrdší oříšek ze všech věcí ve společné zahraniční a bezpečnostní politice, protože budoucí americký prezident údajně odepře svým spojencům jadernou ochranu, aby se mohl více soustředit na Čínu, v několika ohledech špatně hodnotí současnou situaci.

V Evropské unii neexistuje žádný jaderný konsensus, ale spíše masivní nesouhlas s legitimitou jaderného odstrašování. Britský jaderný arzenál nemá EU od "brexitu" k dispozici. A myšlenka sklouznout pod francouzský jaderný deštník spolufinancováním francouzských jaderných sil se zdá přitažená za vlasy.

Francouzské jaderné zbraně přispívají k odstrašení, protože odrážejí kalkulaci rizika protivníka s vlivem, ale jsou to klasické "zbraně svatyně". Chrání především Francii. A Paříž nikdy nikoho nenechala na pochybách, že rozhodnutí použít francouzské jaderné zbraně zůstane čistě vnitrostátním rozhodnutím.

Za čtvrté: USA zůstávají pro Německo jedinou jadernou ochrannou mocností. Tato ochrana je organizována v rámci NATO a nikde jinde. Jaderný konsenzus, který se odráží i ve strategii a vojenských schopnostech, existuje pouze v atlantické alianci.

I v aliančním kontextu rozhoduje o použití amerických jaderných zbraní pouze americký prezident. Ale Spojené státy – a pouze ony – mají politickou vůli, finanční prostředky a vojenské kapacity, aby podpořily svou mezinárodní regulační roli důvěryhodnými přísliby jaderné ochrany.

Tyto přísliby ochrany jsou zároveň důležitým nástrojem nešíření jaderných zbraní, protože tlumí pobídky spojenců, aby sami jaderné zbraně použili. A právě proto se Amerika této role nevzdá.

Na druhou stranu každý, kdo požaduje německé jaderné zbraně, protože nechce čekat, až jim Washington pošle jaderné oznámení, a proto preventivně rezignuje, páchá kvůli strachu ze smrti sebevraždu. Jaderné pouto mezi Amerikou a jejími spojenci je mnohem silnější, než tvrdí noví jaderní nacionalisté.

Za páté: Německé jaderné sólové úsilí by bylo nejhorším scénářem pro roli Německa v mezinárodním systému. I když všichni volají po Německu, aby převzalo větší odpovědnost za bezpečnostní politiku, rozhodně to neznamená, že chtějí, aby se Německo stalo jadernou velmocí. Naopak: Německo by se tak mezinárodně izolovalo.

Proto do toho nepůjdeme sami. A proto i pouhá debata škodí – bez ohledu na oprávněná podezření o budoucím směřování Ruska. Je těžké si představit politickou konstelaci, ve které diskuse o národní německé jaderné variantě nevytváří více problémů, než řeší.

Za šesté: Německo se musí držet sdílení jaderných zbraní. Nikde není institucionalizovaná spolupráce v jaderných otázkách – od politických deklarací po vojenská cvičení – bližší než v NATO. Vyšší míru shody mezi suverénními národními státy si lze jen těžko představit.

Německo prostřednictvím své role v jaderném sdílení vyjadřuje svou ochotu sdílet jadernou zátěž a rizika. Američané a v neposlední řadě Východoevropané mají právo to od Německa požadovat. V této souvislosti má nedávné rozhodnutí Berlína koupit americké F-35, aby si zajistil účast na jaderném odstrašování, neocenitelný význam – pro Německo i pro jeho budoucí roli v alianci. Protože tato aliance zůstane jadernou aliancí, dokud budou existovat jaderné zbraně.

Závěr: Současný zmatek je stejně nadbytečný, jako snadno odstranitelný. Protože odpověď na otázku, jak by se Německo mělo postavit k jaderné kartě, již dávno existuje. Lze ji nalézt tam, kde byla více než půl století: V důvěře ve spolupráci v rámci NATO, založené na sdílení jaderných zbraní, a v pokračování snah o nešíření podle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Ani tváří v tvář ruským hrozbám není důvod, aby Německo ztrácelo nervy.

Zdroj v němčině: ZDE