1. 6. 2022
Když ruský prezident Vladimir Putin varoval Západ, že „kdokoli se snaží zasahovat do toho, co děláme, a co je horší, vytváří hrozby pro naši zemi..., musí vědět, že reakce Ruska bude okamžitá a bude mít následky, s nimiž jste se v minulosti ve své historii nesetkali,“ nebylo pochyb o tom, že Evropa poprvé od berlínské krize v roce 1961 čelila vyhlídce na jaderný konflikt mezi Ruskem a NATO. Tato zpráva byla posílena o tři dny později oznámením o zvýšené pohotovosti ruských strategických sil.
A co je nejdůležitější, Putinovy odkazy na jaderné zbraně byly mimo deklarativní ruskou jadernou politiku (nastíněnou ve Vojenské doktríně z roku 2014 a Dekretu o jaderném odstrašení z roku 2020), která umožňovala použití jaderných zbraní pouze v případě útoku proti Rusku. Kdyby Rusko použilo jaderné zbraně mimo svou deklarovanou strategii, Západ by musel plánovat a realizovat svou politiku s ohledem na válku na Ukrajině za podmínek bezprecedentní nejistoty.
Existují dvě možné cesty k jaderné eskalaci, ale pozornosti politických expertů se těšila pouze jedna – přímé vojenské zapojení NATO do války na Ukrajině. Druhá, možná nebezpečnější cesta může začít po skončení války a závisí na tom, co bude chtít Západ udělat s Ruskem: podle některých verzí politiky "změny režimu" může riziko eskalace vzrůst až na nepřijatelnou úroveň.
Tváří v tvář nejistotě ohledně ruských červených čar musel Západ postupovat doslova metodou pokusu a omylu, vždy si nebyl jistý tím, co by mohlo vyvolat eskalaci. Západní vlády téměř jednomyslně odmítly výzvy k vytvoření bezletové zóny nad Ukrajinou, které byly populární v prvních týdnech války, protože by to přivedlo NATO do totální války s Ruskem nejen na Ukrajině a nad Ukrajinou, ale také nad přilehlým ruským územím. S ohledem na poskytování vojenské pomoci však počáteční opatrnost vystřídala stále rostoucí smělost, protože se zdálo, že Rusko toleruje rostoucí množství a kvalitu zbraní zasílaných na Ukrajinu.
Bylo by stále špatné zcela ignorovat riziko eskalace. Jak NATO pokračuje v testování limitů toho, co je přípustné, může nechtěně překročit ruskou červenou čáru. V polovině dubna ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov výrazně poznamenal, že Rusko nehodlá použít jaderné zbraně "v této fázi" války, a po téměř měsíci mlčení zopakoval jadernou hrozbu. Čím déle bude válka pokračovat, tím blíže se NATO a Rusko přiblíží k prahu tolerance.
Jedním citlivým místem, kterému nebyla věnována velká pozornost, je Kaliningradská oblast. Mnozí v Litvě volají po přerušení pozemních zásobovacích tras do ruské exklávy. Izolace Kaliningradu by mohla za extrémních okolností vyvolat ruskou vojenskou reakci a přímý konflikt s NATO.
Nicméně obecný předpoklad, že eskalace války na Ukrajině bude zahrnovat jaderné zbraně, je s největší pravděpodobností mylný. Podle doktríny z roku 2014 zahrnuje první fáze eskalace použití konvenčních zbraní. Rusko nashromáždilo značnou zásobu těchto zbraní (spolehlivé odhady nejsou k dispozici, ale pravděpodobně několik tisíc) a zjevně si z nich ponechává část v záloze pro možné použití proti NATO.
Prioritními cíli během konvenční fáze války NATO-Rusko by pravděpodobně byly vojenské základny, s ohledem na praxi předchozích válek s použitím konvenčních zbraní dlouhého doletu. Po úvodní výměně mohou mít strany příležitost udělat si pauzu, která jim dá šanci navázat kontakt a možná se dohodnout na příměří. Dostupnost konvenčních zbraní dlouhého doletu svým způsobem zvyšuje pravděpodobnost eskalace války na Ukrajině v konflikt NATO-Rusko, protože tyto zbraně jsou na rozdíl od jaderných zbraní vnímány oběma stranami jako použitelné. Konvenční konflikt však může být snazší ukončit než jaderný.
Druhá cesta k eskalaci konfliktu na jadernou úroveň může nastat paradoxně po skončení bojů na Ukrajině a téměř bez ohledu na to, jak skončí: Příměřím, které de facto akceptuje ruskou okupaci části Ukrajiny, částečným nebo úplným ruským ústupem nebo jakýmkoli jiným způsobem. Podstatně důležitější je, co se stane potom.
Po skončení aktivních bojů se Západ bude muset rozhodnout, co udělá s Ruskem. Návrat ke stavu quo ante je bezpochyby nemožný. Většina sankcí zůstane v platnosti, včetně klíčových omezení obchodu a investic a zabavení (a možná i konfiskace) ruských rezerv v tvrdé měně v západních bankách. Již bylo oznámeno, že soukromý majetek ruských oligarchů a možná i mnoha firem se nevrátí. V důsledku toho Rusko zůstane v politické a ekonomické izolaci.
Západ však bude čelit zásadní volbě: Zda omezit svůj tlak na Rusko na izolaci, nebo tlačit na změnu režimu. To druhé se nemusí omezovat na nahrazení Vladimira Putina, ale mohlo by zahrnovat snahu o usnadnění přechodu k demokracii, který by nutně zahrnoval určitou míru vnější kontroly nad politickým vývojem, zbavení současné elity volebního práva a další kroky podobné tomu, co Spojené státy to udělaly v Iráku před dvěma desetiletími. Rusko bude de facto postaveno před volbu mezi porážkou a kapitulací.
Pokus o celkovou změnu režimu a vnější kontrolu zapadá do oficiální červené linie pro použití jaderných zbraní, jak je definována ve Vojenské doktríně z roku 2014: "Když je ohroženo samotné přežití státu". Použití jaderných zbraní je tradičně spojováno s válkou, ale není důvod, proč by k tomu nemohlo dojít v reakci na ekonomické sankce a politický tlak, pokud je výsledek srovnatelný. Vladimir Putin formuloval tento princip v roce 2018 v dokumentu "Miroporjadok" (Světový řád) slovy: "K čemu potřebujeme svět, který nezahrnuje Rusko?" Zjevně tím nemyslel Rusko jako zemi s populací, ale především jako režim.
Problém přesahuje Vladimira Putina a jeho bezprostřední okolí. Nezdá se pravděpodobné, že by jeho odchod výrazně ovlivnil pravděpodobnost rázné reakce na pokus Západu o změnu režimu. Dokonce i protivládní a/nebo prodemokratické lidové hnutí po vzoru demonstrací v roce 2011 by pravděpodobně bylo také protizápadní.
Podle jediné zbývající nezávislé ruské agentury, Levada Center, drtivá většina Rusů podporuje válku na Ukrajině a drží se negativního pohledu na Západ, který s ním zachází jako s nepřátelským. Úprava o možnost, že se někteří respondenti báli odhalit svůj skutečný postoj, stále dokazuje většinovou podporu válce. Západ se jen málo snažil přimět ruskou veřejnost, aby přijala pravdu o válce na Ukrajině. Aby byla tato perspektiva pro ruskou veřejnost přijatelná, měly by ji podporovat nezápadní země, které jsou vnímány jako neutrálnější a objektivnější, jako je Čína nebo Indie. Rusové by pravděpodobně odmítli čistě západní úsilí.
Přesněji řečeno, podobný sentiment sdílí ruská elita. Nezamýšleným důsledkem sankcí vůči bohatým Rusům byla konsolidace elity, dokonce i těch, kteří byli a jsou kritičtí vůči Putinovi. Nedávný průzkum ukázal, že podpora války je největší mezi bohatými (samozřejmě s obvyklými výhradami ohledně možnosti nepravdivých odpovědí). Poté, co přišli o své peníze, podniky a majetek na Západě (již bylo oznámeno, že nebudou vráceny), zdá se, že omezili své pozice a lze očekávat, že si budou držet své zájmy a moc v Rusku, dokud to půjde.
Vzhledem k suverenitě v sázce bude scénář konfliktu odlišný od výše popsaného. Konvenční fáze bude krátká, pokud vůbec vznikne, zatímco eskalace do jaderné fáze bude pravděpodobnější. To však nemusí nutně znamenat rozsáhlou jadernou válku, alespoň zpočátku. Zdá se, že jsou tři možnosti pro Rusko v závislosti na tom, jak silný bude západní tlak:
Ruská válka proti Ukrajině je první, ve které jsou jaderné zbraně tak nápadné a červené čáry jsou tak vágní. To vyžaduje obezřetnost na obou stranách, a přestože se eskalaci zatím vyhýbáme, neměli bychom příliš polevit.
Po skončení války může nastat potenciálně nebezpečnější situace. Hodně bude záležet na rozhodnutích, která učiní Západ s ohledem na svou dlouhodobější politiku vůči Rusku. Obezřetnost a opatrnost bude obtížné zajistit ve stále napjatější a nestabilnější politice uvnitř každé západní země i mezi nimi. Jakmile bude volba učiněna, zbytek bude mimo dosah Západu – v závislosti na jeho volbě mohou Rusové reagovat násilně, ale také nemusí.
V každém případě by bylo nebezpečné předpokládat, že jaderné zbraně nelze použít mimo válečné podmínky.
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse