Setkání se zlem, ne, setkání s pravdou, také ne - prostě "SETKÁNÍ" s panem S….
5. 12. 2022 / Pavel Veleman
čas čtení
8 minut
Haló,
kamaráde, chtěl bys vědět, co v tobě vězí? Chceš se
přesvědčit, jsi-li vzorný, obdivuhodný chlapec, jakých je málo,
či jenom obyčejný hoch ,který nikdy nic nedokáže? Můžeš se
to dozvědět!
(Jaroslav
Foglar, Hoši od Bobří řeky)
Můj
pracovní odborný (zlo)zvyk, který mi dost vyhovuje, mi ukázal
svoji odvrácenou tvář. Snaha skloubit pracovní a profesionální
povinnosti, dokázat pomáhat v rovině až osobního, přátelského
styku najednou narazila do zdi. Následoval otřes, který tak
všichni potřebujeme ve své pracovní bohorovnosti. Dlouhodobě
panu C pomáhám zejména s administrativní stránkou žádostí o
příspěvek na bydlení. Zas tak špatně na tom finančně není.
Jdu s klientem o generaci starším, otráveným životem, s
klientem, který byl zvyklý řádit po hospodách a teď mi smutně
sděluje: "Zdravotně jsem již vyřízený, stejně z té naší
party jsou již všichni mrtví."
Teď
sedí v mé společnosti a já se snažím velmi křečovitě hledat
společná témata. To ho asi štve a setkání se najednou změní v
nepříjemnou schůzku zdůrazňující naši vzájemnou jinakost.
Najednou je nasvícena jeho životní zkušenost
normalizačně/kapitalistického přežívání. A stejně jako
záblesk fotografa, který občas utrhne kus věčnosti z
"milostivého" zapomenutí času, stane se něco podobného
v mé hlavě. Najednou zírám na vnitřní svět "normálního
chlapa", který vůbec není hloupý, ale je to přesvědčený
rasista. Ty řeči slyším nejen od klientů neustále, ale tady je
to najednou úplně jiné. On mne nechce šokovat, jako klienti v
kanceláři, on mne chce přesvědčit.
V
té hospodě byl jeho názor tak rychlý, tvrdý, jasný, tak lehce
pronesený, vlastně dlouhodobě promyšlený. Bylo to pevné,
mnohaleté přesvědčení - pro mne strašlivá chvíle otevřenosti.
Pro něj normální povídání po dvou panácích. Ne, to vůbec
nebyla pronesená provokace vůči mé osobě, ale naprosto logická
úvaha, něco, o čemž má pan S. jasno po celý svůj dospělý
život.
Člověk
v jeho podání je jako vše v jeho životě: Je to buď symbol
prospěšnosti, nebo zbytečnosti. Najednou se zjeví před vámi
člověk, který obhajuje norimberské zákony, jen trochu promění
rasy. Něco blábolíte, nechcete věřit, že to není nadsázka,
trapný žert…Není, tak to tento muž opravdu cítí. Naprosto
otcovsky, logicky mi sděluje, že Hitler udělal chybu, když
nevyhladil všechny cikány, protože jsou to celoživotní paraziti
na lidské společnosti.
Bere
do ruky pivní tácek a naprosto přesvědčivě mi říká: "To
je jako jablko - žid má na něj chuť, ale jelikož není blbý,
prodá ho, investuje a za chvíli má jablek plný koš…"Chápeš?
No a cikán jablko sežere. A má zase hovno. Toto nikdy Hitler
nepochopil, že židé jsou díky své aktivitě nezničitelní.
Cikány však zničit šlo a nikomu by zde nikdy nechyběli. To
Hitlerovi vyčítám.“
Zatmí
se mi před očima a najednou vidím úplně jiného člověka v jeho
obnažené, vysvlečené pravdě, kterou u svých klientů nechci
vidět ani slyšet. Je zde totální neschopnost samostatně
(kriticky) myslet. V několika minutách z pana S vyleze vnitřní i
vnější sprostota jeho duše, jeho celoživotní přebírání a
přežvykování převzatých, účelových modelů, životních
návyků. Pochopitelně toho nejvice kýčovitého citu k několika
lidem z rodiny a naprostý návyk - vidět člověka jen jako
prospěšný stroj k svým cílům…
Ale jak vlastně převzít tuto myšlenkovou realitu z pohledu
sociálního pracovníka, když ta vnitřní opravdová sprostota
člověka a její pravda vlastně nejde příliš systémově ani
individuálně změnit a musíte ji vzít profesionálně jako fakt.
Jak
tomuto vnitřnímu, přesvědčenému rasistovi pomáhat s dávkami
na bydlení a vést s ním pracovní dialog?
Za
mne by byla nejlepší cesta na něj zařvat a odejít:
Pane S, když se takto někdo otevřeně hlásí k rasismu, který
je mi naprosto odporný, je mezi námi konec.
Namísto
toho se však snažím mu přes konkrétní případ mladého
romského kluka, kterému jsem až do jeho předčasné smrti
pomáhal, probudit individuální soucit. Proč vlastně tohoto dědka
neumím poslat kamsi? Být to někdo jiný, řev by nastal. To není
proto, že je to klient, to je proto, že chci zkoumat jeho myšlení.
Není to už úchylné?
Jenže,
zde je skutečná rasová nenávist. To lidské, které se snažím
probudit, pan S vůbec nebere, má dlouhodobě ideologicky jasno. S
tím jsem se již dlouho nesetkal a já si potřebuji potvrdit, že
opravdové zlo se zjevuje nečekaně.
Najednou jsem vůbec neměl argumentační šanci. Toto zlo bylo
neporazitelné, přerostlo to možnost mé osoby tomu čelit. Bylo
to tak hrozně normální, to nebyl výlev žádného ruského švába,
voliče SPD - to byla brutální kombinace životní pravdy českého
člověka 70., 80., 90. let 20. století a dalších 20 let století
jednadvacátého. Bývalý volič ODS, poté ČSSD, dnes Babiše, ale
třeba jakákoliv jiná tzv. "autorita" v televizi
(například, když hovoří bývalý člen ODS), ho dokáže nutit k
myšlení, zda je Babiš dobrý! Určitě by tento člověk nechodil
na žádné demonstrace. Ne, žádným novinářům by tuto svou
pravdu nikdy nesdělil a už vůbec ne na kameru.
Proto
je tak směšné, dávat takovou váhu těm křiklounům po
náměstích. Nacismus je stav duše. A ta kamera a mikrofon, které
strkáme lidem do obličeje, má tak malou vypovídací hodnotu o
stavu české společnosti, že nás odvede od opravdových rasistů.
Jenže, kdo asi toto objeví, ukáže, zveřejní…? Mohl by
vzniknout filmový dokument, jen by musel dokázat ukázat realitu a
ne ty hrané etudy těchto mnohdy sebestředných klientů.
Stále
čekám, kdy se konečně objeví kritické zhodnocení v rámci
českého filmového dokumentu dlouhodobého patologického chování
natočených hrdinů a hrdinek v sociální oblasti. A to nemluvím o
pořadech parazitujících na sociálních tématech, jako je
"Výměna manželek" nebo "Pošta pro Tebe". Píši
zde o časosběrných dokumentech Heleny Třeštíkové nebo o
posledních dokumentech Víta Klusáka.
Sociální dokumentarista stejně jako fotograf, tyhle lidi vždy
spíše schová, je to takový nenápadný pozorovatel chování
člověka nebo instituce v jejich každodenní realitě. Režisér
však často bývá hlavní aktér, který probudí v klientech ďábla
předvádivosti.
Výsledek
je ale potom katastrofální, zejména s ohledem na stav budoucích
životů klientů a práce s nimi. Oni se tak stávají tzv.
"minutovými celebritami" a jejich chování je většinou
natáčením velmi negativně ovlivněno. Tak se tito lidé stávají
nechtěnou obětí dokumentaristy. Ten je však opouští a zanechává
je v úplně jiné sociální bublině, než do jaké mu na okamžil
umožnil vstup. A to může být sociální zločin.
Jak
však předvést tu tichou banalitu myšlení občana, která je
mentálně nachystána realizovat stále nový a nový holocaust? Kdo
nám ji ukáže v těch nenápadných životech tzv. slušných lidí?
Nevím…
A
najednou přichází mé vysvobození - v tom je hospodský kec az
milostivý: Najednou otáčíme pomyslný list hovoru. Pan S miluje
Foglara, hrdinů svého i mého dětství, a tak díky Bohu najednou
v stojíme Bobří řece… Opravdu….
10627
Diskuse