Válka, co stvořila skutečné Vánoce 

23. 12. 2022 / Milan Čech

čas čtení 9 minut

„Naše životy nepatří jen nám. Od dělohy po hrob jsou provázány s ostatními, předky i současníky. Každým zločinem, každou laskavostí utváříme budoucnost.“

román Atlas mraků


Ve středu jsem se vydal naposledy do běžecké stopy, než ji obleva zničí, a protože v Deštném v Orlických horách bydlí jeden “uprchlý” Ukrajinec v důchodu, který nás kdysi oslovil, vzal jsem sebou i krabici cukroví pro něj. Nakonec jsme zašli na pivo a měli čas si chvíli povídat jeho lámanou angličtinou a mou lámanou ruštinou. 

Nenaplňuje úplně představu Ukrajince, kterou očekáváme a vlastně podvědomě požadujeme. Není to úplně vlastenec co nekonečně miluje svoji zemi a myslí si že je skvělá.

On z ní vlastně nadšený nikdy nebyl a není. On je šťastný tady.

Občas mi připomíná malé, šťastné, radující se dítě.

“Představ si že mám svůj pokoj!” (psal, protože nějaký dobrák vlastnící starý penzion před rekonstrukcí, ve stavu do kterého by Češi nejezdili,  ho dal z velké části k dispozici Ukrajincům a snaží se jim i různě pomáhat).

“Tohle je nejlepší pivo na světě” říkal když jsme se před pár měsíci osobně poprvé potkali a vzali ho na útulnější místo.

“Máte tu strašně nóbl psy, takhle by se ukrajinský pes nikdy nechoval.” říkal když náš pes poslechl povel. Hned přidal historku jak jiný “nóbl pes” majitele onoho penzionu se vždy způsobně oklepe, když jde zvenku dovnitř domu.

“To jsou ty nejlepší brambory” psal když si poprvé uvařil brambory, kterých jsme mu dali pytel, protože letos byla nadúroda i proto, že jiná Ukrajinka vzala za své večerní sbírání slimáků.

“To je zázrak,” psal o zdejší přírodě, kde mě děsí postup kůrovce, když si ji projížděl na kole, které pro mě už bylo ničím, protože mám přece daleko lepší.  Za peníze co si kdysi našetřil a přivezl sebou si teď koupil celoroční permanentku na sousední vleky (býval lyžařský instruktor) a těší se na sezonu co si užije, dokud tělo ještě slouží.

Prostě Česká republika je pro něj ráj. A on je v tom ráji šťastný. Nevím, co v Charkově zažil, že mu přijde všechno tak skvělé a asi to ani není podstatné. Jen říkal že nemůže do sauny, kam jsem ho zval, protože prý z toho stresu atd. má vysoký tlak a srdce by to nedalo.

Každopádně má pocit, že takhle by to jednou u nich mělo vypadat, už si to tu ošahal a uznal tenhle způsob státu a fungování jako daleko lepší než to, co měli doma.

Ne jen po materiální stránce, ale i to v jakém stupni “kulturnosti”, pořádku a ohleduplnosti tu žijeme.

Takhle na někoho můžeme působit, opravdu.

Ta zem, na který my nenecháváme niť suchou a neradujeme se z ní, protože chceme vidět jen jednu půlku,  je pro druhé pozitivním příkladem.

A možná ještě bude až se ten pán snad jednou vrátí domů a budou tu svou zemi opět tvořit a rozvíjet. Nejen že se nikdy nesmíří s okupací Rusy a s jejich středověkou bezohlednou mentalitou a potřebou je porobit, ale nesmíří se ani se svými oligarchy a svou korupcí, protože viděli, že tady v ráji žádné úplatky nikde dávat nemuseli. 

Možná jsme udělali daleko víc, než si myslíme.

Když jsem ho viděl jak v tom horském hotelu slastně srká tentokrát “nejlepší černé pivo na světě”, najednou mi došlo, že máme za ty poslední měsíce být na co hrdí.

(Což je pocit, který nám naše hlavy často nedovolují, snad jen když hokejisté za nás dostrkají hodně puků do nějaké cizí branky.)

Že jsme ty “křesťanské hodnoty”, o kterých tolik mluví ti, co je skutečně aplikovat chtějí nejméně, dokázali konečně naplňovat. Jako jednotlivci i jako stát, navzdory některým lidem. Dokonce i někteří politici naráz v této oblasti dělají, co je správné i když ví, že jim to bere víc a víc voličů. I oni si za toto zaslouží respekt.

24.12. budeme slavit narození člověka, o kterém jsme si nejspíše poslední dekády mysleli že chtěl, abychom na jeho narozky co nejvíce obdarovávali své blízké věcmi z nákupních center a internetových e-shopů. 

Až hrůzy za našimi humny nás zároveň v nepoznané míře “donutily” dělat to, co On chtěl patrně daleko více.

Nejsem určitě žádný odborník na křesťanství, ale to, že On učil pomáhání cizím a nakládání s cizími, jako by to byli ti nejvíc “naši”, to tuším.

A my jsme to minimálně částečně dokázali. Někteří se dokonce sebrali a šli jim přímo pomoci se bránit.

Někteří založili organizace nebo pořádali sbírky, které naposled např. dokázaly za nepatrnou chvíli vybrat na dvě pancéřované sanitky (na které např. jedna ne nijak mimořádně bohatá paní pracující ve zdravotnictví darovala 1 milion korun !!).

Jsou lidé, co se zas složili na tank, protože správně vyhodnotili že barbaři a jejich šílený vůdce jiné řeči nerozumějí. 

Někteří poskytli své domy, pokoje nebo penziony a stát z peněz nás všech to pomáhal financovat. Těch neuvěřitelných příkladů, které by mě nikdy nenapadlo že uvidím, jsou tisíce, a lidí, kterým jsme my všichni pomohli jen tím že platíme daně (třeba jen tím, že nakupujeme) jsou dokonce statisíce.

Dokázali jsme si něco odepřít (např. kus dálnice) a dát to někomu, protože to potřebuje daleko víc.

Tohle jsou Vánoce, kdy jsme často konečně přijali to jedno jejich konzumem překryté poselství za svoje.

A možná že nyní uvidíme že vše co je správné a zdravé a nesobecké je vlastně i radostné. To, co jsme dokázali, je důvodem k radosti, hrdosti a jiným pozitivním emocím. Byla by škoda si to neužít.

Letos můžeme oslavit Vánoce s tím pocitem, že by z nás asi i On měl radost. Byla by škoda si tohle nechat vzít těmi, co pomáhat nechtějí a mají pro to milion důvodů. Nebo těmi, co ví že obrovské problémy jsou i jinde, a tak radovat se je vlastně (dle nich) neetické.

Když si tuhle radost dopřejeme, uvidíme že chceme, aby byla naší součástí, protože i nám se s ní žije lépe, že v dávání těm cizím, od kterých nic nečekáme zpět, je ukryta jiná forma radosti než v dávání těm svým. A třeba nás to naučí, že to máme dělat častěji, nebo i jinde, třeba i pro ty, co nám nejsou tolik podobní. 

Možná že nakonec zjistíme že to co nám po sobě “zakladatel Vánoc” zanechal, není soubor pravidel, kterými se striktně musíme řídit, protože ho baví nás peskovat a určovat nám život, ale že nám “jen” dal ve své nekonečné dobrotě návod jak být spokojený, naplněný a šťastný, i když matematicky se zdá, že každým dáváním o něco přicházíme. 

Je zajímavé, že to, co jsme jako společnost v této věci dokázali, může být zdrojem radosti a pozitivních emocí jedněch a neštěstí, nenávisti a agrese u druhých.

Je prý mezi námi dokonce víc těch, co těm co utekli před válkou pomáhat nechtějí, těch, co jim nechtějí pomoci se před vražděním barbarů bránit (ano barbarů a nic na tom nemění zlaté kříže soudruha Kirilla který jim k tomu žehná). 

Je mnoho lidí, které ta pomoc nevinným napadeným štve a dohání k nepříčetnosti. Že dáváme cizím a všechno jsme si nenechali, když sami máme přece tak málo.

Ano, pohádky mnoho z nás nic nenaučily. Pohádky o tom jak štěstí našel nakonec právě ten co se rozdělil o poslední buchtu.

Někteří to nepomáhání dokonce dokáží skrýt do konceptů o tom, jak právě tím pomáháním válku vytváříme, zatímco o agresorovi, co tu válku naplánoval a stvořil, nic podobného nikdy neřekli, protože jsou k němu poutáni nějakou tajemnou silou.

Jsou naštvaní na stát i na některé “naše” neuvěřitelně štědré miliardáře, že dávají jinam. Mají přece dávat jim!

Stejná věc, různé výstupy. Jeden z identického stavu toh,o co jsme kolektivně dokázali, žije někdy v radosti a úžasu, druhý v nešťastném Pekle, které ten Ráj “našeho” Ukrajince nepřipomíná ani v nejmenším.

A není to tím, že ten první má sám dost a ten druhý ne.

Ta dělící linie štěstí a neštěstí neleží v peněžence, ale v každého v hlavě.

Možná, že právě na téhle úrovni je svět teprve spravedlivý. Možná že po tomhle druhu spravedlnosti, narozdíl od jiných, volat nemusíme, protože už je odjakživa tady.


Tak ať nám naše hlavy dopřejí naplněné Veselé a Radostné Vánoce.











2
Vytisknout
5954

Diskuse

Obsah vydání | 27. 12. 2022