Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Svatý Štěpán a peklo v dějinách

26. 12. 2022 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty

Dalo by se říci, že svatý Štěpán se nebál ukamenování proto, aby dosáhl odměny ráje. Jenže jeho slova prosící Boha za odpuštění pro ty (Skutky apoštolů 7,60), kdo ho kamenovali, lze jen těžko chápat v tomto smyslu. Bůh přece vidí do srdce a prohlédl by něco, co je ve skutečnosti jen ziskuchtivé předstírání.

Stejně se zdá naprosto absurdní ve středověku rozšířené strašení věčnými mukami v pekle jako motiv pro to, aby byl člověk „dobrým křesťanem“. Opět by šlo jen o logiku zisku, ba dokonce vydírání lidí něčím nepředstavitelně strašným. Proto taky když čteme v Božské komedii o mnoha v zásadě ušlechtilých lidech, kteří se ocitli v pekle, působí to dojmem vzpoury proti možnosti pekla jako takového. Proti skutečné hodnotě lidské bytosti, nota bene v náboženství odpuštění a lásky, působí peklo jako mechanický teologický konstrukt. A přece myšlenku strašných trestů za hříchy máme i v evangeliu.

Jak je to možné? Příběh svatého Štěpána ukazuje velmi krutý svět, v němž lidé kdysi, ale nejen kdysi (stačí se podívat na utrpení lidí na Ukrajině), museli žít. Děsivé křivdy nelze jen tak přejít a hrát si na idylu lidské společnosti, v níž existuje jenom spása, milost a odpuštění. Peklo je ozvěna velmi reálných dějin. Proti slavným Dantovým slovům nad bránou pekla „mne zbudovala s Boží všemocností nejvyšší moudrost s první láskou spolu“ je jistě peklo, tedy věčná muka pro tak konečnou, vrženou a křehkou bytost, jakou je člověk, v naprostém rozporu s Boží láskou a všemocností, s významem golgotské oběti.

Proto také svatý Štěpán po vzoru Krista prosí za odpuštění pro své vrahy. Říci, že peklo není, by bylo popření zásadní zkušenosti dějin. Spása není idylické zapomenutí, přetření všeho na růžovo. Golgota ani osud prvomučedníka Štěpána není žádný sladký happyend. Je tu ale něco více než peklo, mocnějšího než peklo, a to je Bůh, který je láska. Síla, kterou měl svatý Štěpán, nepramenila ve vypočítavosti, ale právě v lásce, která poráží i princip pekla, obsažený tak drtivě v dějinách.

Možná bychom hledali, podobně jako Dante, peklo někde pod zemí. Peklo, v němž vládne zlý duch, ďábel. V Matoušově evangeliu ovšem čteme (Matouš 4,8-9), že ďábel Kristu nabízí „všechna království světa a jejich slávu“, pokud před ním poklekne na kolena. Jako by mu to všechno tak nějak patřilo, jako by ve světě, v dějinách, bylo právě peklo. Stačí pomyslet na genocidy, války, tyranie, mučení, stačí se podívat na Ukrajinu. Příběh svatého Štěpána stejně jako Golgota tuto realitu nechce retušovat a zalhat, směřuje nikoli k ráji na zemi, ale ke konci dějin, kdy Bůh učiní všechno nové, kdy – jak říká Štěpánova prosba – bude možné porazit i samo peklo.

Ale dějiny nejsou jen peklo nebo jen beznaděje. Na straně Štěpánových vrahů byl i člověk, který se jmenoval Pavel z Tarsu. Jeho pozdější obrácení na cestě do Damašku, kam jel zatýkat křesťany, je jednou z nejdůležitějších událostí novozákonního kánonu. Je to právě Pavel, nikoli Štěpán nebo původní apoštolové, kdo udělá z křesťanství univerzální náboženství pro všechny, a to náboženství nezasloužené víry i nezasloužené spásy. Nikdo tak silně nepřináší do Nového zákona svobodu a radost jako právě Pavel. Pavel tak ukázal smysl Štěpánovy oběti: nejde o obchod s Bohem, o získání odměny ráje, jde o skutečnou, nezaslouženou víru a její přesah do skutečnosti, kde je už všechno nové.