Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Důležité: Máte-li se orientovat v politice, musíte se naučit rozlišovat mezi lhaním a prohlašovanými hovadinami

22. 12. 2022

čas čtení 5 minut

Žádný čtenář jistě neodolá eseji, která začíná: "Jedním z nejvýraznějších rysů naší kultury je, že je v ní tolik hovadin. (Anglicky 'bullshit'.) Všichni to vědí." Takové výroky udělaly z knihy po jejím opětovném vydání v roce 2005 bestseller a z jejího tehdy pětasedmdesátiletého autora Harryho Frankfurta udělaly z významného morálního filozofa z Yaleovy a Princetonské univerzity hosta televizních pořadů, píše Aditya Chakrabortty.

Otevřít jeho knihu nyní však znamená zažít něco úplně jiného, a to v atmosféře, která před dvaceti lety neexistovala. Přečtěte si dnes knihu O hovadinách (On bullshit), která taxonomizuje celý jeden konkrétní styl vládnutí. Předpovídá éru Donalda Trumpa a Borise Johnsona.

Úkolem, který si Frankfurt klade, je definovat bullshit. Tvrdí, že to není lhaní. Obojí zkresluje pravdu, ale se zcela odlišnými záměry. Lhář je "někdo, kdo záměrně hlásá nepravdu". Lháři pravdu znají, ale rozhodně vám ji nepředkládají. Naproti tomu šiřiteli "hovadin" (bullshit) "je jedno, zda věci, které říká, správně popisují skutečnost. Prostě si je vybírá nebo vymýšlí, aby mu vyhovovaly". Těmto kecalům může být pravda ukradená. Jde jim jen o příběh.

V tomto rozdílu spočívá vysvětlení této éry politiky. Komentátoři se už léta snaží vymyslet definici pro současnost. "Populistický" nefunguje. Příliš často označuje pouze to, co se autorovi a jeho přátelům nelíbí, a hází do jednoho pytle šašky, jako je Beppe Grillo, se sociálními demokraty, jako je Jeremy Corbyn. Podobný problém je i s výrazem "strongman", "autoritář", což je nálepka používaná jak pro Si Ťin-pchinga, tak pro Jaira Bolsonara. Ale "bullshitter" - "šiřitel hovadin" - to přesně vystihuje, jak moc se Trump a Johnson liší od svých předchůdců.

Nějaký podnikavý budoucí editor slovníku politických termínů ponese slovo "bullshit" a jako příklady uvede: napsání dvou protichůdných sloupků o brexitu, tvrzení, že britské zdravotnictví na tom bude po brexitu o 350 milionů liber týdně lépe, a afektovaný výraz při dotazu, kde se nachází vašich slibovaných 40 nových nemocnic. Tím vším proslul Boris Johnson. No tak! Ty jeho malé psí oči prosí tvrdě se tvářícího televizního moderátora. Copak všichni nevěděli, že je to hovadina?

Po společenské stránce se Johnson od Davida Camerona liší jen málo: oba jsou produkty drahých anglických soukromých škol. Velký rozdíl je v rétorice: v tom, jak Johnson mluvil k voličům, a ve slibech, které nám dal. Nikdy neměly být brány vážně.

Političtí analytikové posledních let se usilovně snaží najít to, co spojuje Borise Johnsona jako novináře, jako globalistického primátora Londýna a premiéra prosazujícího brexit. Frankfurt toto pojítko poskytuje: všechny tyto podoby Borise Johnsona jsou charakterizovány jeho systematickým šířením hovadin.

Právě hovadiny, to je místo, kde se Johnsonovy novinové články o Italech požadujících menší kondomy (protože prý mají menší penisy) setkávají s plány na údajné nové londýnské letiště na ostrově v Temži a sliby o "vynikajícím způsobem dokončené" dohodě o brexitu. Jsou to spíše předvolební pohádky než politické závazky, velká gesta místo drobného tisku, veselá nepoctivost místo právnické lživosti. Jinými slovy, všechno jsou to jen kariéristické kecy.

V podstatě totéž platí o Liz Trussové, i když jí to zjevně nešlo tak dobře. Když se ohlédneme zpět, můžeme letošní letní klání o vedení Konzervativní strany považovat za poslední hurá éry "můžeme jim říkat cokoliv". A rozhodně to platí i pro Trumpa. "Postavím velkou, velkou zeď na naší jižní hranici a donutím Mexiko, aby za tu zeď zaplatilo". Hovadina. "Omlouvám se ubožákům a nenávistníkům, ale moje IQ je jedno z nejvyšších." Kecy. "Moře lásky" na jeho inauguraci, které překonalo všechny rekordy. Kecy, kecy, kecy. Frankfurtova kniha nabízí teorii o generaci politiků, kteří nyní zřejmě odcházejí ze scény.

Lži se dají dokázat: Saddám Husajn neměl žádné zbraně hromadného ničení. Nemá však smysl snaži se ověřovat hovadiny, jak to stále dělají části britských médií v souvislosti s brexitem nebo New York Times v případě Trumpa. Pro šiřitele hovadin jsou fakta vedlejší - skutečným cílem je vytvořit příběh, který smaže hranici mezi pravdou a lží. To je důvod, proč filosof uzavírá: "Hovadiny jsou větším nepřítelem pravdy než lež."

Všichni občas lžeme a u milionů stolů se nad vánočním večeří pronese spousta keců. V britské politice éra keců přirozeně navázala na předchozí dlouhé období lží.

Jedním z témat, kterým se Frankfurt nezabývá, je publikum pro hovadiny. Proč jim to lidé žerou? K tomu bychom mohli přidat další otázku. Proč celé zástupy politického establishmentu a tisku strávily posledních několik let tím, že tvrdily, že brexit je úspěch nebo že řeči konzervativních politiků o nutnosti odstranit chudobu na severu Anglie jsou myšleny vážně nebo že jakákoli alternativa k té nejprodejnější nepoctivosti je prostě nemožná?

Odpovědi bychom uvítali, ale kdybychom na ně zatlačili, předpokládám, že by nám bylo řečeno, abychom zanechali těch keců.

Podrobnosti v angličtině ZDE