Ukrajinští vojáci v Bachmutu mají omezený přístup k moderním zbraním

24. 2. 2023

Baňatá, tmavě zelená a promáčklá vozidla se náhle vynoří zpoza zdi budovy, která stále stojí. Dvě obrněná vozidla patřící jednotce 93. brigády ukrajinské armády. Jsou pýchou této malé skupiny bojovníků – nebo přesněji jediná, která mají.

Vozidla s úzkými pásy a malými kanóny nenesou dramatické jméno nějaké dravé šelmy, místo toho používají poněkud prozaickou zkratku BMP-2, což znamená "bojové vozidlo pěchoty, typ 2". Byly vyrobeny v Sovětském svazu někdy v roce 1980 předtím, než se staly součástí ruského armádního arzenálu. Ukrajinci je pak ukořistili loni na podzim během chaotického ruského stahování z města Izjum na východě země.

Ale tady, na předměstí města Bachmut, které bylo po měsíce místem těžkých bojů, Rusové nevykazují žádné známky ústupu. Po celé týdny vrhali na frontu jednu vlnu vojáků za druhou, stříleli jednu salvu těžkého dělostřelectva za druhou a pomalu zatlačovali ukrajinské obránce a postupně obkličovali město. Na mapě Ukrajiny je Bachmut jen jednou malou tečkou na frontové linii, která se táhne asi tisíc kilometrů.

Realita války

Pohledu z dálky a debatě v Německu obvykle dominují – obvykle malé – dodávky západních zbraní. Ale jak vypadá realita této války? Jaké bitvy se vedou a jakou roli vlastně hrají moderní zbraně z Německa, Ameriky a odjinud?

Den před tímto časným únorovým ránem se ruským vojákům v okolí podařilo obsadit ukrajinské pozice, říká střelec Jevgenij. Nyní je cílem ji znovu dobýt. V rámci útoku mají obě BVP postoupit na nečekané místo, aby odvrátily pozornost Rusů od hlavního útoku, který bude proveden jinde. "Mírně za frontu, abychom přilákali ruskou palbu na naše pozice," říká Jevgenij.

Na otázku, zda se o takový manévr již někdy pokusili, si odfrkne: "Třikrát denně." Zhoupne se z ocelové střechy vozidla do sněhu. "Pojď se mnou!" Plahočí se vpřed zničenými místnostmi domu. "Tam, to jsou poslední tři dny," říká a ukazuje na 1,5 metru vysokou hromadu prázdných beden s municí. Ve vedlejší místnosti říká "minulý týden" a ukazuje na ještě větší horu beden. Z dálky je slyšet bušení dělostřelectva. Venku mechanik Váňa říká: "Všichni Rusové jsou zbabělci." Dobře, připouští, včera jich bylo prostě příliš mnoho. Ale obecně? "Banda slabochů." Je to jejich způsob, jak sebrat potřebnou odvahu pro nadcházející boj.

A jejich dvě sovětská obrněná vozidla, jak zdůrazňuje mechanik, byla ošetřována, takže by měla být víceméně v pořádku. Jenže během bitev musí velitel vystrkovat hlavu, jakmile se uvnitř příliš zahřeje. Když se to stane, periskopy se zamlží a vojáci už nic nevidí. Což vysvětluje, proč během boje střílí brzy a často, tak rychle, jak to zbraň dovolí, přes 500 30 milimetrových projektilů za minutu. "Tak na nás aspoň nikdo nemůže střílet." To však také znamená, že zásobník kanónu je po salvě prázdný a posádka je na pokraji udušení kvůli kouři, který se hromadí uvnitř vozidla. Před několika dny je jen těsně minula střela z raketometu Grad. "Ale ještě jsme nebyli zasaženi," říká Jevgenij.

Alespoň mají dvě vozidla, která jsou obrněná a stále fungují. A je to podobný příběh jako u většiny z tisíců ukrajinských vojáků bojujících v Bachmutu a okolí: Obecně nemají přístup k moderním zbraním, jako je Panzerhaubitze 2000 z Německa nebo salvový raketomet HIMARS z USA. Místo toho si musí vystačit se starým dělostřelectvem a puškami ze sovětských časů, s ukořistěnými ruskými vozidly nebo s íránskými minomety, které americké námořnictvo zachytilo na cestě do Jemenu a později předalo Ukrajincům. Na některých místech fronty, kde jsou obě strany obzvláště blízko u sebe, se muži dokonce musí obávat ručních granátů.

Už je skoro čas, aby Jevgenij a jeho kamarádi vyrazili na cestu. Muži strávili celé dopoledne natloukáním každého granátu jednotlivě gumovými kladivy do kovového pásu, který přivádí náboje do palubního kanónu. "Vyrobeno v roce 1984," píše se na dodacím listu uvnitř krabice s municí. "Trvá to hodinu a půl, když všichni pomohou, a pak je to za minutu pryč," říká Andrij, jeden ze dvou řidičů. Před válkou byl taxikářem, proto jeho obrněnému vozidlu přezdívají Taxist, což znamená taxikář. Druhé se nazývá Hucul, podle etnické skupiny v Karpatech, odkud pocházejí tři z pěti mužů.

Dali se dohromady náhodou na vojenské základně před půl rokem, říkají. "Od té doby jsme tu tak trochu byli," říká Jevgenij a snaží se, aby to znělo nenuceně. "Charkiv, Izjum, Donbas." Střelec Kolja, který dosud mlčel, nabízí odpověď na otázku, zda se jim líbí jejich ukořistěná obrněná vozidla. Říká, že by mnohem raději šel znovu rybařit, než aby bojoval ve válce.

Nyní v Bachmutu bojují především ruští výsadkáři, elitní jednotky plné zkušených vojáků, kteří sbírají své mrtvé k pohřbu a nenechávají je jen tak ležet tam, kde padnou, jako Wagnerova skupina. "Postupují v malých skupinách, tlačí se vpřed všemi směry a zakopávají se." Vytáhne telefon a ukáže fotografii pravoúhlého příkopu v lese s další čtvercovou částí na delší straně pořízenou dronem. "Inteligentní design, spousta úhlů," říká voják a dodává, že takové zákopy se snadno brání. Rusové, řekl, vykopali příkop za jedinou noc a tiše pracovali s krumpáči. "Jsou jako krtci." Metoda, jak říká, je stejná jako ty, které byly použity v 1. nebo 2. světové válce, "ale funguje".

Sílící hořkost

Z centra Bachmutu odepisuje velitel tanku, který před několika týdny šťastně napsal, že dostal renovovaný, desítky let starý tank T-64. Předtím prý používal výcvikový tank, který patřil Charkivské univerzitě. Na otázku, zda sní o přidělení Leoparda 2 z Německa, odpověděl překvapivým ne. "Chci jen přežít nadcházející týdny. Jak mi pomůže tank, který může dorazit za půl roku? Zvláště když ani nevím, zda elektronika zůstane stabilní, nebo zda se pod palbou rozbije? Potřebuji jednoduché věci, ale potřebuji je hned: Schopnost nočního vidění, infračervenou kameru a výkonnější zaměřovače cílů!"

Jeho názor je spíše výjimkou než pravidlem, přičemž ostatní ukrajinští bojovníci naléhavě doufají v další a novější tanky a děla. Někdy je však slyšet určitá hořkost ohledně nepochopení i ze spojeneckých zemí. Mnozí na Západě, říkají, nechápou, že hlavně děl musí být vyměněny po několika týdnech neustálého používání. Že vozidla jsou zasažena nepřátelskou palbou a že jim dojde munice. Že každý den ztrácejí drony. A hlavně lidi.

Na vyvýšenině u dálnice M3 severozápadně od Bachmutu jsou vojenská vozidla v pondělí ráno v záloze. "Rusové by teď mohli zaútočit na tuto silnici z vedlejšího kopce," říká Dmitrij, inženýr, který čeká, až mu jeho velitel předá pick-up Mitsubishi. "Poslední byl zničen včera, když jsme se snažili vyprostit naše zraněné." Je součástí Sil teritoriální obrany, jednotek, které byly sestaveny z dobrovolníků na začátku války k obraně vlasti. Už nějakou dobu však bojují všude v zemi stejně jako pravidelná armáda, až na to, že nejsou tak dobře vybaveni. "Začali jsme s 90 lidmi, a když jsme dorazili do Bachmutu, bylo jich ještě 55. Teď je nás 30." Ostatní jsou zranění, mrtví nebo hluší po výbuchu a ztratili nervy. "Na pozicích vpředu jsme přešli ze tří na dvě směny."

Vojáci opravdu nemohou vydržet v teplotách, které jsou často hluboko pod nulou, déle než 24 hodin, říká Dmitrij s prsty příliš studenými na to, aby střílely. "A dokonce i se dvěma směnami jsme často jen tři nebo čtyři muži, což znamená, že nemůžeme odnést naše zraněné. Místo toho musí auta jezdit blízko našich pozic, kde se dostávají pod palbu. Nemáme žádná obrněná vozidla. Někdy nám 30. brigáda půjčí BMP. Je to už 11 měsíců a pořád jezdíme jako partyzánská jednotka."

Ukrajinci jsou mnohem silnější, když jsou schopni využít své technické převahy vyplývající ze sledování bezpilotními letouny, satelitní komunikace a zbraní s delším dostřelem ze Spojených států, Německa a odjinud. Tyto prvky mohou být nasazeny zvláštním společným podnikem Národní gardy a Chartije, jednotky financované podnikateli z Charkiva. V hlubokém suterénu v centru Bachmutu sedí štáb jednotky před několika obrazovkami, sleduje záběry z létajícího dronu, vedle obrazovek je zobrazena vojenská situace, přičemž sektory jsou označeny různými barvami a každé trosce je přiděleno číslo.

Video z dronu klouže nad poškozenou řadou domů na severovýchodním okraji Bachmutu. Dole jsou k vidění psací stoly, tiskárny, příručky, prodlužovací lišty a u vchodu dokonce i police na helmy. "Tam!" Dron se zastaví. Na obrazovce dva ruští vojáci procházejí nádvořím a sledují stopy ve sněhu k domu. "To je jejich velitelství?" ptá se velitel do místnosti a do telefonu. Už několik dní vídají muže, jak sem chodí a odcházejí.

Oba Rusové zmizeli v domě, který je na obrazovce označen tenkým křížem. V suterénu probíhají hektické telefonáty, kdy styčný důstojník tajné služby prochází na svém tabletu seznamy pozorování – dokud na monitoru v tichosti nevybuchne oblak kouře z výbuchu. Ze vzdálenosti 20 nebo 30 kilometrů udeřila na dům americká houfnice M777, říká seržant, který poskytuje pouze své kódové jméno: Sonic.

Kouř se rozptýlí a všichni zírají do obrazovky. Nic se neděje. Nikdo nevyjde ven, nikdo nepřijde na pomoc těm, kteří mohli být zasaženi. "Rusové vždycky čekají až do tmy," říká Sonic. "Ti, kteří jsou ještě naživu, jsou vyzvednuti." Poté se satelitní spojení přeruší a obraz zamrzne. Velitel přísahá. "Elon Musk. Co chce? Chcete nám pomoci? Nebo si hrát na Boha?" Od té doby, co vedení Muskova satelitního systému Starlink oznámilo, že tato technologie nemůže být použita pro útočné operace, se spojení stalo méně stabilním.

Celý článek v angličtině: ZDE