12. 4. 2023
Putinův dlouhodobý pohled na Západ jako na cynického transakčního protivníka má více společného s opatrností šéfa gangu tváří v tvář rivalům než s ideologickým soupeřením, které stále probíhalo i v posledních relativně vegetariánských letech Sovětského svazu. Ale Putinův strach z vlastních lidí hrozí tím, že dosáhne úrovně stalinistické horečky, i když se tak ještě nestalo.
Zatčení reportéra Wall Street Journal Evana Gershkoviche a zpřísňující se cestovní omezení pro režimní funkcionáře jsou příznaky prvního z těchto dvou vzorců. Smrt proválečného bloggera Maxima Fomina, jehož pseudonym zněl Vladlen Tatarskij, a oficiální pokrytí bombového útoku, který ho zabil, je jasným znamením toho druhého.
Navenek nedávné zatčení Gershkoviche, údajně za špionáž, připomíná událost, kterou jsem sledoval, když jsem byl ještě na střední škole – ságu Nicholase Daniloffa.
Daniloff, stejně jako Gershkovich, syn ruského imigranta v USA, byl na konci svého působení na postu šéfa moskevského úřadu pro U.S. News and World Report v roce 1986, když byl oklamán sovětským kontaktem, který mu předal obálku obsahující utajované dokumenty. KGB ho okamžitě zatkla, poměrně transparentně, aby mohl být vyměněn za ruského zpravodajského důstojníka Gennadije Zacharova, zadrženého před několika dny v New Yorku. O dva týdny později byli Daniloff i Zacharov současně propuštěni na ambasády svých zemí.
Zdá se, že Gershkovichovo zatčení vykazuje podobný vzorec. Několik dní předtím, než ruská kontrarozvědka zajala Gershkoviche, USA obvinily a zatkli Jevgenije Čerkasova, který studoval v USA pod falešnou brazilskou identitou. Výměna vězňů se Západem není pro Putinův Kreml ničím novým. V roce 2010 přijala skupinu ruských "ilegálů" z USA výměnou za čtyři lidi usvědčené ze špionáže v Rusku, včetně Sergeje Skripala, kterého se Rusko později pokusilo otrávit v Británii; koncem loňského roku vyměnila americkou basketbalovou hráčku Brittney Grinerovou, obviněnou z pašování malého množství konopného oleje do Ruska, za obchodníka se zbraněmi Viktora Buta, který byl dlouho vězněn v USA.
Putin, který není schopen vyjednávat se Západem, kde se nyní lídři vzdali pokusů s ním mluvit a kde se objevil konsenzus, že se s ním má zacházet jako s válečným zločincem, zdá se začal vnímat rukojmí jako svou jedinou páku. Ochotu Západu obchodovat považuje za důkaz toho, že jeho nepřátelé se řídí stejnou logikou. To – a pravděpodobně ne sovětský strach z přeběhnutí – diktovalo zpřísnění cestovních omezení pro zaměstnance ruské vlády, o kterém v pondělí informoval Max Seddon z Financial Times. To je na první pohled další návrat k sovětské tradici.
Policie a další donucovací orgány mají od roku 2017 zakázáno cestovat do většiny zemí; od začátku Putinovy války s Ukrajinou v roce 2014 čelili omezením při opuštění Ruska. Už tehdy byl strach z nezákonného zatýkání ze strany západních speciálních služeb oficiálním důvodem omezení. Ale teď, když jsou sportovci a novináři v Rusku neomezenou kořistí, jakou nikdy nebyli ani v Sovětském svazu – případ Daniloffa byl mimořádně vzácný, protože sovětské úřady upřednostňovaly vyhánění, nikoli věznění západních reportérů – kdokoli, kdo pracuje pro režim, je v Putinových očích potenciální rukojmí, pokud mu bude dovoleno vycestovat na Západ.
Dobrovolná zběhnutí jsou pravděpodobně pouze druhořadým problémem: Více než rok po vypuknutí současné fáze války na Ukrajině není známo, že by nějací vysocí ruští úředníci nebo pracovníci donucovacích orgánů uprchli na Západ, i když někteří z nich – zejména ti, kteří mají majetek, hotovost a kontakty v západních zemích – měli k tomu lepší šance než jejich sovětští předchůdci. Rizika takového kroku převažují nad lpěním na režimu, i když člověk nevěří protiukrajinské propagandě a je pesimistický ohledně budoucnosti Ruska.
Nezdá se tedy, že by Putin podezříval úředníky z neloajality. Od začátku masivní invaze na Ukrajinu nedošlo k žádným monstrprocesům se zrádci nebo sabotéry ve státních podnicích, k obvinění z velezrady proti generálům, guvernérům nebo vládním úředníkům a několika disidentům mezi ruskou elitou – zejména Anatolijen Čubajsem, veteránským byrokratem. který byl jedním z prvních Putinových propagátorů – a bylo jim umožněno opustit zemi. Služebníci režimu jako skupina drží basu, nebo alespoň zmlkli tak snadno, že Putin neměl důvod v nich vyvolávat strach. Obyčejní Rusové jsou jiná věc.
Jen v roce 2022 bylo asi 5000 lidí odsouzeno za "diskreditaci ruských ozbrojených sil" — tedy za protesty v různých formách, většinou na sociálních sítích, proti invazi. Někteří z nich dostali tvrdý trest, což je je zcela v souladu se stalinistickou praxí – jeden blogger byl například uvězněn na 8,5 roku. Přestože byla většina politické opozice uvězněna nebo vyhoštěna, režim nadále vede nelítostnou válku i proti svým řadovým členům. A zatímco proválečné opozici, která považuje Putina za příliš měkkého a příliš v zajetí jeho zkorumpované klientely, stejně jako propagandistům spojeným s Wagnerovou žoldáckou armádou, bylo z velké části povoleno působit, každá z těchto skupin obdržela silný signál, že Kreml nemá zájem je chránit jako své vlastní. Loňská vražda nacionalistické aktivistky Darji Duginové a zabití prowagnerovského milbloggera Tatarského přinejmenším ukazují, že Kreml má větší zájem využít jejich smrti k propagandistickým účelům, než jí zabránit.
Z toho, že odpálila Duginu bombou v autě, byla obviněna Ukrajinka; v případě Tatarského byla zatčena šestadvacetiletá Petrohraďanka Darja Trepová, jež údajně předala Tatarskému sošku napěchovanou výbušninou před jeho setkáním s fanoušky v petrohradské kavárně, kterou vlastní zakladatel žoldnéřské armády Wagner Jevgenij Prigožin. Trepová říká, že byla obviněna. V každém případě ji ruský Národní protiteroristický výbor, vládní orgán koordinující protiteroristické vymáhání, rychle prohlásil za přívrženkyni zakázaného protikorupčního nadačního fondu opozičního vůdce Alexeje Navalného. Jméno Trepové lze skutečně najít v uniklé databázi příznivců Navalného, kterou policie používala k obtěžování disidentů.
Nic z toho, co režim dosud podnikl, se ani vzdáleně nesrovnává s hrozným rozsahem stalinských represálií – a samozřejmě ani elita, a zvláště ne vysocí úředníci, od nich nebyla osvobozena. Zdá se však, že Putin má v úmyslu ukázat národu, že by se mohl vydat touto cestou, pokud by čelil viditelnějšímu nesouhlasu, než je současný sporadický, spíše nesmělý protiválečný protest. Ultrapatrioti a lidé kolem Prigožina mají také všechny důvody k obavám: Za Putina se považuje za Rusko pouze stát a lidé, kteří stát reprezentují; všechno ostatní je automaticky podezřelé, i když to může být občas užitečné.
Pokud Putinova paranoia není tak příšerná jako Stalinova, přesto je svým zvláštním způsobem beznadějně ponurá. V knize dokumentující jeho kariéru reportéra ze studené války Nicholas Daniloff napsal: "Sovětské Rusko, které jsem poznal, bylo mnohem složitější než jednoduchý původce zla." Pochybuji, že by někdo, kdo chápe Putinovy postmoderní improvizace na témata ze sovětské minulosti, mohl být tak optimistický.
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse