Milan Kundera a já

22. 7. 2023 / Muriel Blaive

 

Zde je zdroj prvního nedorozumění: na rozdíl od většiny české společnosti Kundera nejenže chápal univerzalistickou povahu francouzské kultury, ale vědomě ji přijímal. Rozhodl se přestěhovat do Francie a stát se francouzským spisovatelem. V kontextu dusivého normalizačního režimu sedmdesátých let v Československu to bylo přirozeně přičítáno politickým motivům, ale bylo by chybou opomíjet estetický aspekt tohoto postoje, protože to odhaluje svět nepochopení na obou stranách. Takový odklon nejen od české domoviny, ale i od českého národa je skutečně pro většinu Čechů nepochopitelný. Česká kultura a identita, vepsaná do německojazyčného civilizačního okruhu, je zakotvena v etnonacionalismu inspirovaném Herderem a Fichtem: v tomto ideálním typu je člověk Čechem, pokud se narodil z českých rodičů, tečka. To, že Kundera za komunismu emigroval, bylo doma pociťováno jako určitá zrada, ale v politickém kontextu doby to bylo pochopitelné; to, že se Kundera (Škvorecký, Kohout a další) po roce 1989 „stali cizinci“ a odmítli se vrátit, se rychle stalo neodpustitelným, zejména pokud byli k postkomunistickému režimu kritičtí.

Nejméně jeden proud francouzského chápání národa a identity je bližší americkému pojetí: v tomto ideálním typu je (alespoň teoreticky) Francouzem ten, kdo chce být Francouzem, kdo se ve Francii narodil nebo se do Francie přistěhoval a kdo prostřednictvím francouzského jazyka (bez ohledu na přízvuk) prosazuje myšlenky, hodnoty a estetiku, která má promlouvat k celému světu. Francouzi jsou často mylně chápáni jako nacionalisté, protože jejich cílem je mluvit jménem světa; viděno z francouzského pohledu je tento postoj naopak opakem nacionalismu, protože mu jde o prosazování univerzálních hodnot. To, že francouzská intelektuální sféra byla v době Kunderova příchodu převážně levicová, s dlouhodobým zájmem o československý komunismus (např. o Evžena Frieda či Artura Londona), a to, že Kundera byl zklamaný český komunista, který však se stále zajímal o levicové nekomunistické ideály, přispělo ke spontánnosti a přirozenosti takového kulturního přechodu.

Kundera to všechno dobře chápal a v Paříži ho přivítali s otevřenou náručí. Francie vděčně přijala dar Kunderovy literární přítomnosti a ochotně ho začlenila do francouzského národa, ne přestože byl Čech, ale protože byl Čech. Kundera za to získal to, o co usiloval: větší možnost oslovit svým literárním dílem celý svět, a to z Paříže, která měla stále značnou intelektuální prestiž. Návrat českého občanství přijal jen ve chvíli, kdy mu ho v roce 2019 přinesl doslova na podnose premiér Andrej Babiš (mimochodem to bylo jediné ušlechtilé gesto celého Babišova mandátu, snad proto, že Babiš sám je podivín: nenarodil se jako Čech).

Není pochyb o tom, že Kunderovým prvořadým životním cílem byla kvalita jeho literární tvorby. Své české romány ve francouzštině neupravoval proto, aby přepisoval dějiny, ale aby oslovoval stále širší publikum. Francouzštinu přijal za svůj nový literární jazyk, aby mu bylo více rozumět. Až donedávna odmítal, aby jeho francouzské romány byly překládány do češtiny. Stáhl se z veřejného vystupování, aby byl co nejvíce odtržen od politiky, přičemž středem pozornosti měla zůstat pouze literární hodnota jeho díla. Žárlivě střežil a kontroloval každé své psané slovo. Někteří čeští odborníci se tomu hořce smáli, ale většinou nepochopili Kunderovo zdůvodnění: být spisovatelem pro něj bylo důležitější než být Čechem; a náhodou být spisovatelem bylo také svébytným způsobem jak být Francouzem. Byla to situace, která prospívala oběma stranám.

Druhé nedorozumění: co to znamená být Čechem

Toto postupné vymazávání politiky a intelektuální angažovanosti ve prospěch literatury neprobíhalo ani hladce, ani bez komplikací, a hlavně bez hořké ironie. Na cestě k francouzství a abstraktnímu univerzalismu vydal Kundera v roce 1983 svůj slavný esej, původně francouzsky nazvaný Unesený Západ aneb Tragédie střední Evropy. Bylo by podceňováním říci, že si ho francouzští intelektuálové zamilovali: zbožňovali ho. Miloval ho celý Západ. Já jsem ho rovněž milovala a dychtila jsem objevit tuto úžasnou kulturu. Jako studentka v Paříži, navíc studentka Jacquesa Rupnika, jsem si vtloukala do hlavy historickou pravdu doby: střední Evropa je politicky na východě, geograficky v centru a kulturně na západě. Od té doby jsem skutečně nikdy nepoužila pro označení NDR, Polska, Československa a Maďarska jiný výraz než „střední Evropa“.

Přesto si dovolím tvrdit, že se Kundera v tomto eseji zásadně mýlil a že po dlouhá desetiletí mátl intelektuální reflexi západoevropských a středoevropských kulturních vazeb. Ten článek byl chybný přinejmenším ve dvou ohledech. Za prvé, pojem národa, ať už malého nebo velkého, je intelektuálním konstruktem – jak to vyjádřil Benedict Anderson ve své slavné knize vydané právě v roce 1983, národ je „imaginární společenství“. Vnímání je zjevně důležitější než realita, ale může ji zkreslit až do skoro absurdních rozměrů. Čechů je 10,5 milionu – není důvod, proč by se měli cítit „malí“, když Slováků je jen 5 milionů, Slovinců 2 miliony nebo Estonců necelý milion. Poláků je 40 milionů, ale cítí se stejně „malí“ jako Češi, tj. jako oběti dějin a šikanovaní svými většími sousedy, Německem a Ruskem. Naopak Maďarů je o něco méně než 10 milionů, ale vždy se považovali za velký národ, předurčený k tomu, aby vládl ostatním (dějiny rozhodly jinak, protože historie je nespravedlivá.) Rakušanů je jen 8 milionů, ale po dlouhá staletí vedli říši. Přesto ve všech ohledech uvažují o svém postavení ve světě a o své kultuře podobně jako Češi. Vzpomínky Stefana Zweiga Svět včerejška jsou v tomto ohledu výmluvné: popisují vídeňský intelektuální život, ale Zweig by stejně dobře mohl mluvit o Praze. Na malé národy možná v historii jejich sousedé vyvíjeli nátlak, ale bylo by nesmyslné předstírat, že velké státy na tom nebyly stejně.

Kunderovo využití mýtu malých středoevropských národů bylo podobně jako v případě knihy Istvána Bibóa Bída malých východoevropských států ve skutečnosti určeno Západu. Teprve poté, co si sám zajistil přechod k „velkému národu“, Kundera „malé národy“ romantizoval. Jestliže o střední Evropě toho jeho esej mnoho neřekl, sděloval naopak mnoho o narcismu a orientalismu velkých států Západu, zejména Francie a Velké Británie, které se přirozeně velmi rády stylizovaly, v kontrastu s těmito k zániku odsouzenými potomky modernity, jako velké a mocné. Epizoda s uneseným západem definitivně ukotvila Kunderovu pozici nikoli jako českého, ale jako francouzského intelektuála, což bylo nepochybně jejím cílem.

Druhým důvodem, proč je Kunderův esej chybný, je to, že se vyhýbá české a slovenské zodpovědnosti za nástup a stabilizaci komunistického režimu. Jsem daleka toho, že bych snad chtěla omlouvat Sověty a popírat jejich odpovědnost za lidskou a hospodářskou devastaci, kterou ve střední Evropě způsobili v letech 1945-1989. O tom, že jsou v tomto smyslu viníky, není pochyb. Jde spíše o to, zda jsou jedinými zodpovědnými aktéry. Svalovat vinu na Stalina a na „Rusy“ bylo typickým argumentem Pražského jara již před okupací Varšavskou smlouvou. Proč obviňovat Rusy na jaře 1968, v době, kdy byl komunismus v Československu historicky populární a konečně se podařilo spojit socialismus a demokracii? Protože země podezřele silně selhala v odporu proti stalinismu a propásla velké dějinné setkání, povstání středoevropských národů proti tyranii v roce 1956. Pro společnost, která o sobě tvrdila, že je kulturně demokratická, bylo těžké zdůvodnit, proč se Československo nepřipojilo k Polákům a Maďarům v jejich statečném odporu proti SSSR. Naopak, Československo udělalo vše, co mohlo, aby vzpouru svých sousedů omezilo a pomohlo Chruščovovi je zkrotit. Vysvětlení tohoto překvapivého chování, jak jsem ukázala zde ve francouzštině a zde v češtině, je poměrně prozaické: na rozdíl od nich bylo Československo součástí dlouhodobé levicové kulturní tradice, takže komunismus tam měl hluboké a pevné kořeny; a na rozdíl od těchto zemí bylo Československo vyspělou, průmyslovou zemí a jeho životní úroveň zůstala i po stalinismu snesitelná, v mnoha ohledech stále srovnatelná se západoevropskými zeměmi.

Avšak kolem roku 1968 se tato raná podpora stalinské diktatury stala trapnou. Vyloženě z ničeho vznikly nové historické teze o tom, že Československo se navzdory své demokratické kultuře během destalinizace nevzbouřilo jen proto, že bylo stále umrtveno terorem, terorem horším než jaký postihl všechny ostatní komunistické země dohromady. Poukázala jsem na to, že Československo netrpělo více než všechny ostatní země dohromady a ve skutečnosti možná trpělo terorem méně než kterékoli jiné komunistické země posuzované jednotlivě. Opět tím nepopírám, že teror existoval a měl své oběti – samozřejmě, že měl. Menší rozsah kolektivního teroru ve srovnání s ostatními zeměmi nijak neznehodnocuje utrpení jednotlivých obětí, nikdy. Ale bez ohledu na to, jak nepodložená byla tato historická teze o „větším teroru“, svět byl brilantností Pražského jara oslněn.

Pražské jaro tak bylo v mnoha ohledech pokusem mužů středního věku vysvětlit, proč jako mladí komunističtí intelektuálové nadšeně podporovali na počátku padesátých let režim teroru. Kundera patřil právě k této generaci. Místo aby se postavil čelem ke znepokojivé míře kolaborace režimu se Sověty a znepokojivé míře spolupráce obyvatelstva s režimem, místo aby se zamyslel nad tím, jak mohla vyspělá společnost přijmout diktaturu s vyvinutím tak malého odporu, našel se nový viník, „Stalin a Rusové“. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 pak předvídatelně posloužila jen k tomu, aby se toto vysvětlení stalo trvalým. „Rusové“ byli potvrzeni jako jediní viníci a Češi byli ušetřeni bolestné reflexe své předchozí i současné spolupráce s poinvazním, Sovětským svazem podporovaným režimem.

Třetí nedorozumění: co to znamená žít ve stalinistické diktatuře

Jak nyní vidíme, Kunderův Unesený Západ nevznikl z ničeho, ale byl součástí jeho dlouhodobého intelektuálního břemena. Již v roce 1968 a v rámci debaty vyvolané jeho dalším brilantně provokativním esejem, tentokrát o českém údělu v dějinách, mu mladý intelektuál Václav Havel vytkl patos a romantizující chápání českého přínosu světu (levicových) idejí. Francouzská veřejnost byla zcela nevybavená pro pochopení tohoto jemného podtextu Uneseného Západu, ale jak jsem vysvětlila výše, na tom vlastně nezáleželo, protože smysl byl jinde: šlo o to udělat z Kundery francouzského intelektuála, a to na implicitním pozadí společné podpory umírněných levicových ideálů. Na okraj dodejme, že esej Unesený Západ lze zpětně číst i jako uvedení těch civilizačních podtónů, které již naznačovaly budoucí neokonzervativní narativ připomínající Samuela Huntingtona – a prozaičtěji v Evropě poněkud konzervativní obrat levice.

Pro nás je zde důležité, že Kundera přispěl k tomu, že se český národ odvrátil od zkoumání své spolupráce s komunistickým režimem jako společenské praxe a historického problému, přinejmenším na kolektivní úrovni. Jeho postavy v románech Žert, Život je jinde a Nesnesitelná lehkost bytí se sice potýkají s problematikou komunismu jako domácího schvalování diktatury a morální zrady, ale pouze v individuálním měřítku, jako s mravní lekcí, s níž se může ztotožnit kdokoli, což bylo opět hledání univerzalismu. Jistě, bylo úkolem Milana Kundery jako spisovatele, aby bolestné společenské problémy přetavil do literatury. Ale Kunderova role veřejného intelektuála byla poněkud v rozporu s estetikou tohoto individuálního uchopení každodenní reality.

Nečekané pokračování debaty o uneseném západu se Kunderovi vlastně vymstilo. O to krutější bylo, že navzdory prohrané debatě s Havlem v roce 1968, nebo si to alespoň komentátoři mysleli, Kundera nevědomky vyhrál tu protiruskou část postkomunistické bitvy: čím více se vzdalovala sametová revoluce roku 1989, tím více český stát přepisoval dějiny československého komunismu jako dějiny antikomunistického hrdinství potlačovaného sovětskou nadvládou. Jelikož jsou nyní z neštěstí komunismu, a tedy i postkomunismu, pohodlně obviňováni Rusové a jejich českoslovenští komunističtí agenti, je historický výzkum spolupráce obyčejných Čechů s komunistickým režimem nejen nežádoucí, ale téměř nezákonný. Zákon, kterým byl v roce 2007 zřízen Ústav pro studium totalitních režimů, vyjmenovával témata výzkumu, jimiž se měl tento ústav národní paměti zabývat: odboj a represe – nikoli spolupráce s komunistickým režimem jako společenská praxe.

Přesto v roce 2008 pod záminkou výzkumu protikomunistického odboje zveřejnil historik tohoto ústavu Adam Hradilek spolu s novinářem Petrem Třešňákem rádoby senzační objev: Kundera v roce 1950 udal na policii přítomnost cizího člověka, který se objevil na studentské koleji, jejímž byl předákem. O této problematice jsem již obšírně psala (zde ve francouzštině a zde v češtině), takže ji zde pouze shrnu: český antikomunistický odbojář uprchl na Západ a byl pověřen českými exilovými jednotkami, podporovanými Američany v Bavorsku, aby se vrátil a pokusil se vytvořit odbojovou síť. Dvořáček, tak se jmenoval, přešel zpět do Československa, nechal se hostit štědrými hosty, náhodou potkal na ulici bývalou přítelkyni Ivu Militkou, požádal ji, aby mu na studentské koleji uschovala kufr, a pokračoval v zakládání své tajné sítě tak, že si v místním telefonním seznamu vyhledal číslo na svůj potenciální kontakt. Protože ho nemohl najít a nevěděl, co má dělat, vrátil se pro svůj kufr a byl na místě zatčen, protože Milan Kundera už na jeho přítomnost upozornil policii – alespoň to tvrdí Hradilek a Třešňák. V policejním dokumentu se skutečně uvádí, že se dostavil jistý Milan Kundera, narozený 1. dubna 1929, aby ohlásil Dvořáčkovu přítomnost, nebo snad jen přítomnost kufru, i když dokument není podepsán, což je ovšem zásadní věc.

Mezinárodní skandál, který po tomto „odhalení“ následoval, naivně spolkl celý tento narativ a odsoudil Kunderu ještě předtím, než kdokoli poukázal na nespolehlivost této historické práce. Přitom šlo o propastně špatný výzkum, o diskreditaci profese historika i novináře. Článek byl obžalobou, nikoli historickou reflexí. Hnáni antikomunistickým narativem a možná i touhou po senzaci Hradilek s Třešňákem nerekonstruovali kontext a přehlédli řadu zásadních detailů. Překvapilo mě však, když jsem se v různých nekrolozích, které v těchto dnech následovaly po Kunderově smrti, zejména ve Francii, dozvěděla, že se jejich obvinění ukázalo jako nepravdivé. Není to tak. Od roku 2008 nebyl předložen žádný dokumentární důkaz, který by ho vyvrátil. Vzhledem k historickému kontextu je podle mého názoru skutečně možné a dokonce pravděpodobné, že Kundera Dvořáčka na policii nahlásil. O to však nejde. Jde o to, že Kundera neměl jinou možnost, a kdyby Dvořáčka nenahlásil sám, udělal by to někdo jiný, a to ještě téhož dne. Ve skutečnosti byla tato Kunderova indiskrétnost, pokud byla jeho, až třetí v pořadí. Zopakujme si souvislosti, které v článku chyběly.

Milan Kundera byl právě vyloučen z KSČ a byl studentským vedoucím koleje Kolonka. Byl v té době na štíru s režimem. Policie náhodou sledovala kolej z jiných důvodů – pátrala po vrahovi, o němž se domnívala, že tam mohl přinést kufr, a studenti byli upozorněni, aby hlásili cokoli podezřelého. A poslední kapkou bylo, že StB v předchozích měsících zorganizovala řadu provokací, při nichž se vydávala za odbojáře vracející se ze Západu, aby doma případné jejich příznivce demaskovala a zatkla. Bylo by sebevražedné, kdyby Kundera stejně jako kterýkoli jiný student, který si byl toho dne vědom Dvořáčkovy přítomnosti, okamžitě neoznámil jeho přítomnost.

Znovu tedy uveďme řetězec odpovědnosti: bylo téměř zločinnou hloupostí, že české síly v Německu a Američané posílali rádoby špiony bez odpovídajícího výcviku zpět do přísně řízené diktatury – nejen Dvořáček, ale i jeho společník Juppa byli zatčeni hned v první den své mise. Pro Dvořáčka bylo tragickým amatérismem hledat přísně tajné kontakty v telefonním seznamu a svěřit svůj osud bývalé přítelkyni, o níž za daných okolností nic nevěděl. Od Ivy Militké bylo nezodpovědné, že celý příběh vyprávěla svému milenci Miroslavu Dlaskovi. Od Dlaska bylo racionální, ale morálně pochybné, že příběh sdělil Kunderovi, buď aby ochránil svou přítelkyni, nebo protože žárlil, nebo obojí. Mimochodem, po vypuknutí skandálu v roce 2008 nový svědek, bývalý policista, tvrdil, že i Dlask šel Dvořáčka udat na policii, a to nezávisle na Kunderovi nebo snad dokonce místo něj či jeho jménem, což by vysvětlovalo, proč chybí Kunderův podpis. Nebylo to od Kundery nijak zvlášť chvályhodné, pokud něco udal, ale nebylo to překvapivé a bylo to pochopitelné gesto sebezáchovy. Ani pro samotného Dvořáčka nebylo nijak zvlášť chvályhodné, když nakonec při policejním výslechu udával štědré občany, kteří ho hostili tu jeho první noc. Zvlášť vznešené to nebylo ani od Ivy Militké, která byla natolik pošetilá, že o Dvořáčkovi vyprávěla svému příteli, a po stopách této historky poslala svého příbuzného Hradilka jen proto, aby utišila vlastní svědomí a dostala možnost vyslechnout si poslední slovo o chování svého tehdejšího přítele, později manžela Miroslava Dlaska, který mezitím zemřel. A byla to od Hradilka a Třešňáka mimořádně chabá práce, když se tímto rádoby senzačním objevem uspokojili, aniž by se obtěžovali rekonstruovat historické souvislosti nebo Kunderu alespoň vyslechnout.

Z tohoto příběhu vyplývá, že je jasné, že téměř každý promluví, když je mučen nebo vystaven nátlaku tajné policie v režimu teroru. Kdo si je jistý, že by to vydržel, s největší pravděpodobností lže sám sobě. Není divu, že Kundera popřel, že o Dvořáčkovi informoval: i jestliže to udělal, což není jisté, vzpomněl by si vůbec na tuto epizodu, když netušil, kdo byl Dvořáček a jak se příběh pro něj osudově vyvíjel? Tragický je nejen osud Dvořáčka, který to přežil, ale prošel si strašlivým zakletím v pracovním táboře a vězení, ale i Kundery, který byl vláčen bahnem v mezinárodním tisku bez možnosti obrany.

Historickou ironií je, jak jsem již naznačila výše, že Kundera sám nemalou měrou přispěl k tomu, že v české společnosti žádná debata o spolupráci s komunistickým režimem neprobíhala. Přesto to, co se stalo Dvořáčkovi, nebyla „vina Stalina a Rusů“, ale českých civilistů. Kundera si jako vynikající spisovatel nenechal ujít literární příležitost k reflexi toho, co vidíme, když se díváme do zrcadla (vzpomeňme na jeho alter ego Jaromila v Životu je jinde), ale jako veřejný intelektuál tento nechtěný aspekt kolektivního zapomínání kupodivu nereflektoval. Pokud jde o nás, o veřejnost, by bylo velmi vítáno více empatie: nic nám nebrání litovat jak Dvořáčka, tak Kunderu.

Závěr: krutá ironie osudu

V roce 1968 bylo neuvěřitelné, že se reformní komunisté a demokraté shodli na tom, že česká kultura je ve své podstatě demokratická, tj. západní, a to i v rámci Komunistické strany Československa. Jediným problémem bylo, jak tvrdili intelektuálové Pražského jara, že tato kultura byla i v komunistické straně zpotvořena Stalinem.

V jednom z nepředvídatelných paradoxů dějin byla teze o uneseném Západě nevědomky oživena antikomunistickými doktrináři po roce 1989, osobnostmi, které nepřehlédnutelně připomínají stalinské doktrináře z konce 40. a počátku 50. let. Nyní se opět, ale z důvodů, které jsou v rozporu s Kunderovými i se špatným svědomím jeho generace ohledně stalinismu, ničení toho, co je považováno za českou demokratickou kulturu, po roce 1948 zcela připisuje Rusům, či spíše, jak je dnes politicky korektnější, Sovětům. Ale nejen Sovětům: i jejich československým spojencům, tehdejším komunistům, tedy nyní včetně Kundery. Nová antikomunistická ideologie je tak dvojčetem bývalé komunistické ideologie a Kundera se ocitl v obou, poprvé jako spolutvůrce této intelektuální pasti, podruhé jako někdo, kdo do ní byl včleněn.

Havel a Kundera jsou dva z mála českých intelektuálů, kteří dokázali myslet abstraktně a univerzálně. Oba měli problémy s tím, aby je česká veřejnost pochopila, což ukazuje, že není snadné být Čechem a zároveň být člověkem otevřeným světu. Milan Kundera si opravdu nezasloužil opovržení, které ho postihlo v posledních patnácti letech jeho života. Co si však zasloužil, byla Nobelova cena za literaturu, podobně jako si Havel zasloužil Nobelovu cenu za mír. Je jistě historickou nespravedlností, že ji nedostal ani jeden z nich. Upřímně řečeno, po intenzivním studiu české kultury v Paříži měla česká společnost, s níž jsem se v roce 1990 v Československu setkala, mnohem blíže k zemitým vyprávěním Vaculíka a Škvoreckého, a to i v jejich každodenní vulgaritě a sexismu, než k intelektuálně vzletnému Havlovi a Kunderovi. Všechny čtyři spojovalo přinejmenším to, co Kundera právem zdůrazňoval jako příslovečnou českou vlastnost: rozkošný smysl pro humor. Tito dva velikáni však napsali jedny z nejproduktivnějších esejů naší doby a byli hluboce evropští, ba hluboce lidští. Jak ukazují dojemné pocty ze všech koutů světa, Kunderu jsme si přivlastnili všichni, Východ i Západ, a už jen proto byl geniálním a univerzálním spisovatelem. Odpočívej v pokoji, drahý Milane Kundero. Děkuji, že jsi mě přiměl snít, bylo to nádherné.