O pokroku a progresivismu

2. 8. 2023 / Boris Cvek

Prakticky všechno kolem nás je výsledkem pokroku. Je vlastně zvláštní, že nesení na každém kroku pokrokem na pokrok nadáváme. Chtěli bychom být zase negramotní? Házet výkaly na ulice místo kanalizace? Být bez elektřiny, internetu, občanských práv?

Jistě se může stát, že někdo něco považuje za pokrok, zatímco jiný ne. Pro většinu otrokářů asi zrušení otroctví pokrok nebyl. Zákonná ochrana pracujících před vykořisťováním nebo odborová práva asi tak pro leckoho pokrokem být nemusí. Stejně tak gay marriage nebo kvóty na zastoupení žen v politice.

Chce-li tedy někdo kritizovat „progresivismus“, měl by začít tím, že pokrok přinesl opravdu mnoho dobrého a že kdo si přeje, abychom byli schopni léčit dnes zhoubné nemoci, nechce nic jiného než pokrok. Pak lze pokračovat tím, že to, co někteří prosazují jako pokrok, ve skutečnosti pokrokem není.

A stejně jako pokrok je dosahován především pomocí vědeckého poznání, a tím nemyslím jen fyziku, ale také sociologická data o situaci různých vrstev ve společnosti, data o kvalitě života třeba dětí, homosexuálů, žen, tělesně a mentálně postižených, musíme také při argumentaci, co je vlastně pokrok, nebo co není pokrok, vycházet z právě z tohoto poznání. Lze se tak dozvědět, že budování bezbariérových přístupů pro vozíčkáře je opravdu pokrokem, což bychom nevěděli, kdybychom konkrétní život těchto lidí prostě ignorovali.

Nemůžeme říci, že tak to bylo „vždycky“, a proto je to dobré. „Vždycky“ bylo otroctví nebo negramotnost nebo vysoká úmrtnost dětí. „Vždycky“ se umíralo na neštovice nebo cukrovku prvního typu. Musíme se zabývat konkrétními následky navrhovaných opatření, abychom mohli zjistit, zda přinášejí pokrok.

A samozřejmě, bohužel, pokrok mívá své nezamýšlené důsledky. Snadná výroba umělých hmot nebo škrobových potravin nám zamořila planetu plastem a obezitou. Proto potřebujeme další pokrok, který nám pomůže se těchto následků zbavit. Neexistuje cesta zpět, kromě cesty naprosté katastrofy.