24. 8. 2023
Rozhovor s prof. Stanislavem Štechem, bývalým prorektorem Univerzity Karlovy, o jeho analýze v právě vydané knize: Marek Hrubec a Emil Višňovský, eds. Towards a New Research Era: Global Comparison of Research Distortions, která byla publikována v renomovaném nakladatelství Brill (Leiden a Boston), vedl Daniel Veselý. Kniha zároveň vyšla také v českém a slovenském jazyce v Bratislavě pod názvem K nové vědecké epoše: globální srovnání deformací vědy.
Jakým způsobem by se podle Vašeho mínění měla věda přiblížit laické populaci, je-li ve všeobecném zájmu její osvobození od neoliberálních deformací?
Především je třeba aspoň stručně říci, co se míní “neoliberálními deformacemi”. Jsou jimi tlak na okamžitou využitelnost výsledků bádání mimo svět poznání. Za druhé, je to tlak na performativitu, tj. produkování co největšího počtu výsledků, jejichž hodnota se ovšem měří nikoli myšlenkou, ale čteností a citovaností publikačního média (tzv. míra dopadu textů v daném médiu měřená jejich citovaností). Provázání tohoto ukazatele s financováním výzkumu pak odráží známý bonmot “nikdo skoro nic nečte, protože všichni píšou”. A za třetí, postupná převaha žánru časopiseckého článku (rozumí se v angličtině, jiné jazyky už jakoby ani kvalitní vědu nezprostředkovávaly) před náročnějšími žánry typu monografie. První dvě charakteristiky deformují akademický svět jeho postupnou přeměnou na svět korporátní. Proto se jako nejefektivnější způsob řízení akademických profesí prosazuje manažerismus, tj. neustálá kontrola “produktivity” intelektuální práce ve stále kratších intervalech, která vlastně skrytě stojí na nedůvěře v akademiky a jejich práci a na narůstající byrokracii a vykazování. Akademiky pak redukuje na tzv. kognitivní proletariát (kognitariát).
Domnívám se, že přiblížit vědu laické populaci je možné dvěma způsoby současně. Z úrovně systému oceňovat i práce (nejen články) osvětové nebo didaktické stejným způsobem jako výstupy výzkumné (tj. naučit se rozlišovat kvalitní od nekvalitních). A za druhé formou blogů, krátkých příkladů a ukázek nejen v akademických médiích přiblížit náročnost, časový rozvrh a předpoklady intelektuální práce v jednotlivých oborech. Ukázat, že prozkoumat výskyt parazitů, mutaci viru nebo ekonomický úpadek českého království za Václava IV. či postojový odpor obyvatel k menšinám ve společnosti není jen věc nápadu nebo “buněk na”, ale vyžaduje specifickou námahu a čas. A že i když “to není k ničemu” z hlediska okamžitého každodenního užití, je to stejně potřebné jako divadelní hra nebo dobrý pocit z kvalitní volnočasové aktivity. To nás činí lidmi, a nikoliv produkčními stroji
V jakém duchu se v tomto ohledu nesou stávající debaty výzkumníků a univerzitních pedagogů?
Obávám se, že stávající debaty tato klíčová témata neotevírají, a proto zůstáváme u “mírného pokroku v mezích zákona”, jako je Metodika 2017+. Humanitním a společenským vědám, které se ještě nepřizpůsobily korporátní logice, poskytneme drobnou útěchu v hodnocení jejich významných monografií kolegy (peer review). Nebo se vzepřeme, když už “proletarizace” akademické profese v těchto vědách přesáhne únosnou míru a přetaví se ve své podstatě v odborářský protest proti nízkým platům. Ten však bez hlubší diskuse a tlaku na nápravu stejně vyzní jako potvrzení správnosti neoliberální logiky: přírodní a technické vědy se zdráhají protestovat a podpořit ty humanitní. Nejsou oni ti humanitní akademici vlastně líní? A jsme v definitivní slepé uličce, tj. v psychologizaci společenského problému.
Jak lze účinně dosáhnout toho, aby se dnes potlačované akademické svobody znovu navrátily na akademickou půdu?
Akademické svobody nejsou potlačovány otevřeně a také ne nějak absolutně. Nikdo neřekne: máte moc svobody bádání a výuky a my vás musíme nasměrovat, abyste nedělali vědu podle vašich kolegiálních úradků. Děje se to nepřímo a drobnými opatřeními typu hodnocení a financování vědy (dnes spíše výzkumu). Obnovení autonomie akademických institucí jako předpoklad akademických svobod ovšem bude běh na dlouhou trať. Přijetí argumentů ve prospěch specifičnosti a pestrosti žánrů akademické práce širší veřejností a politiky vyžaduje vytrvalé politické působení a lobbování akademických funkcionářů i otevření se řadových akademiků laické veřejnosti.
Jak si Vy osobně vysvětlujete, že v době neoliberalizačních tlaků na vědecké bádání velká část akademiků váhala opakovaně protestovat proti výkonnosti, soutěživosti a úspornosti?
Protože existuje něco, co britský sociolog Hammersley označil jako “rétorické násilí”. Slovník manažerismu (politiků a některých akademiků) v akademickém světě oplývá argumenty jako odpovědnost, výkonnost, kvalita, excelence, inovace a (ekonomický) přínos. Zkuste protestovat proti takovým hodnotám, pokud jsou ve veřejném prostoru prezentovány jako cíl reforem a zkvalitnění vědy a výuky. Chybí debata vycházející ze starého univerzitního postoje “ďáblova advokáta” - i to, co se jeví jako přesvědčivá pravda, musíš zkusit zpochybnit, abychom zjistili nežádoucí efekty navrhovaného “zefektivnění”.
Existují podle Vašeho mínění reálné možnosti, jak překlenout časově omezenou badatelskou činnost? Za jakých podmínek by bylo možné získat potřebné zázemí pro vytváření robustních vědeckých prací vyžadujících mnoholetou práci?
Určitě. Zásadní je posílení tzv. institucionálního financování vědy a výzkumu a snížení závislosti přežití týmů a institucí na účelovém (grantovém) krátkodobém financování. To druhé vede sice k vytváření leckdy pružnějších sítí, ale často degraduje instituci, její kontinuitu, stabilitu zaručující kumulaci zkušeností. A pozitivní příklady už jsme tu měli. Mluvím o tzv. výzkumných záměrech z let 1998 až 2010, které byly docela zajímavou kombinací obou principů - dlouhodobého institucionálního i projektového (účelového) financování. V té době v bilanci výsledků vědy a výzkumu měly mnohem větší zastoupení práce primárně rozvíjející obor (ve světě se mluví o potřebě tzv. maintenance of the discipline), monografie a výsledky nejen jedno až tříletého bádání, ale mnohem delšího úsilí pracovišť.
Do jaké míry se grantová politika podepisuje na kvalitu badatelské činnosti ve vašem oboru?
V mém oboru - v pedagogické psychologii - se podepisuje stejně jako v jiných disciplínách v duchu toho, co jsem už uvedl. Kvalita výzkumu, jeho metodologie, sofistikovaná práce s daty se zvyšuje. Na pracovišti vždy několik málo kolegů nějaký grant GA ČR nebo více aplikační TA ČR má. Jde o malé skupinky a horko těžko se promítají do práce pracoviště jako celku. Tak, abychom věděli, že na konkrétní katedře nebo ústavu se dlouhodobě rozvíjí a pěstuje určité téma. V našem oboru takových pracovišť, kterým se podařilo úspěšně řetězit tříleté granty bez přerušení, opravdu příliš není. Na mém pracovišti, které je v grantových soutěžích docela úspěšné, mnohdy jeden o druhém ani moc nevíme a snažíme se jakýmisi bypassy, informačními poradami se vzájemně alespoň trochu informovat a nabídnout využití dat v práci další skupinky. Obávám se však, že suma kvalitních částí nepovede automaticky ke kvalitě celku.
Jestli tomu dobře rozumím, je možné říct, že za neoliberálním důrazem na produktivismus se v oblasti ekonomiky skrývá touha po zisku. V akademické oblasti produktivistický systému nutí vědce a pedagoga dělat ze sebe malého podnikatele, který neustále shání krátkodobé grantové finance. Říkáte ale, že je cesta ven z této pasti: vzepřít se proletarizaci akademické profese odborářským protestem, který by požadoval veřejnou podporu dlouhodobého výzkumu. A to musí být spojeno s důkladnou veřejnou debatou o společenském významu vědecké a pedagogické práce, což – jak říkají editoři Vaší knihy - znamená podílet se s občany na společenské změně, jež je předpokladem změně v akademickém světě.
Ano, v podstatě tvrdíte to, co jsem napsal. Pouze ten "odborářský" protest (typu Hodina pravdy) jsem vlastně nepřímo spíše kritizoval, protože vyznívá, že některým z nás jde jen o platy a peníze za málo práce nebo práci, která nemá užitek. I když tu aktivitu kolegů samozřejmě podporuji. Domnívám se ale, že ten protest není podložen hlubší veřejnou debatou. Cesta ven z této situace, jak jsem již napsal, je spojena s důkladnou veřejnou debatou o společenském významu vědecké a pedagogické práce, a o její povaze a účelu". A to dvojí formou, jednak oním větším veřejným angažováním se srozumitelně ukazujícím laikům, co ta práce znamená, jednak vytrvalým tlakem (lobováním) na politiky.
Děkuji Vám za rozhovor.
Diskuse