O protestu a veřejné diskusi jako cestě k nové vědecké éře
24. 8. 2023
čas čtení
9 minut
Rozhovor s prof.
Stanislavem Štechem, bývalým prorektorem Univerzity Karlovy, o jeho analýze v
právě vydané knize: Marek Hrubec a Emil Višňovský, eds. Towards
a New Research Era: Global Comparison of Research Distortions, která byla
publikována v renomovaném nakladatelství Brill (Leiden a Boston), vedl Daniel
Veselý. Kniha zároveň vyšla také v českém a slovenském jazyce v Bratislavě pod
názvem K nové vědecké epoše: globální srovnání deformací vědy.
Jakým způsobem by se podle Vašeho mínění měla
věda přiblížit laické populaci, je-li ve všeobecném zájmu její osvobození od
neoliberálních deformací?
Především je třeba aspoň stručně říci, co se míní “neoliberálními
deformacemi”. Jsou jimi tlak na okamžitou využitelnost výsledků bádání mimo
svět poznání. Za druhé, je to tlak na performativitu, tj. produkování co
největšího počtu výsledků, jejichž hodnota se ovšem měří nikoli myšlenkou, ale
čteností a citovaností publikačního média (tzv. míra dopadu textů v daném médiu
měřená jejich citovaností). Provázání tohoto ukazatele s financováním výzkumu pak
odráží známý bonmot “nikdo skoro nic nečte, protože všichni píšou”. A za třetí, postupná převaha žánru
časopiseckého článku (rozumí se v angličtině, jiné jazyky už jakoby ani
kvalitní vědu nezprostředkovávaly) před náročnějšími žánry typu monografie. První
dvě charakteristiky deformují akademický svět jeho postupnou přeměnou na svět
korporátní. Proto se jako nejefektivnější způsob řízení akademických profesí
prosazuje manažerismus, tj. neustálá kontrola “produktivity” intelektuální
práce ve stále kratších intervalech, která vlastně skrytě stojí na nedůvěře v
akademiky a jejich práci a na narůstající byrokracii a vykazování. Akademiky
pak redukuje na tzv. kognitivní proletariát (kognitariát).
Domnívám se, že přiblížit vědu laické populaci je možné dvěma způsoby
současně. Z úrovně systému oceňovat i práce (nejen články) osvětové nebo
didaktické stejným způsobem jako výstupy výzkumné (tj. naučit se rozlišovat
kvalitní od nekvalitních). A za druhé formou blogů, krátkých příkladů a ukázek
nejen v akademických médiích přiblížit náročnost, časový rozvrh a předpoklady
intelektuální práce v jednotlivých oborech. Ukázat, že prozkoumat výskyt
parazitů, mutaci viru nebo ekonomický úpadek českého království za Václava IV.
či postojový odpor obyvatel k menšinám ve společnosti není jen věc nápadu nebo
“buněk na”, ale vyžaduje specifickou námahu a čas. A že i když “to není k
ničemu” z hlediska okamžitého každodenního užití, je to stejně potřebné jako
divadelní hra nebo dobrý pocit z kvalitní volnočasové aktivity. To nás činí
lidmi, a nikoliv produkčními stroji
V jakém duchu se v tomto ohledu nesou stávající
debaty výzkumníků a univerzitních pedagogů?
Obávám se, že stávající debaty tato klíčová témata neotevírají, a
proto zůstáváme u “mírného pokroku v mezích zákona”, jako je Metodika 2017+.
Humanitním a společenským vědám, které se ještě nepřizpůsobily korporátní
logice, poskytneme drobnou útěchu v hodnocení jejich významných monografií
kolegy (peer review). Nebo se vzepřeme, když už “proletarizace” akademické
profese v těchto vědách přesáhne únosnou míru a přetaví se ve své podstatě v
odborářský protest proti nízkým platům. Ten však bez hlubší diskuse a tlaku na
nápravu stejně vyzní jako potvrzení správnosti neoliberální logiky: přírodní a
technické vědy se zdráhají protestovat a podpořit ty humanitní. Nejsou oni ti
humanitní akademici vlastně líní? A jsme v definitivní slepé uličce, tj. v
psychologizaci společenského problému.
Jak lze účinně dosáhnout toho, aby se dnes
potlačované akademické svobody znovu navrátily na akademickou půdu?
Akademické svobody nejsou potlačovány otevřeně a také ne nějak
absolutně. Nikdo neřekne: máte moc svobody bádání a výuky a my vás musíme
nasměrovat, abyste nedělali vědu podle vašich kolegiálních úradků. Děje se to
nepřímo a drobnými opatřeními typu hodnocení a financování vědy (dnes spíše
výzkumu). Obnovení autonomie akademických institucí jako předpoklad
akademických svobod ovšem bude běh na dlouhou trať. Přijetí argumentů ve
prospěch specifičnosti a pestrosti žánrů akademické práce širší veřejností a
politiky vyžaduje vytrvalé politické působení a lobbování akademických
funkcionářů i otevření se řadových akademiků laické veřejnosti.
Jak si Vy osobně vysvětlujete, že v době
neoliberalizačních tlaků na vědecké bádání velká část akademiků váhala
opakovaně protestovat proti výkonnosti, soutěživosti a úspornosti?
Protože existuje něco, co britský sociolog Hammersley označil jako
“rétorické násilí”. Slovník manažerismu (politiků a některých akademiků) v
akademickém světě oplývá argumenty jako odpovědnost, výkonnost, kvalita,
excelence, inovace a (ekonomický) přínos. Zkuste protestovat proti takovým
hodnotám, pokud jsou ve veřejném prostoru prezentovány jako cíl reforem a
zkvalitnění vědy a výuky. Chybí debata vycházející ze starého univerzitního
postoje “ďáblova advokáta” - i to, co se jeví jako přesvědčivá pravda, musíš
zkusit zpochybnit, abychom zjistili nežádoucí efekty navrhovaného “zefektivnění”.
Existují podle Vašeho mínění reálné možnosti, jak
překlenout časově omezenou badatelskou činnost? Za jakých podmínek by bylo
možné získat potřebné zázemí pro vytváření robustních vědeckých prací
vyžadujících mnoholetou práci?
Určitě. Zásadní je posílení tzv. institucionálního financování vědy a
výzkumu a snížení závislosti přežití týmů a institucí na účelovém (grantovém)
krátkodobém financování. To druhé
vede sice k vytváření leckdy pružnějších sítí, ale často degraduje instituci,
její kontinuitu, stabilitu zaručující kumulaci zkušeností. A pozitivní příklady už jsme tu
měli. Mluvím o tzv. výzkumných záměrech z let 1998 až 2010, které byly docela
zajímavou kombinací obou principů - dlouhodobého institucionálního i projektového (účelového) financování. V
té době v bilanci výsledků vědy a výzkumu měly mnohem větší zastoupení práce
primárně rozvíjející obor (ve světě se mluví o potřebě tzv. maintenance of the
discipline), monografie a výsledky nejen jedno až tříletého bádání, ale mnohem
delšího úsilí pracovišť.
Do jaké míry se grantová politika podepisuje na
kvalitu badatelské činnosti ve vašem oboru?
V mém oboru - v pedagogické
psychologii - se podepisuje stejně jako v jiných disciplínách v duchu toho, co
jsem už uvedl. Kvalita výzkumu, jeho metodologie, sofistikovaná práce s daty se
zvyšuje. Na pracovišti vždy několik málo kolegů nějaký grant GA ČR nebo více
aplikační TA ČR má. Jde o malé skupinky a horko těžko se promítají do práce
pracoviště jako celku. Tak, abychom věděli, že na konkrétní katedře nebo ústavu
se dlouhodobě rozvíjí a pěstuje určité téma. V našem oboru takových pracovišť,
kterým se podařilo úspěšně řetězit tříleté granty bez přerušení, opravdu příliš
není. Na mém pracovišti, které je v
grantových soutěžích docela úspěšné, mnohdy jeden o druhém ani moc nevíme a
snažíme se jakýmisi bypassy, informačními poradami se vzájemně alespoň trochu
informovat a nabídnout využití dat v práci další skupinky. Obávám se však, že suma kvalitních částí nepovede
automaticky ke kvalitě celku.
Jestli tomu dobře rozumím, je možné říct, že za
neoliberálním důrazem na produktivismus se v oblasti ekonomiky skrývá touha po
zisku. V akademické oblasti produktivistický systému nutí vědce a pedagoga
dělat ze sebe malého podnikatele, který neustále shání krátkodobé grantové
finance. Říkáte ale, že je cesta ven z této pasti: vzepřít se proletarizaci
akademické profese odborářským protestem, který by požadoval veřejnou podporu
dlouhodobého výzkumu. A to musí být spojeno s důkladnou veřejnou debatou o
společenském významu vědecké a pedagogické práce, což – jak říkají editoři Vaší
knihy - znamená podílet se s občany na společenské změně, jež je předpokladem
změně v akademickém světě.
Ano, v podstatě tvrdíte to, co jsem napsal. Pouze ten
"odborářský" protest
(typu Hodina pravdy) jsem vlastně nepřímo spíše kritizoval, protože
vyznívá, že některým z nás jde jen o platy a peníze za málo
práce nebo práci, která nemá užitek. I když
tu aktivitu kolegů
samozřejmě podporuji. Domnívám se ale, že ten protest není podložen hlubší veřejnou debatou. Cesta ven z
této situace, jak jsem již napsal, je spojena s důkladnou veřejnou debatou o
společenském významu vědecké a pedagogické práce, a o její povaze a účelu".
A to dvojí formou, jednak oním větším veřejným angažováním se srozumitelně
ukazujícím laikům, co ta práce znamená, jednak vytrvalým tlakem (lobováním) na
politiky.
Děkuji Vám za rozhovor.
7287
Diskuse