
Jedinečná jako uklízečka i královna
15. 1. 2024 / Pavlína Antošová
čas čtení
5 minut
Blížící
se odchody jistých osobností si postupně a jen velmi neochotně
připouštíme, takže nás pak stejně zasáhnou. Bezpočetná setkání s
hereckým uměním Jany Hlaváčové se rovnají okamžikům čiré radosti nebo
hlubokého mrazení – a ten pocit se vždy dostavuje s obrovskou
intenzitou.
Mimořádně talentovaná žačka Vlasty
Fabiánové a Radovana Lukavského se divácké veřejnosti představila díky
filmu, a navíc v diblíkovské podobě (Kam čert nemůže; Kolik slov stačí lásce)
– ale režiséři ji v této škatulce dlouho nenechali. Ke svému vlastnímu –
nejen k jejímu – prospěchu. Na divadelních prknech zanechala Jana
Hlaváčová nesmazatelnou stopu nejprve v Plzni, pak nevyhnutelně v rodné
Praze. Díky svému typu byla brzy obsazena například do role lady Macbeth
– a tato postava zůstala v jejím hereckém životopisu jako jedna z těch
zásadních. Charakterních rolí se herečka zhostila v době, kdy ji čekala
velká životní zkouška. A základní informace o tomto těžkém období
prozrazovala teprve s odstupem v několika dobře vedených rozhovorech.
Práci
vyvážil rodinný život po boku Luďka Munzara. Jednalo se o manželství
dvou lidí, kteří si prošli soukromými otřesy (každý jinými) a hodili se k
sobě opravdu mimořádně. Kdykoli se sešli také na jevišti nebo před
kamerou, čekal diváky velký – často obrovský – zážitek. Oslovili přitom i
nejmladší generaci. Jana Hlaváčová se tak představila například v roli
mámy, která zjišťuje, kolik lásky v sobě ještě má navíc (Terezu bych kvůli žádné holce neopustil). V daleko vážnější podobě ukazuje mateřství a jeho prožívání postava královny v pohádce Třetí princ;
krátce vyjádřená víra, že poslední ze tří synů dokáže projít nástrahami
a nevrátí se sám, patří k nosným obloukům celého příběhu. Někdy tou
dobou už herečka také učila na DAMU. Na historické divadelní scéně se
samozřejmě nesmazatelně zapsala její role Markytky v Macháčkově
inscenaci hry Naši furianti. Herecká představitelka později
vyslovila své pochybnosti – v tom smyslu, že její podání asi této
postavě nezvykle přitížilo. To ale můžeme chápat i tak, že svým
provedením posílila rozměr něhy; na taneční scénu „Byl jsem na pouti
dnes" a na pozdější pálení udavačského anonymu nikdo z nás, kteří jsme
představení viděli naživo, nikdy nezapomene. – Ve filmu Lev s bílou hřívou
Jana Hlaváčová jako Zdenka Janáčková svým pojetím upozornila, že i
příležitostná sršatost, spojená s naschvály, občas koření v osamělosti. A
ještě po svém společném odchodu z Národního divadla se oba herečtí
manželé sešli například při natáčení televizního filmu Generál Eliáš.
V životopisné postavě premiérovy manželky Jana Hlaváčová s přehledem
rozehrála chvilky, kdy se v řádu vteřin posunula od podezírání k
příznivému, ale šokujícímu pochopení – a vzápětí k pevnému rozhodnutí
pomáhat.
Zcela zákonitě tato herecká hvězda
(která se za hvězdu nepovažovala) v divadle ztvárnila například i tak
vrstevnatou postavu, jako je lady Milfordová v dramatu Úklady a láska;
svými ironickými replikami, pronášenými na podkladě nenaplněného citu,
bavila a dojímala zároveň – uprostřed zápletky, která diváka místy
drásá. Roli královny Gertrudy v Hamletovi mohly provázet
pochybnosti o malém věkovém rozdílu mezi Janou Hlaváčovou a
představitelem titulní role Františkem Němcem, ale hereččin výkon dal na
tento faktor vzápětí zapomenout. Před televizními kamerami Jana
Hlaváčová dále zazářila po boku Vladimíra Menšíka ve vzájemně
navazujících inscenacích Ikarův pád a Tažní ptáci; dokázala, že se menším rolím věnuje stejně zevrubně jako těm hlavním, a vzbudila pozornost také v zahraničí. V cyklu Povídky malostranské jí
autoři napsali postavu navíc, ale velmi příhodnou. Jako hospodyně
doktora Heriberta alias Kazisvěta (v podání Viktora Preisse) se snaží
svým přímočarým vnímáním pohnout titulní postavu k akci, a když
neuspěje, aspoň vysloví to hlavní, co sousedům zůstává skryto. Další
herecký koncert vznikl ve spolupráci s kamarádkou Hanou Maciuchovou,
když si obě zahrály v televizní hře Oldřicha Daňka Záskok pro Sissi.
Jana Hlaváčová v roli císařovny Alžběty zdůraznila kouzlo nevyřčeného a
ukázala, že svobodomyslnost si vůbec nemusí navzájem odporovat s
noblesou.
V odpovědích solidním novinářům se
nezapomenutelná činoherní a filmová umělkyně projevovala jako člověk
výrazně chápavý k jiným, ale přísný k sobě – někdy určitě až moc. Obdiv
bude vždy vzbuzovat jak její profesní nasazení, tak i trvající půvab, s
nímž (už uprostřed vážných zdravotních problémů) svého času převzala
cenu Thálie za celoživotní mistrovství. Pro některé z nás příznivců
navždy zůstane první herečkou naší první scény.
5759
Diskuse