O tom, jak (a)sociální politici s “celebritami" hledají ty správné chudé a nešťastné, kteří si zaslouží jejich obrovskou pomoc a dobročinnost…

31. 3. 2024 / Pavel Veleman

A tak pomocí mediálních tváří často s velmi toxickou minulostí, miliardářských panímám, královen krásy nebo spisovatelů povrchní literatury…Všichni zakládají nadace, neziskové organizace nebo sociální podniky. Donátorství těchto skupin je postaveno na bázi spojení známého obličeje z médií nebo z byznysu, který přiláká dlouhé peníze…

Avšak tato pomoc má své limity. Týká se těch správných, slušných a ne vlastní vinou (je zajímavé, jak většina těchto sociální prací nepolíbených amatérů má jasně seřízena sudidla k poznání toho opravdu potřebného - dokonce mám pocit, že právě tento model rozlišení mezi slušným chudým a neslušným chudým vnímají jako základní kompetenci sociálního pracovníka). A i politici se zde najednou probudí a podporují vznik sociálních podniků. A vše se nám opět tak hezky propojuje. Zájem médií, zájem politiků, zájem Hospodářské komory….

Je to však správná cesta zviditelnění sociální práce? Za mne ne, tento legitimní model se hodí spíše do prostoru amerického, který je plně v zajetí individuálního pojetí sociální činnosti. Tam však mají velký vliv místní komunity (mnohdy spojené nábožensky) a využití tzv. “celebrit”, které pocházejí z těchto myšlenkových skupin - má svou vlastní historii dynamiku i tradici. Americká federální sociální politika je minimální a každý stát má vlastní model spíše postavený na této dobročinnosti než ucelené sociální politice státu.

Přátelé a přítelkyně, v této zemi jsme již v roce 1924 dokázali prosadit systém postavený na všeobecném sociálním a zdravotním pojištění, generační a občanské solidaritě jednotlivých sociálních skupin a kde státní sociální a zdravotní politika byla zárukou důstojné mzdy, důstojneho žití i bez mnohdy ponižujícího milosrdenství...Po druhé světové válce, jsou velmi kvalitní sociálně/zdravotní zákony jsou připraveny ještě před Únorem 1948. Ten stát byl velmi progresivní a měl obrovské výsledky. Obor profesionální sociální práce byl od prezidenta Masaryka vždy pevně ukotven ve státní sociální politice, který byl zničen až sociální reformou po sovětském vzoru v půlce padesátých let dvacátého století. Ten původní model - byl vždy vzorem hlavně skandinávského sociálního poválečného zázraku.

Moje letitá praxe je tato:

Mým klientům systémově nepomůže paní Tykač a její dotované školní obědy, nepomůže jim paní Nesvadbová a její stoprocentní využití peněz pro  klienty/pacienty (takže sociální práce je dobročinnost, která nemá mít náklady na mzdy pracovníků?), natož nadace miliardáře Andreje Babiše, který v inflaci chudé vyrábí na svých dotovaných toustovačích a potom jim posílá drobné - asi jako odpustek. Dokonce nepomůže ale ani šatník pani Nory Fridrichové, kde mají opravdu “luxusní věci”, a proto musí tvrdě prověřovat zásluhovost a cílovou skupinu klientů.

Klienti se kterými já pracuji, budou vždy spíše vylučování z těchto projektů, jelikož nesplní přísná pravidla těchto cílových skupin, která je většinou spíše drezúra pomoci, která vede vždy k heslu: Práce osvobozuje (pardon, "práce je základ úspěchu") a vše lze řešit individuálně, pomocí převýchovy (pardon, "resocializace") špatných pracovních návyků, špatného hospodaření s almužnou (pardon, s "platem" nebo "mzdou"), špatnou výchovou dětí, špatným výběrem partnera…

Za mne prostě velmi dobře situovaní panáčci a panenky učí své chudé žít radostně za peníze, za které by oni sami nepřežili ani den.Tato až perverzní představa nápravy pomocí zásluhovosti vychází z obrovsky zjednodušeného pojetí neoliberální koncepce selhání jednotlivce. Společnost přece neexistuje, vše má ve svých rukách jednotlivec, který musí plnit naprosto zbytečné normy společnosti:

Snaž se a propojené panstvo tě možná ocení a dostaneš nové (luxusní) kalhoty, dotovaný oběd pro své dítě, tisíc rad a případových konferencí, kde Tě budou psychologizovat, posuzovat, obviňovat, nabádat…

“Ne, nechci, raději pojdu, než být Vojckem 21 století ( ivadelní hra G. Büchnera), kde spokojený (šílený) lékař a voják zkoumá člověka…. Hlavně poslouchat naše rady, Vojcku!

Náš obor potřebuje však pevné a jasné nástroje k profesionální sociální práci 21 století. Funkční, politicky nezávislé sociální instituce, pevný právní řád, který neumožňuje jakkoli parazitovat na lidské chudobě, exekuční milost, potírání švarcsystému, cinknutých zdravotních zakázek (naposledy IKEM a ukázka oligarchických skupin i v akademickém prostoru, které slouží politikům spojených s podsvětím ke svému financování). Je nutné ukázat hloubku strukturálních problémů, která vytváří nesnesitelnou každodennost na našich podfinancovaných pracovištích.

Povrchní pojetí mediální viditelnosti sociální oblasti, které propojuje byznys, média, bulvár, známé mediální tváře, toxické donátory, ty správné nešťastné… A u toho chudý obor sociální práce - jako služka této komedie. Vše se prodá v mediálním, morálním kýči.

Právě v tento den Vzkříšení se ukazuje nadutost a ubohost tohoto lidského myšlení.. Musíme pomáhat všem bez rozdílu a toho stupidniho, lidského, povrchního a většinou lživého rozlišování tzv. dobrého chudého od špatného chudého nechme “křesťanům”,jako je pan Jurečka. Naše hodnoty jsou jinde.