22. 8. 2024 / Matěj Metelec
Tradičně si 21. srpna připomínáme invazi vojsk varšavské smlouvy. Každoroční připomínka tvoří jeden z nejdůležitějších milníků našeho národního utrpení, který v příběhu českých dějiny nahradil již poněkud antikvovanou Bílou horu. Ať už na sebe bere podobu vyprávění o zadušení československého pokusu o reformu státního socialismu nebo potvrzení, že od Rusů a komunistů se nedá nic dobrého čekat, jejím jádrem je relativně černobílý příběh o tom, jak jsme byli zlovolně přepadeni a přemoženi vojenskou silou. Napojuje se tak na český autostereotyp o naší holubičí, demokratické povaze, která je vystavena ústrkům cizích nepřátel.
Pak je tu ale ještě ten „druhý“ 21. srpen, který se odehrál o rok poději, kdy se v českých, a menší měrou rovněž slovenských, městech demonstrovalo proti okupaci. Lze říci, že v něčem až srpen 1969 definitivně zlomil odpor československého obyvatelstva vůči nastupující normalizaci a ji umožnilo plně se rozvinout. A tento proces, ačkoli se odehrál za přítomnosti okupačních sovětských sil v zemi, byl realizován našimi vlastními silami. Počínaje ústupovým bojem vrcholných reformních politiků, který se záhy stal bojem o vlastní pozice, v němž jen málokdy šlo o zájmy československého lidu. Nikdo z nich nevyužil příležitosti k vystoupení, které by se postavilo za ty nejlepší myšlenky pražského jara. Asi nejsmutněji to ilustruje případ Josefa Smrkovského, za něhož byli odhodlání demonstrovat kováci, když měl být odstraněn z funkce předsedy Federálního shromáždění. Smrkovský však napnul síly k tomu, aby situaci „uklidnil“.
Navzdory tomu se v průběhu roku 1969 stala řada událostí, která naznačovala, že potenciál odpor ještě existuje, ať už to byla demonstrativní průběh pohřbu Jana Palacha, nepokoje po vítězství české hokejové reprezentace nad sovětskou na mistrovství světa ve Stockholmu nebo konspirativní aktivity marxistického Hnutí revoluční mládeže. Vrcholem se pak staly srpnové demonstrace. Ty největší se odehrály v Praze na Václavském náměstí, ale demonstrovalo se také v Brně a v Liberci, v menším rozsahu potom v Českých Budějovicích, Ústí nad Labem, Havířově, Karlových Varech, Ostravě, Opavě, Olomouci, Jihlavě a na Vsetíně. Méně početná a radikální vystoupení proběhla také v Bratislavě, Žilině či v Košicích.
Jenom v Praze zasahovalo přes šest tisíc členů různých ozbrojených složek státu a členů Lidových milicí. Celkem bylo proti demonstrujícím nasazeno dvacet tisíc příslušníků armády, třicet tisíc příslušníků Veřejného bezpečnosti a jednotek ministerstva vnitra, čtyřicet tisíc členů Lidových milicí a přes tři sta tanků a dvě stě obrněných transportérů. Výsledkem zásahu bylo pět mrtvých, desítky zraněných a stovky zadržených. Zpravidla se jednalo o mladé příslušníky dělnické třídy. Demonstrací v srpnu 1969 se ale zúčastnili mimo jiné také dva pozdější předsedové české vlády, a dlužno říct, že ti patrně nejlepší: Petr Pithart (ve funkci v letech 1990 až 1992 (a Vladimír Špidla (v letech 2002 až 2004).
V reakci na demonstrace schválil parlament Zákonné opatření předsednictva Národního shromáždění o některých přechodných opatřeních, nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku, tedy tzv. pendrekový zákon. Podepsali je tři čelní představitelé reformního kurzu roku 1968, prezident Ludvík Svoboda, předseda vlády Oldřich Černík a předseda Federálního shromáždění Alexandr Dubček.
Zbytkový odpor proti počínající normalizaci jsme zlomili vlastními silami. Sovětské vojáky, kteří na našem území byli přítomni, jsme k tomu nepotřebovali. Snad proto se na demonstrace ze srpna 1969 vzpomíná řádově méně často, než na srpne 1968. Iluze celonárodní jednoty, která se vzedmula oním holubičím, nenásilným způsobem proti okupaci, se víc hodí do zlatého fondu našich národních mýtu, než zase jeden neúspěšný boj na barikádách (tuto tradici si neseme už z roku 1848), tentokrát rozbitý bez cizího přispění.
Diskuse