Pád německé vlády potěší Trumpa - a jeho evropské přátele
9. 11. 2024
Německý sen o centristické, stabilní vládě ztroskotal na geopolitických silách a kultu vyrovnaných rozpočtů, konstatuje Paul Taylor
Středa 6. listopadu byla v politice Západu seismickým dnem. Na jedné straně Atlantiku se v časných ranních hodinách potvrdilo, že prezidentem USA byl zvolen ultrapravicový nacionalista Donald Trump, na druhé straně se zhroutila vláda řídící největší evropskou ekonomiku - německá koalice sociálních demokratů, tržních liberálů a zelených. Těžko to mohlo přijít v horší dobu.
Rozpad rozhádané berlínské aliance zanechá v Německu na dlouhé měsíce politické vakuum, a to právě v době, kdy EU potřebuje rozhodné vedení. Místo toho zemi čekají měsíce introspektivních volebních kampaní, po nichž budou následovat zdlouhavá koaliční jednání, přičemž investice a veřejné výdaje budou pozastaveny.
Německo je již druhým rokem v recesi. Jeho hospodářský model je rozbitý kvůli konci levného ruského plynu a klesajícímu vývozu do Číny, která je stále větším průmyslovým konkurentem. Jeho mohutný automobilový průmysl ruší pracovní místa a zavírá továrny, protože zakázky klesají. Vláda dokonce obnovila hraniční kontroly v rámci evropského schengenského prostoru v panické reakci poté, co jeden migrant ubodal tři lidi.
Populistické, euroskeptické a protiimigrační strany krajní pravice a levice, které jsou proti podpoře Ukrajiny, získávají na síle, což stále více ztěžuje sestavování stabilních národních a regionálních vlád. Krajně pravicová Alternative für Deutschland (AfD) a nové levicově-pravicové povstalecké hnutí vedené bývalou komunistkou Sahrou Wagenknechtovou (BSW) mají mezi sebou přibližně 25 % celostátních hlasů. Německo podléhá „holandské nemoci“ - rozpadu velkostranických mainstreamových stran a fragmentaci politického spektra, která oslabuje mnoho evropských demokracií.
Ze sociologického hlediska se zde objevují ozvěny toho, co vedlo k Trumpově návratu. Voliči z řad pracujících, zejména mladí bělošští muži, se obracejí k extrémům ve frustraci z klesající životní úrovně, stagnujících mezd, nejistých pracovních míst a odporu vůči uprchlíkům.
Koalice se rozpadla údajně kvůli hospodářské politice. Ministr financí Christian Lindner, lídr liberálních a proobchodních Svobodných demokratů (FDP), odmítl výzvy sociálních demokratů (SPD) a Zelených, aby uvolnil rigidní německou ústavní „dluhovou brzdu“ a umožnil větší výdaje na podporu Ukrajiny a oživení ekonomiky. Lindner místo toho požadoval snížení daní a razantní omezení sociálních výdajů (přestože veřejný dluh je nižší než v kterékoli jiné ekonomice G7). To přimělo kancléře SPD Olafa Scholze, aby ho raději vyhodil, než aby čekal na odchod FDP.
Ve skutečnosti chtěl Lindner odejít, protože jeho strana bojuje o přežití, ve volbách se pohybuje hluboko pod 5% hranicí potřebnou k udržení křesel ve Spolkovém sněmu a vypadla z mnoha regionálních parlamentů.
Scholz nyní pokulhává s menšinovou vládou SPD a Zelených a 15. ledna plánuje požádat o hlasování o důvěře, které určitě prohraje - a připraví tak půdu pro březnové předčasné volby. Opoziční křesťanští demokraté (CDU/CSU) požadují, aby okamžitě vyvolal hlasování o důvěře a uspíšil tak volby, ale nemají dostatek hlasů pro zvolení alternativního kancléře.
Německá krize přichází v době, kdy je Francie, její klíčový partner ve vedení Evropy, zmítána vlastními politickými otřesy. Prezident Emmanuel Macron je stále více chromou kachnou poté, co po zpackaném červnovém rozpuštění parlamentu žije v soužití s menšinovou středopravicovou vládou, jejíž přežití je vydáno na milost a nemilost krajně pravicovému Národnímu shromáždění Marine Le Penové.
To vše jsou špatné zprávy pro všechny, kdo očekávají rozhodné evropské vedení v době, kdy se Trump ujme úřadu v příštím roce, a nečekaná výhra pro odpůrce užší evropské integrace v čele s neliberálním maďarským premiérem Viktorem Orbánem.
Průzkumy veřejného mínění provedené před rozpadem koalice přisuzovaly CDU/CSU Friedricha Merze zhruba 33 %, krajně pravicová AfD na druhém místě asi 18 %, SPD 15 %, Zelení 10 %, BSW 8 % a FDP 3 až 4 %. Vzhledem k tomu, že žádná z mainstreamových stran není ochotna uvažovat o koalici s AfD, jedinou pravděpodobnou vládní kombinací by byla „velká koalice“ CDU/CSU a SPD, a to již počtvrté od roku 2005, ale i tato aliance by mohla mít sotva parlamentní většinu a potřebovala by třetího partnera. I kdyby se FDP podařilo přeskočit pětiprocentní hranici, CDU/CSU a FDP by neměly dostatek mandátů k vytvoření středopravé koalice.
Merz silně podporuje zvýšení vojenské pomoci Ukrajině a kritizoval vládu za zadržování dodávek tanků Leopard 2 a nedávno i raket dlouhého doletu Taurus. Není však jasné, zda by byl ochoten pozastavit dluhovou brzdu a zvýšit vládní půjčky, aby bylo možné zaplatit větší pomoc Kyjevu, nebo více investovat do skřípající německé veřejné infrastruktury či do ekologického přechodu. Od dob centristické kancléřky Angely Merkelové také táhne konzervativce doprava v otázkách, jako je migrace a energetická politika, a možná se pokusí ustoupit od ambiciózních cílů odcházející vlády v oblasti čisté nulové spotřeby.
Rozpad oalice je rozčarováním pro ty, kteří věřili, že je možné vytvořit progresivní alianci mezi protržními silami, zastánci odvážné zelené energetické transformace a zastánci sociální spravedlnosti. Vnější údery kladivem v podobě pandemie Covid-19, ruské invaze na Ukrajinu a klesající čínské poptávky po německém dovozu pomohly německý sen rozbít.
Hlavní roli při odsouzení Scholzovy vlády k neúspěchu však sehrál také německý fiskální fetišismus. Levý střed příliš dlouho lpěl na kultu vyrovnaných rozpočtů a dluhové brzdy spolu s konzervativci a FDP. V důsledku toho zůstalo veřejné zadlužování tabu a investice do rozpadající se infrastruktury země byly žalostně nedostatečné.
Diskuse