Především proto, že mé jméno z Googlu nikdy nezmizí, a to díky více než třem desetiletím notoricky známé a poněkud nepřirozené kariéry. Lidé se o mně nedozvědí tak, že se podívají na Wikipedii. Naopak, pokud se rozhodnou podívat se, aby se o mně dozvěděli víc, je to proto, že viděli nějaký článek, rozhovor, knihu, video a podobně. Ano, nejsem falešně skromný a nepředstírám, že nejsem rád, že jsem známý. Stejně jako sportovec, který chce získat zlatou medaili, se nestydím připomínat své úspěchy. Ale to, zda česká Wikipedie má nebo nemá mé jméno, má nulový vliv na mou kariéru, na mou historii, na úroveň mých úspěchů.

Protože řekněme si upřímně: jak snadné je pro člověka tmavé pleti z třetího světa přijet do České republiky, naučit se jazyk a kulturu na přijatelnou úroveň, která by vedla rozhodující činitele k tomu, aby ho zaměstnali nejen jako reportéra, ale mnohem víc, jako šéfredaktora, a to ne jednoho, ale pěti časopisů? (Redhot, Nový Prostor, Playboy, Mladá fronta Plus, Nekorektní.) A aby byl generálním ředitelem další desítky? (Lidé a Země, Věda a Technika Mládeže, Ekonomika & Marketing, E15, Ikarie, Mateřídouška, Ohníček, Zoom, Houser, Juicy, ForMen, Ona.) A k tomu všemu se nejen stát šéfredaktorem deníku Metro, ale také ho z 5. místa ve čtenosti - a naprosté bezvýznamnosti na trhu - dostat na první místo v počtu čtenářů, čímž se z něj za mého působení stalo médium, které se stalo významným hráčem na místní mediální scéně?

Říkám to proto, že ano, jsem na to hrdý. Stejně jako horolezec, který vyleze nejen na Everest, ale pak na Himálaj, pak na Kilimandžáro a tak dále. Jeden úspěch může být ze štěstí, ale tak dlouhá řada úspěšných pozici svědčí o mém úspěchu. A o mém zaslouženém místě v historii českých médií. Zní to hrozně, být takovým exhibicionistou, zvlášť v českém kulturním rybníčku, který si cení pokory. Ale co, jsem z amerického kontinentu a my o sobě dáváme hlasitě vědět. Takže i když se mě někteří závistiví čeští wikipedisté už podruhé snaží - jen ve svých hlavách - „vymazat“, mám pro ně špatnou zprávu: nedaří se jim to.

Abych je ještě více naštval, řeknu jim také, že kromě dlouhého seznamu úspěchů, které jsou velmi obtížně dosažitelné a které jsem vyjmenoval výše, je toho ještě víc: Spoluvytvářel jsem pořad ČT2 Q, později přejmenovaný na Queer, který léta a léta a léta připravoval velmi kvalitní reportáže a dokumenty o životě těch, kteří nejsou heterosexuální. A to s velkou sledovaností a úspěchem u kritiky.

Také jsem byl opakovaně zván, abych vyjádřil svůj názor v rozhlasových a televizních pořadech. V časopisech se o mně psalo jako o jednom z mála odvážních novinářů, kteří se odvážili jít proti majitelům médií, jež jsem vedl, i když to mnohokrát znamenalo ztrátu zaměstnání. To vše ve jménu etické žurnalistiky.

Spoluvytvářel jsem také pro Lidové noviny přílohu Relax a nechal Vladimíra Železného strávit čtyři soboty tím, že se snažil vyvléknout z mého obvinění, že si řadu dopisů (těch s politickým obsahem) pro svůj pořad Volejte řediteli vyrobil sám. Což z mé straně nebylo osobní, protože jsem později Železnému dal názorový sloupek v deníku Metro a také jsem to byl já, kdo Lidovkám řekl, aby mu daly celou stránku na komentování vín. Ve své profesi nedělám věci z osobních důvodů, dělám je proto, že jsem dobrý v tom, co dělám. A jsem na to hrdý. To žádný wikipedista s méně vyvinutým egem nesmaže.

Byl jsem také na prvním seznamu hostujících komentátorů Aktualne.cz a Deníku Referendum. A aby toho nebylo málo, už téměř 25 let píšu pro Britské listy, jedno z nejvýznamnějších, nejetičtějších, nejkorigovanějších, nejnezávislejších a nejférovějších médií v české historii. Blisty jsou průkopníkem v českém internetovém mediálním prostoru, přežily všechny ty roky právě proto, že jsou důsledné a nikdy se neprostituovaly ve jménu získání většího počtu čtenářů, spíše naopak, jak můžeme vidět na ušlechtilém a odvážním rozhodnutí Jana Čulíka jako jediné významné médium v zemi neúnavně odhalovat zvěrstva páchaná na Palestincích v Gaze.

Proč bych neměl být hrdý? Na Brazilce, který bez přátel na nejvyšších místech, bez přízně, dosahuje nejvyšších příček v mediálním prostoru, který je stejně jako mnoho jeho občanů xenofobní a má odpor k cizincům, kteří nám „říkají, co máme dělat“?

Musel jsem spolknout tolik urážek na základě země, ve které jsem se narodil, musel jsem dokázat, že jsem o hodně lepší než moji čeští kolegové, abych mohl být vybrán na pozice, na které jsem byl vybrán. A naprosto vždy se mi podařilo, že média, která jsem řídil, dostat nahoru jak ve čtenosti, tak v komerční úspěšnosti. Pokud člověk s tak rozsáhlým seznamem vítězství není hoden být na Wikipedii, pak si nejsem jistý, kdo je...

Vím, že vás můj bezostyšný exhibicionismus možná unavuje, ale dodám, že jsem byl zmíněn v několika diplomových a závěrečných pracích studentů žurnalistiky na univerzitách. Takže ano, jsem velmi hrdý a jsem nad to, co si o mně někteří wikipedisté myslí. Pokud na Wikipedii nebudu, na mé historii to nic nezmění. Nezpůsobí to, že ti, kdo konzumují mou práci, přestanou to dělat. Pouze to ukojí závist těch, kteří se zcela iracionálně - vzhledem k dlouhé řadě argumentů, které jsem právě vyjmenoval výše - rozhodli diskutovat o tom, zda bych měl na Wikipedii zůstat.

A už jen to, že Miloš Čermák, který mě nikdy neměl rád, jak mi řekli někteří kolegové, kteří mu šéfovali, o mně v časopise Reflex napsal, že média, která jsem měl na starosti, byla stejně jako já kreativní a jedinečná, i když jsem je vždycky opustil bouchání dveřmi (právě proto, že nejsem zaprodanec, jsem se nikdy nerozhodl udržet si práci, pokud by cenou bylo udělat něco neetického na přání majitele nebo obchodního oddělení), už mě činí hodným toho, abych na Wikipedii byl, nebo vlastně povinným tam být.

Žádný jiný Brazilec nedosáhl v této zemi tak rozsáhlých a vysokých úspěchů. Zanechal jsem po sobě stopu. A ta stopa zůstane navždy, ať už s Wikipedií, nebo bez ní.