Amerika dostala otce, jakého chtěla

13. 11. 2024

"Táta přijde domů a je naštvaný," řekl Carlson za bouřlivého jásotu. "Není pomstychtivý; miluje své děti. Jakkoli jsou neposlušné, On je miluje, protože jsou to jeho děti. Bydlí v jeho domě. Ale je velmi zklamaný z jejich chování a bude jim to muset dát najevo." Pak přišla ta nejhrubší část: Carlsonova fantazie o Trumpovi, který za trest naplácá "zlobivé holčičce".

To, co Amerika udělala, bylo, že si zvolila tohoto otce – pomstychtivého, zklamaného, nevyzpytatelného a v myslích svých stoupenců shovívavého.

Většina voličů dala přednost Trumpovi, a to pravděpodobně z různých důvodů; mohla to být přece jen "ta inflace, hlupáku". Za Trumpovou přitažlivostí však stojí také psychologické síly. Z velké části neprozkoumaná je aura paternalismu, kterou vyzařuje nově zvolený prezident. Carlson, svým reptiliánským způsobem, se dostal k této myšlence v její nejvulgárnější verzi. Trump chtěl být vnímán jako otcovská postava národa, u nějž trval na tom, že potřebuje disciplínu a obranu. To mi připadalo jako obrácení rolí oproti jeho osobnosti z roku 2016: Třídní klaun sedící vzadu a házející plivance na establishment. Jestliže během své první vlády byl dítětem závislým na "dospělých v místnosti", aby se ujistil, že si nezahrává s jaderným kódem, letos působil sebejistěji jako impozantní patriarcha v kabátě; už je v Bílém domě a nepotřebuje žádnou pomoc. To o osm let později vneslo do sloganu z jeho republikánského národního sjezdu v roce 2016 "Já sám to mohu napravit" novou rezonanci.

Když Trump začal tuto větu znovu používat, okamžitě jsem pochopil její účinnost. Mám poměrně rovnostářské manželství, přesto je v mém domě běžným refrénem, kdykoli se něco rozbije, "Aba to opraví" (moje děti mi říkají "Aba", hebrejsky "tati"). Moje žena se dokonce směje tomu, jak rychle se zhroutí naše odhodlání vyhýbat se tradičním genderovým rolím, když je na zahradě mrtvý pták, kterého je třeba zlikvidovat, nebo v bytě police IKEA, kterou je třeba postavit. Představa otce, který to může – nebo se alespoň pokusí – "napravit", je hluboce zakořeněna v naší kulturní psychice, a to nejen mezi Američany, kteří se považují za konzervativce. Dokonce i u lidí, kteří nevyrůstali s otcem – možná zejména u těch, kteří nevyrůstali – může být touha po mýtickém mužském ochránci hluboká. Jen si vzpomeňte na J. D. Vance, nově zvoleného viceprezidenta, který napsal, že "otáčivé dveře otcovských postav", které mu do života přinesla jeho matka, byly nejhorší částí jeho dětství. Toužil po stabilitě a pevnosti a spojil se s pravicovým hnutím, jehož cílem je obnovit národ domácností s jedním příjmem, o které se starají matky v domácnosti.

Ať už vědomě nebo nevědomě, Trump této touhy využil a učinil tak v okamžiku hlubokých ekonomických a sociálních změn v zemi. Vykreslil přehnaný (a často fiktivní) portrét národa zranitelných dětí ohrožovaných vraždícími imigranty, který vyžaduje otce rodiny, aby poskytoval obranu – a chránil jejich reprodukční práva (je samozřejmě samozvaným "otcem in vitro"). Na shromáždění ve Wisconsinu koncem minulého měsíce Trump popsal rozhovor se svými poradci, ve kterém jim řekl, že chce použít tento druh paternalistického jazyka. Podle jeho příběhu nesouhlasili a řekli mu, že by bylo "velmi nevhodné", aby řekl například: "Chci chránit ženy v naší zemi." Na to odpověděl: "No, udělám to – ať se to ženám líbí nebo ne, budu je chránit."

Autoritářští vůdci se vyžívají v tomto druhu rodinných obrazů. Jedna z nejpamátnějších fotografií sovětského diktátora Josifa Stalina je z roku 1936: Usmívá se, když mu na klíně sedí holčička Engelsina Markizovová s tvářemi jako jablíčka a vrhá mu ruce kolem krku. (Rok poté, co byla fotografie pořízena, Markizovová uvedla, že její skutečný otec jedné noci zmizel; byl popraven v roce 1938 v rámci Stalinovy čistky.) Během propagandistické kampaně Benita Mussoliniho "Bitva o obilí" v roce 1925 na zvýšení italské produkce pšenice vyšel sám vůdce se srpem v ruce sklízet, když kamery zachytily obraz muže, který energicky předstírá, že zabezpečuje svou rodinu. A samozřejmě, "otec" je titul, který nosily generace diktátorů, včetně Muammara Kaddáfího, který se často nazýval "otec národa", a Mustafy Kemala Atatürka (který si dal příjmení znamenající "otec Turků").

Trump je možná příliš nedisciplinovaný (nebo neobeznámený s historií), aby se přesně řídil tímto scénářem – i když i některé z úletů jeho fantazie by se daly velkoryse popsat jako svého druhu tátovský humor –, ale jeho projekce paternalismu zapadá do rozpoznatelné formy. V 60. letech 20. století identifikovala klinická psycholožka Diana Baumrindová tři odlišné rodičovské styly: Autoritářský, autoritativní a tolerantní. Dobrým příkladem "tolerantního" otce by mohl být Tim Walz, objímač a emoter, který je vždy připraven si popovídat. Pokud jde o Trumpa, stačilo strávit pár minut na jednom z jeho mítinků, abyste viděli, že působí jako klasický "autoritářský" otec: Zakazující, vznášející požadavky, není otevřený vyjednávání například o zákazu vycházení.

Výhodou autoritářského stylu rodičovství je podle Baumrindové to, že vede k dobře vychovaným a spořádaným dětem, a to je společnost, kterou Trump slibuje: Společnost bez vyhozených plen a zabouchnutých dveří. Mít takového otce má však jasnou nevýhodu.

Podle Národního institutu zdraví mohou mít děti autoritářských rodičů "vyšší úroveň agresivity" a vykazovat "plachost, sociální neobratnost a potíže s rozhodováním". Mohou mít nízké sebevědomí a potíže se zvládáním svého hněvu. Nevidím zde recept na dobré občany – jen na loajální poddané.

Jsou to ti, kým bychom se mohli stát? Trumpův paternalismus, jeho projekce moci a kontroly, mohla být pro jeho voliče přitažlivá. Umožnilo jim to promítnout si do něj všechny věci, které lidé promítají do tátů: Že jsou stateční a nezničitelní a že jsou tu vždy, aby za nás zabili hmyz. Trump si mohl získat lásku svých příznivců tím, že se stylizoval do role otce Ameriky. Demokracie však nepotřebuje vystrašené a poslušné děti. Potřebuje dospělé – ostražité, svědomité. A prezident existuje, aby sloužil jim, ne naopak.

Zdroj v angličtině: ZDE