17. 2. 2025
Salman Rushdie (77) má vynikající smysl pro humor, píše Camila Osorio.
Britský a americký autor indického původu, který v roce 2022 přežil 15 bodných ran při útoku nožem, se nedávno zastavil na Hay Festivalu v kolumbijské Cartageně. Představil své paměti, Nůž (2024), které reflektují útok, který ho málem zabil. Veřejnosti v Kolumbii řekl, že mají přátelské tváře, méně hrozivé než ten, který ho v srpnu před třemi lety napadl před podobným publikem.
Během rozhovoru s EL PAÍS Rushdie, kterému v roce 1989 hrozila smrt za jeho knihu Satanské verše , poukazuje na to, že tehdy literární kritici zapomněli číst mezi řádky humoru, kterým kořenil své knihy.
Nedávný útok proti němu mu vzal touhu chodit na veřejné akce, ale vrátil se jako akt odporu, s láskou své rodiny v jedné ruce a smíchem ve druhé. Pro El PAÍS mluvil o poezii, kterou Netflix postrádal při adaptaci románu Sto roků samoty, a o svém novém vztahu ke smrti. Diskutoval také o probíhající imigrační krizi ve Spojených státech.
Otázka. Když jste poprvé přijeli do Cartageny – v roce 2009 – požádali jste, abyste neměl bodyguardy, protože jste se chtěl volně procházet městem. Po takové blízkosti smrti v roce 2022, stále odoláváte přítomnosti bodyguardů?
Odpověď. Ano, odolávám, kromě před velmi početným publikem, jako včera večer. Když je tam více než tisíc lidí, není možné nepřijmout opatření. Hay Festival se s touto problematikou vypořádal velmi profesionálně a zajistil bezpečnost, aniž by to bylo pro diváky příliš rušivé. Kéž by to tak nebylo. Dříve jsem žil úplně normální život, ale teď nemůžu riskovat nový útok.
Otázka: Znervózňuje vás být před velkým publikem?
Odpověď. Pořád si na to zvykám. Dlouho jsem nechtěl dělat veřejné akce. Byl jsem velmi citlivý, necítil jsem se připravený. Ale nechci strávit zbytek života neviditelný. Když vyšel Knife, udělal jsem pár akcí: v Německu, Francii, Itálii, malou ve Španělsku. Zase se učím. Můj instinkt mi říká, abych to s bezpečností nepřeháněl, protože nebezpečím není armáda lidí proti mně. V roce 2022 mě napadl jen jeden jedinec, šílený muž.
Otázka: Vždy mluvíte o tom, jak vám láska pomohla vzpamatovat se z této traumatické události. Ale ti, kteří vás dobře znají, říkají, že máte velmi dobrý smysl pro humor. Pomohl vám smích?
Odpověď. Ano. A vždycky to tak bylo. V mých prvních knihách, když je lidé recenzovali, říkali, že jsou velmi vtipné. Potom – protože to, co se stalo se Satanskými verši, nebylo vůbec vtipné – lidé přestali mluvit o mých textech jako o vtipných, i když se můj způsob psaní nezměnil.
Nyní se to v průběhu let poněkud změnilo: bylo mi znovu dovoleno být vtipný, ale moje humorné psaní tu bylo vždy.
Otázka: Když vám v roce 1989 vyhrožovali smrtí, říkáte, že se mnoho lidí bálo být kolem vás. Drželi si odstup. Stalo se po útoku něco podobného?
Odpověď. Ne, vůbec ne, právě naopak. I v roce 1989 tam samozřejmě byl prvek strachu, ale moji přátelé byli velmi loajální, velmi blízcí. To mi hodně pomohlo. Strach byl většinou v okruhu lidí za nimi. Taky mě napadlo, jestli se to samé stane i tentokrát, ale ne, nestalo. A aby bylo jasno: myslím si, že pokud se vás někdo pokusí zabít, lidé k vám cítí hodně empatie. Mnoho lidí bylo šťastných, že jsem nezemřel.
Otázka: Změnil se po té epizodě váš vztah ke smrti?
Odpověď. Cítím se k tomu blíž. Nikdo z nás neví, jak tento film – náš život – skončí. Ale trailer jsem mohl vidět ještě před koncem; viděl jsem, že umírám. Byl to silný moment a doslova velmi zajímavý, protože vás nutí hodně přemýšlet o smrti. V mé rodině ženy dosáhly 100 let, zatímco muži ne. Doufám tedy, že budu více sledovat ženskou linii rodiny.
Otázka: Přemýšlel jste o tom, že byste napsal něco jiného o tomto novém vztahu se smrtí, kromě Knife?
Odpověď. Ano. I když vůbec netuším, jak na to. Myslím si, že když se v životě umělce stane něco tak významného, odrazí se to tak či onak v jeho tvorbě. Jak to dopadne, to vám nemohu říct, ale jsem si jistý, že ano.
Otázka. Sto roků samoty (1967) mělo velký vliv na vaši literaturu. Jak blízko jste měl ke Gabrielu Garcíovi Márquezovi?
Odpověď. Myslím na něj pokaždé, když přijedu do Kolumbie. Nikdy jsme se nesetkali, ale jednou jsme spolu mluvili po telefonu, díky [mexickému spisovateli] Carlosu Fuentesovi. Byl jsem v Mexico City na večeři s Fuentesem, který řekl: "Je šílené, že se vy dva neznáte." García Márquez byl na Kubě na návštěvě Fidela [Castra]. Carlos vešel do pokoje a zavolal Havanu. Pak mi podal telefon. Měli jsme velmi dlouhý rozhovor, hodinu dlouhý, velmi přátelský. Řekl mi, že ve svém věku kromě španělštiny moc nečetl, ale že vždycky chtěl vědět, co dělají dva spisovatelé: [jihoafrický romanopisec JM] Coetzee a já.
[Dojatý Rushdie se dotkne srdce levou rukou.] Byl to obrovský kompliment, nikdy na to nezapomenu.
Otázka: Je magický realismus ve vaší práci stále důležitý?
Odpověď. Odolávám tomu termínu, protože se mi zdá, že magický realismus patří do Latinské Ameriky. Cortázar, Asturias, Carpentier, Manuel Puig a další… tento termín k nim patří. Tam, kde pocházím z [Indie], je fantastická tradice silnější než realismus. To jsem cítil, když jsem začal číst tyto Latinoameričany: „jak podobné“.
Tehdy pro mě byl svět Indie a Pákistán, kde je mocné náboženství, s historií kolonizace, s vojenskými zásahy do politiky, s propastnými rozdíly mezi bohatými a chudými, mezi městy a venkovem. Našel jsem ozvěny u Latinoameričanů. Poznal jsem sám sebe: kněží v knihách byli moji mulláhové, tito generálové byli moji generálové.
Otázka. Sledoval jste netflixovou adaptaci Sto roků samoty?
Odpověď. Viděl jsem to. Myslím, že vynaložili velké úsilí; Stvoření Maconda mi přišlo přesvědčivé. Ale není to Sto roků samoty, protože ten příběh žije v jazyce knihy. A jazyk nemůžete natočit. Kniha má velmi málo dialogů, takže pro sérii museli dialog vymyslet, a omlouvám se, že to není na stejné úrovni jako jazyk knihy.
Moje žena a já jsme si sérii užili, ale je to všechno, jen ne kouzlo. Nejzajímavější na knize je, že s surrealismem se zachází takovým normálním způsobem – jako Remedios Kráska mířící do nebe – zatímco technologie je děsí, jako když vlak přijede do Maconda a vyděsí lidi. To je jedna z mých oblíbených částí knihy: když přijede vlak a žena běží [přes město] a říká, že se blíží něco strašného. Co Macondo děsí, je modernost.
Otázka: Když už mluvíme o technologii: jako někdo, kdo svým životem bránil svobodu projevu, co si myslíte o Elonu Muskovi, když říká, že brání svobodu projevu tím, že na své sociální síti X povoluje všechny druhy projevu?
Odpověď. Elon Musk neobhajuje svobodu projevu. Jeho sociální síť je kurátorem diskurzu extrémní pravice. Přivlastnit si vznešenou věc – jako je svoboda projevu – když to, co opravdu děláte, je opak, je velmi nečestné. Nejsem fanouškem pana Muska. A byl bych rád, kdyby byl prvním člověkem na Marsu.
Otázka. Aby tam zůstal…
Odpověď. Ano, nechte ho jít. Když se mu to tak líbí, tak ho nechte. Jednou jsem ho potkal, v Los Angeles, před 10 lety. A řekl, že cesta na Mars bude trvat sedm let. Už uplynulo sedm let a já opravdu chci, aby odešel.
Otázka: Jste indického původu, ale byl jste přistěhovalcem ve Spojeném království a Spojených státech, v zemích, kde projevy proti migrantům získaly velký politický prostor. Proč si jako někdo, kdo bojoval proti extremismu, myslíte, že kulturní hodnoty jako tolerance nebo empatie ztratily tolik podpory?
Odpověď. Ano, tyto hodnoty jsou nyní slabší než kdykoli jindy v mém životě. Jsem dvojitý migrant, z Indie do Anglie, z Anglie do Spojených států. A ve svém životě jsem se vždy snažil oslavovat to pozitivnější. Celá ta migrace živí kulturu. Žijeme v éře migrace, době v historii, kdy se mnoho lidí pohybuje po planetě z ekonomických nebo politických důvodů. Nejsou Spojené státy národem imigrantů? Kromě původních obyvatel Ameriky jsou všichni migranti. Tak tomu bylo už od otců zakladatelů. O velkém americkém mýtu se nyní říká, že je špatný, zlý. I Elon Musk pochází z Jižní Afriky.
Otázka: A co se stane ve společnosti, pokud se základní národní mýtus zhroutí?
Odpověď. Myslím, že svět nepřestane mít letadla, lodě. Pohyb bude pokračovat; nemohou zastavit svět jen proto, že to neschvalují. Právě teď nás znepokojuje otázka deportací ve Spojených státech a Američané by si měli dávat pozor na to, co si přejí. Pokud budou pokračovat [a vytlačí lidi ven], zjistí, že cena potravin neklesne, ale spíše poroste, protože nebude mít kdo sklízet úrodu. Dotkne se to i lékařského světa, protože v nemocnicích bude pracovat méně lidí. Naprosto každý aspekt amerického života bude ovlivněn deportacemi.
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse