Trump přivedl do USA politické násilníky afrického stylu

17. 3. 2025

Jednou z největších zklamání Trumpovy éry pro mě je, že jsem viděla, jak se moje odbornost analytika Afriky stala relevantní pro pochopení politických trendů v Americe. Když jsem si například přečetla esej Jonathana Raucha o Trumpově aspirujícím patrimonialismu, politickém systému, v němž personalistická vláda zastupuje státní instituce, přikývla na uznání jednoho z dominantních politických rysů kontinentu.

Když jsem minulý měsíc čekala na reakci policie na bombovou hrozbu na konferenci Principles First ve Washingtonu, D.C. – jejíž zdroj musí být teprve určen – přemýšlela jsem o další sílící paralele: Co by se technicky dalo nazvat "neformální bezpečnostní síly", ale co jsem znala já, během svého působení jako analytičky CIA pro Afriku, pod hovorovým označením "kluci".

Když jsem posuzovala rizika pro politickou stabilitu země nebo trvání diktátorovy moci, jedna z mých prvních otázek vždy zněla: "Má chlapy?" Může to být cokoli od hyperloajální frakce pravidelných bezpečnostních sil přes speciálně pověřenou "prezidentskou gardu" rekrutovanou z určité etnické skupiny až po otrhaný gang levně a kradmo vyzbrojených mladých mužů. Nejnověji by mezi ně mohli patřit najatí žoldáci z Ruska nebo jiných zemí.

Většina úspěšných afrických politických vůdců v méně než demokratických systémech má své lidi, od současných diktátorů po rádoby diktátory. Každý diktátor, který za to stojí, bude pěstovat nezávislé ozbrojené frakce, aby čelil jakýmkoli hrozbám ze strany armády nebo jiných potenciálních vyzyvatelů. Takové skupiny mají další potenciální výhodu v tom, že si v očích mezinárodního společenství uchovávají pověst formálních bezpečnostních sil. Dokonce i populární opoziční politici, jejichž stoupenci jsou ochotni snášet násilí – jako je Morgan Cvangirai ze Zimbabwe, jehož stoupenci byli během voleb v roce 2008 beztrestně zabiti – mají jen malou šanci dosáhnout moci bez bezpečnostních sil, které dokážou alespoň vést povstání proti diktátorskému režimu.

Bývalý súdánský diktátor Umar al-Bašír vytvořil milice Džandžavíd na počátku tisíciletí v rámci nakonec neúspěšné snahy distancovat svůj režim od genocidy v Dárfúru (z Džandžavídu se staly Síly rychlé podpory, které se nakonec spojily s armádou, aby svrhly Bašíra; nyní tyto dvě síly vedou proti sobě brutální občanskou válku).

Na druhé straně hranice je Jižní Súdán zaplaven milicemi vytvořenými různými uchazeči o post prezidenta Salvy Kiira. Sám Kiir má formální i neformální bezpečnostní síly, které posilují jeho režim. Určení, který z jeho protivníků má kolik ozbrojených mužů, je klíčovou součástí hodnocení Kiirovy budoucnosti.

Zesnulý diktátor Zimbabwe, Robert Mugabe, měl svou prezidentskou gardu, ale měl také svůj dav "válečných veteránů", kteří terorizovali opozici výměnou za povolení násilně zabírat jakékoli farmy, které chtěli. To zničilo zimbabwskou ekonomiku, ale účinně posílilo Mugabeho režim. Nakonec ho vyřadila pravidelná armáda, o které se mylně domníval, že ji má pod zámkem.

Politici na stále ohroženější keňské politické scéně už dlouho využívají etnické gangy k zastrašování oponentů a zasahování do jejich činnosti; bývalý prezident Daniel arap Moi tyto skupiny zkušeně využíval, aby mu pomohly zůstat u moci v 90. letech, kdy země přecházela k pluralitní demokracii.

Několik událostí v novém Trumpově funkčním období mě nutí přemýšlet, zda nesměřujeme do nové éry "chlapů", která přesahuje neúnavné online útoky na Trumpovy oponenty. Viděli jsme něco podobného v minulosti ve Spojených státech – napadají mě městské gangy, které pomáhaly prosazovat politickou mašinérii a vládu teroru KKK na Jihu – ale nenapadá mě žádný příklad, kdy by takové skupiny jednaly jménem samotného prezidenta.

Nejviditelnějším blikajícím červeným světlem je Trumpovo hromadné omilostnění vzbouřenců z 6. ledna, včetně členů organizovaných milicí jako Oath Keepers, Three Percenters a Thugs dříve známí jako Proud Boys. Čerstvě propuštěný z vězení se Enrique Tarrio objevil minulý měsíc na konferenci Principles First, aby vyhrožoval bývalým policistům Harrymu Dunnovi, Michaelu Fanonovi, Aquilinovi Gonellovi a Danielu Hodgesovi, kteří otevřeně hovořili o svých zkušenostech s bojem proti mafii z 6. ledna a kteří jsou od té doby terčem neustálého obtěžování. Ve svých poznámkách na konferenci Fanone bez obalu prohlásil nebezpečí omilostnění těchto zločinců za povolení páchat další politické násilí v Trumpově jménu, když je nazval Trumpovými "hnědými košilemi".

Podobně jsem byla zděšena zprávami, že soukromé bezpečnostní síly Elona Muska mají nyní federální pravomoc vynucovat právo prostřednictvím U.S. Marshals Service. Zatímco maršálové někdy uzavírají smlouvy se soukromými bezpečnostními společnostmi, Muskova politická moc, nemluvě o jeho nehorázných střetech zájmů, činí zjevné zastoupení jeho týmu vysoce neobvyklým a nebezpečným. Není známo, kolik policistů je nyní de facto federálními agenty, ale tento bod se zdá být irelevantní. Větší obavou je, že má zavedený vstupní bod a zcela jistě má finanční prostředky k tomu, aby v podstatě vytvořil alternativní bezpečnostní sílu, která by mohla být použita k udržení Trumpa – nebo jeho samotného – u moci. Jak vážně budou Elonovi "hoši" brát jakoukoli přísahu na ústavu, kterou možná složili?

Trumpovi a Elonovi "hoši" se zjevně neomezují jen na D.C. Žena z Idaha byla údajně hrubě vyvedena ze schůze radnice "neidentifikovanými" muži, kteří vypadali jako soukromá ochranka zastoupující místního šerifa. Následné zprávy odhalily, že muži, kteří neukazovali odznaky ani nenosili uniformy, byli zaměstnanci společnosti s názvem LEAR Asset Management. Zjevně politické využívání soukromých bezpečnostních agentur ohrožuje občanské svobody a demokratickou aktivitu. Šerifové a policejní šéfové jsou odpovědní voličům; soukromé bezpečnostní agentury nejsou.

Otevřený trh se zbraněmi ve Spojených státech přidává prvek, který se v Africe nevyskytuje. Téměř ve všech afrických zemích je vlastnictví střelných zbraní nezákonné nebo přísně regulované a pro většinu obyčejných lidí ekonomicky neúnosné, a to navzdory silnému černému trhu. Politici a další bohatí lidé jsou potřební k budování ozbrojených skupin a obvykle si nad nimi udržují určitou kontrolu, i když je často slabá a pomíjivá. Ale tady v Americe je snadné a v možnostech téměř každého získat střelnou zbraň. I bez přímého zapojení politických vůdců nebo bohatých sponzorů je docela dobře proveditelné vytvořit milici a vyhrožovat politickým násilím – zvláště pokud mohou být omilostněni nebo mohou být orgány činné v trestním řízení kooptovány, podřízeny nebo ovlivněny, aby se dívaly jinam.

V Africe jsou "chlapi" nepostradatelní pro udržování patrimoniálních systémů, takže z toho samozřejmě mají prospěch i "chlapi". Být členem milice je jednou z nižších příček na žebříčku otcovského zaměstnání. V Americe pravděpodobně neuvidíme "technicals" – pickupy upravené tak, aby převážely kulomety – plné mladých mužů hlídkujících v ulicích, jak je tomu na místech jako Somálsko nebo Dárfúr. Prozatím jsme stále společností zákonů a institucí.

To, co vidíme, nemusí být většinu času nic, ale místo toho můžeme cítit neviditelné silové pole hrozby, které je těžké definovat, snadné popírat, ale stále více se ho bát. A to by mohlo stačit. Na rozdíl od mnoha Afričanů, kteří bohužel nemají co ztratit, je většina Američanů pevně zakotvena ve formálních ekonomických, politických a sociálních systémech. Mají práci, majetek, reputaci a ekonomické a fyzické zabezpečení, které by si rádi udrželi. Pochybuji, že zde bude zapotřebí tolik "chlapů", aby bylo dosaženo autoritářských cílů našeho nového druhu politických vůdců.

Zdroj v angličtině: ZDE