Jak se fašismus v Británii dostal tak daleko? Otevřel mu dveře neoliberalismus

31. 3. 2025

čas čtení 8 minut
 
Neoliberalismus ničí demokratickou naději a politickou prázdnotu pak zaplňuje krajní pravice. Potřebujeme novou politiku sounáležitosti, ne ústupky kapitálu


Demokratická recese nezačíná, když se vlády ujme krajně pravicová strana. Začíná, když centristická strana zničí naději v demokracii. Když se vláda "labouristy"  Keira Starmera pustí motorovou pilou do aspirací lidí na spravedlivější, zelenější a laskavější zemi, zlividuje tak  nejen víru v labouristickou stranu, ale i víru v politiku jako takovou. Téměř nevyhnutelným výsledkem, jak ukazují země od USA po Nizozemsko, od Argentiny po Rakousko, od Itálie po Švédsko, je vpuštění krajní pravice k moci.

Jaká je tedy hra? Proč přijímat politiku, která by sotva mohla být lépe vypočítána k tomu, aby zabránila vašemu znovuzvolení? Proč se držet zastaralých fiskálních pravidel, když prognózy naznačují, že se kvůli nim budou mít hůře téměř všichni, zejména ti, kteří žijí v chudobě? Proč zavádět zničující útoky na blahobyt, jako je snížení sociálních dávek pro zdravotně postižené?

 
Proč pokračovat v úsporných opatřeních, když země tak rozhodně hlasovala pro jejich ukončení? Proč škrtat a škrtat, když dlouholeté zkušenosti ukazují, že to podkopává hlavní (a nerozumný) cíl vlády, hospodářský růst?

Proč se vysmívat, urážet a zneužívat klíčovou část své politické základny: lidi, kterým záleží na životě na Zemi? Proč mařit závazky v oblasti životního prostředí, opouštět ochranu, rozšiřovat letiště a omezovat ekologické hlídací psy? Proč udržovat a obhajovat nejextrémnější protiprotestní opatření v jakékoli nominálně demokratické zemi?

Proč usilovat o zrušení finančních regulací inspirovaných krachem v roce 2008, když pravděpodobným výsledkem bude jeho  opakování? Proč odmítat daň z majetku, když 2% daň z majetku nad 10 milionů liber by mohla přinést 24 miliard liber ročně? Proč nepřijmout opatření, která navrhují vlastenečtí milionáři (sebezdaňování) a která by přinesla 60 miliard liber ročně? Nebo ta, která navrhl politický ekonom Richard Murphy a která by přinesla daňové příjmy ve výši 90 miliard liber? Proč se vzdát plánů na řádné zdanění osob, které nejsou daňovými poplatníky? Proč nepožadovat ukončení destruktivního kvantitativního uvolňování praktikovaného Bank of England?

Proč pohřbít politické strategie, které by mohly pomoci obnovit demokracii, jako je poměrné zastoupení? Proč zavádět nová pravidla financování politiky, aniž by se skutečně řešilo ovládnutí politiky bohatými?

Proč přebírat program ultrapravice, její značku a krutost, aby se utkali o to, kdo dokáže nejbrutálněji zmlátit žadatele o azyl? Množství důkazů ukazuje, že když středolevé strany zaujmou radikálně pravicové postoje, ztratí více voličů na levici, než získají na pravici. Přijímání krajně pravicových sdělení levicí pomáhá krajně pravicovým stranám vítězit.

Tato politika se může zdát nepochopitelná. Ale táhne se jimi jedna nit. Všechny vycházejí ze stejné doktríny: neoliberalismu. Tato ideologie, která ve Spojeném království dominuje od roku 1979, požaduje úsporná opatření, privatizaci a zmenšování veřejných služeb, omezování protestů a odborů, deregulaci a snižování daní pro bohaté. Ospravedlňovala se jako prostředek k vytvoření podnikatelské společnosti, ale místo toho přinesla nový věk renty, kdy si mocní lidé monopolizují klíčové statky, od vody přes bydlení až po sociální média. Vládě nezbývá než obviňovat žadatele o azyl a další zranitelné skupiny z problémů, které se jí nedaří řešit.

Neoliberalismus se stal ortodoxií, od níž se strany  odklánějí na vlastní nebezpečí,  a vystavují se tak tvrdým útokům médií a ultrapravicových center, která donekonečna propagují. Jak se však stal tak hegemonním, že z labouristů udělal téměř pravý opak toho, čím kdysi byli? Je to těžké pochopit, dokud nepochopíte, že účelem neoliberalismu je zlomit odpor vůči kapitálu. To zase vyžaduje lepší pochopení kapitalismu.

Kapitalismus se neustále zaměňuje s obchodováním. Ačkoli jsou oba systémy často propleteny, kapitalismus může existovat bez obchodování a obchodování bez kapitalismu. Obchodování je staré tisíce let. Kapitalismus je samostatný ekonomický systém, který vznikl zhruba před 600 lety a byl založen na koloniálním drancování. Funguje na dynamické, neustále se vyvíjející hranici, která stále více zasahuje do našich životů a na níž stát i mocné soukromé zájmy využívají svých zákonů, podporovaných hrozbou násilí, k přeměně sdílených zdrojů ve výlučné vlastnictví, k přeměně přírodního bohatství, práce a peněz ve zboží, které lze hromadit. Jak to vypadá, když se zlikvidují demokratická omezení, můžete vidět v Americe Donalda Trumpa.

Již 150 let se kapitalismus snaží podkopat nebo rozdrtit svého přímého protivníka: demokracii. Velmi úspěšný prostředek našel ve fašismu, který byl na počátku 20. století financován nejbohatšími lidmi a korporacemi v Evropě a Japonsku. V roce 1945 však toto řešení narazilo na určité drobné potíže.

Právě včas se objevila alternativa. Neoliberalismus byl poprvé formalizován ve dvou knihách vydaných v roce 1944: Cesta k nevolnictví od Friedricha Hayeka a Byrokracie od Ludwiga von Mise. Oba autoři vystupovali proti fašismu, ale jejich myšlenky byly pro kapitál stejně užitečné. V roce 1947 do něj začali sypat peníze jedni z nejbohatších lidí na světě. Brzy vybudovali mezinárodní síť „thinktanků“, akademických pracovišť, zkrocených vládních poradců, redaktorů a novinářů. Zpřesňovali a zesilovali sdělení, až začala znít jako zdravý rozum, který se vnucoval tak často, že Margaret Thatcherová mohla prohlásit, že „neexistuje žádná alternativa“.

Neoliberalismus velmi účinně ničí demokratickou naději. Když se naděje vypaří, do politického vakua se vmísí krajní pravice, která umožní kapitálu znovu investovat do svého dřívějšího řešení. Neoliberalismus  dláždí cestu k fašismu a nevolnictví.

S tím, jak narůstají škody na lidském blahobytu a živém světě, potřebují strany, které kdysi stály na levici, jako jsou britští labouristé, američtí demokraté a australští labouristé, naléhavě získat zpět svou odvahu. Cítím velký potenciál v budování nové „politiky sounáležitosti“, v níž se politická moc a kontrola nad místními zdroji vrací do rukou komunit.

Velkou část politiky lze chápat jako hledání sounáležitosti, což je základní lidská potřeba. Dokonce i fašisté hledají komunitu a sounáležitost, i když ve verzi, kdy všichni vypadají stejně, nosí stejné uniformy a skandují stejná hesla. Odvrácení lidí od fašismu vyžaduje odpověď na tuto potřebu, odpověď, kterou lze nalézt v živých inkluzivních čtvrtích, posílených participativní demokracií a komunitním vlastnictvím klíčových místních aktiv. Bohaté zkušenosti z jiných národů a jiných věků ukazují, že ztráta moci jednotlivých obyčejných občanů nás od sebe odděluje, zatímco sdílené a rovné rozhodování nás spojuje.

Nerad se vzdávám této labouristické vlády, tak brzy po jejím nástupu do úřadu v Británii, ale bránit lidi před nespravedlností a bídou, držet stranou krajní pravici, oživovat komunity a obnovovat demokracii vyžaduje myšlení, které se zdá být na tisíc mil daleko. Tam, kde hledáme odpor a vizi, nacházíme zbabělý ústupek kapitálu. Labouristé slibovali změnu. Nyní se musejí změnit, nebo zemřou.

Kniha  Neviditelná doktrína: Tajná historie neoliberalismu, od  George Monbiota a Petera Hutchisona  tento týden vychází v knižní podobě.

Zdroj v angličtině ZDE

2
Vytisknout
1801

Diskuse

Obsah vydání | 1. 4. 2025