Za Petrem Partykem
8. 4. 2025 / Daniel Stirský
V sobotu 5. 4. 2025 převezl Charón přes podsvětní řeku Acherón mého nejlepšího kamaráda a občasného přispěvatele do Britských listů Mgr. Petra Partyka (*1955). Naposled jsem ho viděl ve čtvrtek odpoledne v kladenské nemocnici. Znali jsme se od r. 1988 a provandrovali jsme spolu hezký kus Česka. Hodiny a hodiny jsme rozebírali témata spojená s naším společným zájmem, což byly dějiny. Petr se orientoval, a to nadprůměrně, v historii poválečné, já zase v té starší. Byl opravdový, nefalšovaný a poctivý levičák, já jsem názorově zase mírně doprava, ale to nám vůbec nevadilo.
V r. 1988 - 89 jsme byli častými účastníky podvečerních setkání tzv. socioterapeutického klubu, což byla zastírací firma pro první LGBT skupinu u nás. Z ní se po listopadu ustavilo občanské sdružení Lambda Praha. Dodnes vzpomínám na diskusi z pozdního léta roku 1989, kdy na naši schůzku na Gorkého náměstí (dnes Senovážné) zavítal redaktor Rudého Práva Jiří Janouškovec. Petr to tehdy komentoval lakonicky takto: "Komunistům teče do bot, a tak jsou jim už i buzny dobrý." Soudruha redaktora dusil otázkami ohledně petice Několik vět, zadržení Václava Havla, oficiálního zpravodajství a nezávislých iniciativ. V srpnu 1989, když byly demonstrace na Václaváku, strávil tři dny ve vazbě v ruzyňské věznici. Paní Mgr. Eduarda Macháčková, sekretářka ekonomického náměstka a katolická aktivistka, mně s očima na vrch hlavy oznámila: „Danieli, včera zatkli Partyka!“ S Petrem jsme totiž tehdy měli stejného zaměstnavatele, a to známý Výzkumný ústav matematických strojů (VÚMS), kde našimi kolegy byli mimo jiné prof. Jan Sokol nebo PhDr. Václav Benda st. Petr mně také petici Několik vět donesl a já po chvilce váhání podepsal.
Po roce 1989 vystřídal řadu zaměstnání, byl poslaneckým asistentem Petra Uhla, pracoval v redakci Práva lidu nebo na Federální BIS. Je škoda, že - ač stylisticky nadprůměrně zdatný - nesepsal své vzpomínky. Jeho tatínek pracoval v týmu prof. Valtra Komárka a tak Petr část dětství strávil na Kubě, kde se jako kluk potkal třeba s Che Guevarou. Další jeho velkou láskou byl dálný východ a hlavně Vietnam. Chtěl se tam podívat, chodil na hodiny vietnamštiny, měl ve vietnamské komunitě u nás řadu přátel, avšak měl také trochu daleko od slov k činům. Což mi je blízké, to oblomovské „Zítra udělám plán.“
Od Petra jsem se mnohému naučil. Jednak mně ukázal Českosaské Švýcarsko (spali jsme pod širákem třeba na Mariině skále nebo na hradě Milštejn) a České středohoří, poučil mě o řadě událostí a postav z našich i světových novodobých dějin, ale hlavně vysvětloval, že při posuzování jiných lidí nelze činit ukvapené závěry. Že lidé i události nebývají jedné barvy, neboť se skládají z širokého spektra barev. Na jednom vandru - bylo to v Přešticích - jsme v místní cukrárně nechtěně shodili velkou pyramidu skleniček, které se za velikého rachotu zřítily na zem. Tak jsem vykřikl "Zdrháme!" a dodnes tam na nás určitě vzpomínají. Nehledě na své neurologické onemocnění s naší výletnickou partou Petr chodil a chodil, i když občas zkolaboval. Ale oklepal se a šel dál. Pak už docházel jen na naše pravidelné schůzky dědků do Q café v Opatovické ulici, kde to měl moc rád. Poslední rok a půl jsme navštěvovali my jeho v jeho „tusculu“ ve Stochově u Kladna.
Kdo jste Petra znali, věnujte mu, prosím, vzpomínku. Někdy v květnu bych rád zorganizoval v pražské vinárně, kam Petr rád vždy v neděli odpoledne chodíval, neformální podvečerní setkání. Možná v den jeho nedožitých sedmdesátin v pondělí 12. 5. 2025. Vždy s gustem upozorňoval, že se narodil o dva dny dříve, než založili Varšavskou smlouvu.
Předpokládám, že čtenáři znají písničku, kterou ve slovenské verzi nazpívala Hana Hegerová. Sinatra, My Way. Každá sloka končí veršem “Žila som správně.” Pro Petra Partyka to platí určitě!
Články Petra Partyka v Britských listech
Diskuse