Izraelský plán pro Gazu je jasný: „dobýt, vyhnat, osídlit“
10. 4. 2025
Fakta a slova jeho vlastních představitelů to potvrzují. Otázkou je, nakolik bude tento proces řídit Washington.
Zprávy z tohoto týdne, založené na satelitních záběrech a svědeckých výpovědích vojáků IDF, odhalují, že Izrael vytyčil uvnitř Gazy podél hranice s Izraelem téměř kilometr hluboké „nárazníkové pásmo“. Téměř veškerá hospodářská a obytná infrastruktura v této oblasti byla zdemolována a obyvatelé Gazy žijící a pracující v této oblasti byli násilně přemístěni.
Pokračující dobývání pásma Gazy Izraelem, vyhánění Palestinců, kteří zde žijí, a opětovné zakládání izraelských osad jsou hlavními parametry, které určují novou mapu vytvořenou krví a ohněm druhé palestinské války.
Izraelská politika týkající se budoucnosti Gazy a jejích 1,8 milionu obyvatel založená na tomto základu byla s největším nadšením přijata obnovenou izraelskou pravicí.
Rezonují však také u izraelské veřejnosti, která je nucena čelit nedořešeným otázkám stoletého konfliktu, míní Geoffrey Aronson.
Ať už jsou mezi izraelskými a palestinskými představiteli jakékoli rozdíly, uznávají, že dříve či později, v dobrém či zlém, se o osudu rukojmích a vězňů rozhodne.
Jakkoli je řešení této otázky důležité, širší souboj mezi Izraelem a Palestinou je ještě větší a trvalejší. V rovnováze je nejen osud jednotlivců, ale i osud lidí a národů. Bez střízlivého uvědomění si této skutečnosti ztrácí současný spor o rukojmí svůj určující kontext.
Zvýšená pozornost, která je této otázce věnována, se odráží také v prostých požadavcích, aby Izrael definoval své plány pro takzvaný „den poté“. Tyto výzvy jsou snadno odmítány izraelskou vládou, která se méně zajímá o řešení oprávněných otázek ohledně svých záměrů než o to, jak si razit cestu k vítězství. Netanjahuova vláda našla v nové washingtonské administrativě rychlého přítele pro tento přístup.
Zatímco psi štěkají, Izrael nadále usiluje o zničení Hamásu jako politického a vojensko-bezpečnostního faktoru, což je cíl, který od počátku války definoval vítězství v kampani, kterou Izrael vede.
Za tímto širokým vojensko-bezpečnostním cílem se však skrývají ještě větší, vskutku existenční, i když ne vždy artikulované imperativy, které se zrodily během století soupeření mezi Palestinci a sionistickým hnutím o národní identitu Palestiny.
Prvním a nejdůležitějším strategickým politickým cílem je pomsta, která určuje vedení války Izraelem a vlastně i její samotný účel. Pokud jde o samotné hnutí Hamás, není třeba hledat jiné vysvětlení jeho jednání než trvalou a neutuchající touhu po odplatě, která je zcela odtržena od střízlivé politické kalkulace.
Pro Izraelce ohromené útokem ze 7. října je pomsta důležitým politickým základem, na němž se lidová podpora války zakládá.
Brutální útok Hamásu nutí Izraelce uznat, že Palestinci se stále nechtějí smířit s výsledky první palestinské války. Gaza, blok s rodinami, které po generace snášejí národní trauma, byla vždy nejaktivnějším zdrojem jejího národního hnutí.
Izraelská veřejnost zase podporuje politiku odvety vůči Gaze za její ohromující úspěch při zpochybňování svatosti sionistického panteonu - že židovské osídlení chráněné IDF vytváří základ pro osobní bezpečnost a ochranu izraelského státního útvaru.
Zuřivost izraelské kampaně má za cíl nejen vypálit porážku do národního a politického povědomí Palestinců, ale také přesvědčit i Izraelce, že jeho základní principy zůstávají nedotknutelné a důvěryhodným nástrojem národní politiky.
Od počátku 50. let 20. století je palestinský „návrat“ do domovů ztracených v Izraeli nedosažitelný - všechno, jen ne myslitelný. Železný zákon, na němž je založeno izraelské vedení první palestinské války - že Palestinci musí zaplatit územím a svrchovanou kontrolou za jakoukoli snahu zpochybnit Izrael - totiž definuje také klíčový izraelský strategický cíl ve válce, která se nyní vede v Gaze.
Izraelské vedení války v Gaze a její humanitární důsledky jasně ukazují jeho trvalý záměr zajistit, aby Palestincům nebylo dovoleno ani snít o „návratu“. Když dnes Palestinci v Gaze (nebo Džanínu) sní o návratu „domů“, není to do Aškelonu nebo Ramly, ale spíše do všech, jen ne do vyhlazených uprchlických táborů v Džabalíji a Bejt Hanúnu.
Ministr bezpečnosti Israel Katz v únoru oficiálně důrazně vysvětlil, že Izraelem schválený vstup „velmi omezeného množství ‚ mobilních krytů a těžké techniky do Gazy ‘nemá vliv na možnost realizace Trumpova plánu dobrovolné migrace nebo vytvoření nové reality v Gaze, k čemuž se plně zavázal premiér Netanjahu“.
Katz navíc uvedl, že IDF budou postupovat tak, aby vyčistily oblasti „od teroristů a infrastruktury a získaly rozsáhlé území, které bude přidáno k bezpečnostním oblastem Státu Izrael“.
Tyto „bezpečnostní oblasti“ nyní zahrnují přibližně třetinu území Gazy a velké procento jejích zemědělských a pracovních kapacit.
Mimořádný souhlas Trumpovy administrativy s rozsáhlým přesunem Palestinců a její pokračující snaha získat pro něj arabskou podporu zviditelnily možnost, která byla mimo pravicovou izraelskou menšinu dlouho považována za tabu.
Ve svém projevu z 2. dubna Netanjahu reflektoval změnu politiky, kterou podpora Bílého domu přinesla. Prohlásil, že izraelská politika bude definována čtyřmi prvky - úplnou demilitarizací Hamásu a vyhnáním jeho vedení, úplnou izraelskou bezpečnostní kontrolou nad celým pásmem Gazy a realizací washingtonského plánu na rozsáhlý transfer Palestinců z pásma Gazy.
Dramatický vývoj způsobený válkou posílil izraelské zastánce židovského osídlení v pásmu Gazy. IDF zavedením svrchované bezpečnostní kontroly nad Gazou, včetně jejích nejproduktivnějších zemědělských oblastí podél hranice s Izraelem, vytváří bezpečnostní infrastrukturu pro „návrat“ ...izraelského civilního osídlení.
Jakkoli se tato možnost zdá bizarní, účel a užitečnost židovského osídlení v Gaze přesně zapadá do izraelské národní zkušenosti. Na palestinské útoky na Izrael vždy reagovaly požadavky na „sionistickou odpověď“ - židovské osídlení - ať už v Hebronu, nebo na kopcích Samaří. A nyní Gaza.
Zdálo se, že vyklizením všech izraelských osad a jejich sedmitisícového obyvatelstva premiérem Arielem Šaronem v roce 2005 vyhlídky na osídlení pásma Gazy skončily. Stárnoucí Šaron usiloval o vytvoření nového bezpečnostního paradigmatu. Ale opětovný vstup IDF do Gazy před 18 měsíci tento model zničil. Místo toho dodal energii intenzivní lobby, která stojí za obnovením civilních osad v Gaze za účelem realizace nacionalistických i bezpečnostních cílů.
Zastánci této myšlenky zůstávají hlasitou a vlivnou menšinou, ale i jejich odpůrci uznávají mimořádný úspěch osadnického hnutí na Západním břehu Jordánu v desetiletích od dobytí v červnu 1967.
Izraelské dobytí Gazy prolomilo mnohá tabu, ale na druhou stranu i útok Hamásu 7. října. Ať už je Izrael vinen z obvinění z genocidy, je jisté, že provádí politiku „politicky motivované vraždy“ - jejímž cílem je navždy zničit jakoukoli palestinskou naději na suverenitu na západ od řeky Jordán.
Celý text v angličtině ZDE
Diskuse