Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

Válka, která způsobila první vážnou trhlinu na tváři Impéria

12. 6. 2025 / Daniel Veselý

O angažování vlád Spojených států amerických v konfliktu v jihovýchodní Asii v letech 1945 až 1967 se můžeme dočíst v detailní studii o 7 000 stránkách s názvem Pentagon Papers (37), které v roce 1971 veřejnosti za dramatických okolností předložil bývalý vojenský analytik Daniel Ellsberg a které dodnes představují jeden z nejsolidnějších zdrojů k tomuto tématu. Jde o hodnocení bojových operací z pohledu amerických politických a vojenských špiček a popis reálných a konkrétních politických a vojenských rozhodnutí. Vydání tohoto stěžejního dokumentu zvýšilo povědomí Američanů o skutečném průběhu války, který se diametrálně lišil od jeho veřejné prezentace oficiálními kruhy. Je možné konstatovat, že nevítaná odhalení v Pentagon Papers nezanedbatelným dílem přispěla k ukončení americké vojenské přítomnosti v Indočíně.

Z memoranda asistenta amerického šéfa diplomacie Johna Allisona adresovaného ministrovi zahraničí Deanovi Achesonovi roku 1952 se dozvídáme, že v očích plánovačů v Bílém domě jihovýchodní Asie představovala "hlavní světový zdroj přírodního kaučuku a cínu (...) a producenta ropy a dalších strategicky důležitých komodit" (38). “Komunistická kontrola nad celou jihovýchodní Asii by vážně ohrozila fundamentální bezpečnostní zájmy USA na Dálném východě”. Ona hrozba by mohla zasáhnout i Blízký východ, jak se dočítáme dále. Není potom vůbec divu, že strašák národně-osvobozeneckých hnutí vtělený do obligátní komunistické hrozby představoval pro americké impérium smrtelnou hrozbu, vždyť v sázce bylo bohaté nerostné bohatství a strategická poloha regionu. Rozbila by se tak vize poválečné globální americké hegemonie tak, jak ji po 2. světové válce formuloval George Kennan.

Americký historik Howard Zinn v kapitole věnované konfliktu v Indočíně své publikace nazvané A People`s History of the United States (39) uvádí, že Ho Či Min v letech 1945 až 1946 napsal prezidentovi Trumanovi osm dopisů, v nichž mu připomněl jeho sliby, které se týkaly práva Vietnamců na sebeurčení. Truman tyto vzkazy ovšem ignoroval. V roce 1948 byl Washington již dostatečně srozuměn s tím, že s ním chtěl Ho Či Minův Vietminh navázat spolupráci, avšak nikoliv v roli pouhého vazala. Avšak takto drzý požadavek vietnamskému lídrovi jen tak projít nemohl. Američtí plánovači se rovněž obávali, že vietnamská nezávislost by mohla vyvolat protizápadní sentiment, což by v regionu povážlivě narušilo vztahy mezi místním obyvatelstvem a velmocemi. V tomto konkrétním případě šlo o Francii a její rozpadající se koloniální panství v Indočíně, čemuž se marně snažila zabránit vojenskou silou.

Na podzim roku 1946 začali Francouzi bombardovat přístav Haiphong v severní části Vietnamu, a zahájili tak osmiletou válku s Vietminhem, která v roce 1954 skončila jejich porážkou. Ačkoliv se američtí vojáci do přímé agrese proti Vietnamu plně zapojili až v 60. letech, Pentagon zásoboval Francii velkým množstvím zbraní již od roku roku 1950. Program americké vojenské pomoci Francii bojující v Indočíně měl nejvyšší prioritu hned po Koreji (40). První američtí vojenští poradci vstoupili na vietnamskou půdu o dva roky později. Když francouzské vojsko v roce 1954 Vietnamce porazilo, země byla rozdělena na dvě poloviny podél 17. rovnoběžky. V bojích přišlo o život téměř půl milionu Vietnamců (41). Mnozí Vietnamci navíc vinili Japonce, Francouze a Američany z toho, že japonská a francouzská koloniální politika a americké bombardování japonských strategických cílů a civilní infrastruktury Vietnamu za 2. světové války  vedly na přelomu let 1944 a 45 k hladomoru, jemuž podlehly až dva miliony lidí (42).

Ženevské dohody z roku 1954 vedly k rozpadu francouzského koloniálního panství a rozdělení Vietnamu na Demokratickou vietnamskou republiku na severu a Vietnamský stát na jihu. V roce 1956, kdy se ze severu země stáhli Číňané a z jihu odešli poslední Francouzi, se měly na základě Ženevských dohod z roku 1954 konat volby o sjednocení Vietnamu. USA a Jižní Vietnam ale odmítly smlouvu podepsat. Tehdejší americký prezident Dwight Eisenhower při této příležitosti prohlásil, že by Ho Či Min ve volbách získal hlasy asi 80 procent voličů v jižním Vietnamu, jak roku 1966 v memorandu určeném prezidentovi Lyndonovi Johnsonovi napsal ministr zahraničí Dean Rusk (43). Tento fakt dokazoval hlubokou neoblibu Američany vydržovaného režimu v Saigonu, a naopak vysokou popularitu Ho Či Minhových komunistů v celém Vietnamu.  Z tohoto důvodu muselo být celonárodním volbám zabráněno, ostatně jako tolikrát, když hrozilo vítězství té “špatné strany". Američtí představitelé se rozhodli uspořádání voleb zablokovat prostřednictvím podpory svého jihovietnamského klienta (44). Otázka voleb, s jejichž uspořádáním Vietminh počítal, pomohla vytvořit základ pro pozdější přechod od politického k vojenskému boji. Spojené státy po zmanipulovaném referendu v Jižním Vietnamu v letech 1955 až 1963 držely u moci prezidenta Ngo Dinh Ziema(45), který v zemi rozpoutal teror proti svým skutečným i domnělým nepřátelům. Ziemům režim zosobňoval korupci, nepotismus, a autoritářství a represálie: pozatýkal, deportoval, mučil   nebo popravil desítky tisíc lidí, mezi nimi komunisty a socialisty, dále pak novináře nebo členy odborů. Terčem násilností rozpoutaných režimem katolického prezidenta se stali také buddhisté, z nichž se několik na protest proti jeho režimu upálilo (šest let před Janem Palachem). Diktátor Ziem nechal zabít až 80 000 osob (46) a nakonec byl sám usmrcen během puče podporovaného Washingtonem. O tři týdny pozdějil byl při atentátu zabit prezident Kennedy.

Poté, co jihovietnamský prezident Ziem odmítl uspořádat celonárodní volby, chtěl Ho Či Min dosáhnout sjednocení země také vojenskou cestou. Hanoj zpočátku proti režimu v Saigonu prosazovala nenásilný odpor, ale nakonec se ukázalo, že je nutné oplácet stejnou mincí, tedy i prostřednictvím teroristických  metod. Proto partyzánské hnutí Vietkong v roce 1960 s pomocí severovietnamské armády (PAVN) zformovalo Národní frontu osvobození Jižního Vietnamu (NLF), v jejíchž řadách působilo více než tucet politických a náboženských skupin včetně bývalých členů Vietminhu. Ačkoliv šéf Vietkongu  saigonský advokát Hua Tho nebyl marxista, komunisté v hnutí převládali. Vietkong na začátku roku 1962 vydal politický program (47), v němž požadoval svržení nepopulární Ziemovy vlády a ustanovení “převážně liberálního a demokratického režimu” a vlády “národní a demokratické unie” s účastí “veškerých národností, různých politických stran a všech náboženství”, jakož i implementaci “základních demokratických svobod, včetně svobody slova, tisku a pohybu”. Prohlášení též kladlo důraz na realizaci spravedlivé pozemkové reformy, garanci rovnosti mezi muži a ženami i pro různé menšiny, přičemž v zahraniční politice by měl Vietnam prosazovat neutrální a mírovou politiku. Vietkong - jinými slovy - přišel s inkluzivním politickým programem pro masy. Zdá se, že Bílý dům se obával spíše nacionalistického étosu politické linie Vietkongu než jakési abstraktní komunistické hrozby, natož hrozby domina padajícího až na Blízký východ.

V průběhu války s Francií Vietminh zabíral půdu bohatým latifundistům a rozděloval ji mezi drobné rolníky. Součástí politického manifestu Vietkongu bylo “bezplatné a bezpodmínečné rozdělení půdy chudým rolníkům”, jak se se zmiňuje memorandum americké vlády z listopadu 1963 (48). Rolníci pravděpodobně začali považovat Vietkong za své ochránce a dobrovolně mu pomáhali v jeho vojenském úsilí, stojí psáno v memorandu  Tímto vstřícným krokem si partyzáni z NLF na svou stranu naklonili většinu populace, která byla již tak postižená Ziemovými represáliemi. Partyzáni z Vietkongu prováděli fyzickou likvidaci Ziemových politických kádrů a nižších představitelů jeho režimu.

Dodnes v západní veřejnosti rezonuje liberální mýtus o tom, že prezident Kennedy vystupoval proti vojenské angažovanosti USA ve Vietnamu, a proto musel být zlikvidován CIA, mafií či vysokými představiteli vojensko-průmyslového komplexu. Tato báchorka byla mezi širokou veřejností navíc šířena hollywoodskou produkcí, především snímkem JFK režiséra Olivera Stonea. Prezident John F. Kennedy přitom v roce 1962 přešel od podpory nepopulárního Ziemova režimu k přímé vojenské akci proti Jižnímu Vietnamu. Tvrzení, že Kennedy byl politikem, který se snažil předejít válce v jihovýchodní Asii, je tudíž nesmyslné, jak v publikaci Rethinking Camelot: JFK, the Vietnam War, and U. S. Political Culture (49) přesvědčivě dokazuje Noam Chomsky rozsáhlou citací výroků JFK, členů jeho administrativy nebo osobního přítele a historika Arthura Schlesingera jr., autora publikace A Thousand Days: John F. Kennedy in the White House. Kennedy byl agresivním jestřábem, který vietnamský horor zahájil a mínil se ze země stáhnout teprve až po dosažení vojenského vítězství. Co toto vítězství v posledku znamenalo? Válečný korespondent a uznávaný specialista na francouzské a americké války v Indočíně Bernard Fall v roce 1969 varoval, že Vietnam coby kulturní a historický útvar je ohrožen vyhlazením.

Když se prezident Kennedy na začátku roku 1961 ujal úřadu, vystupňoval konflikt ve Vietnamu nasazením bitevních letounů a tří set helikoptér, použitím napalmu, rozprašováním defoliantů a plošnou destrukcí úrody místních rolníků. Americké bitevní letouny a vrtulníky početně převážily nad francouzskými leteckými silami nasazenými za první války v Indočíně. Také americký vojenský personál byl povážlivě navýšen. Američtí vojáci (16 700 za JFK) (50) zprvu působili jako poradci pro jihovietnamskou armádu (ARVN), ale jejich pravomoci se brzy rozšířily, a někteří z nich se účastnili bojových operací . V březnu 1962 se už představitelé Bílého domu netajili tím, že američtí piloti podstupují bojové mise a bombardují základny povstalců (51). V téže době prováděly americké bojové jednotky sabotáže v Severním Vietnamu.

Bombardování a intenzivní bojové operace na vietnamském venkově v roce 1962 vháněly nevinné a vystrašené civilisty přímo do náruče Vietkongu. Kennedyho poradce Roger Hillsman ve spolupráci s jihovietnamskou vládou a CIA vytvořili projekt nazvaný Strategic Hamlet Program. Projekt měl za úkol  vytvořit de facto koncentrační tábory, obehnané palisádami, ostnatými dráty a strážnými věžemi, jež měly být hlídány ozbrojenými posádkami a psy. Sem bylo nahnáno okolo osmi milionů vietnamských rolníků. Ti měli značně komplikovaný pohyb mimo tyto hamlety. Místní populace měla být v rámci tohoto programu separována od svodů Vietkongu, který se nadále těšil její velké podpoře, přestože na některé z těchto hlídaných opevněných osad útočil. Řada vesničanů odmítala opustit své domovy, docházelo třeba k situacím, kdy jihovietnamská armáda zapalovala domy těm, kdo se vzpírali přesídlení, nebo je bez prodlení popravovala. Kupříkladu v jedné provincii vojáci sedmi vesničanům vyřízli žaludek a játra. Tucet matek před jejich nejbližšími popravili, nastávajícím matkám rozřízli břicho a z něj vyrvali nenarozené děti (52)... Projekt nakonec ztroskotal, a naopak zájem o vstup obyčejných Vietnamců do řad NLF zesílil. 

Podle zakladatele Mezinárodního soudu pro válečné zločiny USA spáchané ve Vietnamu, britského filosofa a logika Bertranda Russella, americká armáda jen v roce 1962 uskutečnila 50 000 leteckých útoků na vietnamské vesnice, ničila zemi chemikáliemi a napalmem. Útoky supervelmoci toho roku připravily o život 160 000 lidí a zmrzačily 700 000 dalších. Ve vězení se ocitlo 350 000 osob. Americká vláda poskytovala jihovietnamské vládě a armádě pomoc ve výši půldruhého milionu dolarů denně, píše Russell v publikaci Yours Faithfully, Bertrand Russell: A Lifelong Fight for Peace, Justice, and Truth in Letters to the Editor Russell. (53) Tolik pro ilustraci k bilanci téměř neznámé Kennedyho války proti vietnamskému národu. 

Jelikož se vietnamští partyzáni skrývali v rozsáhlých pralesních porostech, prezident Kennedy v roce 1962 autorizoval chemickou válku prostřednictvím operace Ranch Hand, která byla ukončena až v roce 1971. Cílem operace bylo doslova vykouřit partyzány z lesů, zničit jejich úrodu a zásoby potravin. Během deseti let bylo tímto způsobem zničeno asi 20 000 čtverečních kilometrů lesů a orné půdy (54). Američané v Jižním Vietnamu rozprášili 18 milionů galonů agentu Orange, zasypali toxikáliemi asi pětinu veškeré džungle a 36 procent mangrových lesů (55). Tato nemilosrdná kampaň dopadla na hlavy nevinné rurální populace, jejíž rýžová políčka tak Pentagon chemicky kontaminoval. Vietnamská vláda mezitím odhadla, že až 400 000 Vietnamců zemřelo na nemoci související s vystavením se dioxinům, zejména na rakovinu.Zákeřným dioxinům bylo vystaveno necelých pět milionů osob. Hanoj také uvedla, že až půl milionu dětí tropí vrozenými vadami, například rozštěpem páteře, protože jejich rodiče byli vystaveni účinku agentu Orange (56). Jako obvykle si toto barbarství vyžádalo oběti především mezi civilisty. Vietnamský Červený kříž odhadl, že účinky agentu Orange způsobily škody na zdraví asi třem milionů Vietnamců (57). Celkově připravila americká chemická válka proti Vietnamu o život mnohem více lidí než chemické útoky Saddáma Husajna proti iráckým Kurdům v osmdesátých letech. Dodnes se v regionu rodí fyzicky znetvořené děti, půda a voda v řekách a jezerech jsou zamořeny. Máme co do činění s největší chemickou válkou v dějinách, jak míní odborníci (58).

Kennedyho nástupce Lyndon B. Johnson ve svém prvním veřejném vystoupení ke konfliktu ve Vietnamu, které se uskutečnilo čtyři dny po Kennedyho smrti, uvedl, že bude pokračovat ve válečném kurzu, který nastolil jeho předchůdce, jak se můžeme dočíst v Pentagon Papers. Militaristická strategie prezidenta Kennedyho přežila v příslibu LBJ, že podpoří nový režim v Saigonu. V Bílém domě tehdy panovala optimistická nálada a převládalo se přesvědčení, že válku vyhrají síly dobra. V průběhu roku 1964 prezident vyměnil celé vedení americké armády v Saigonu. Hlavním velitelem amerických ozbrojených sil ve Vietnamu se stal generál William C. Westmoreland, který utužil styky se saigonským režimem, v jehož čele stanul prezident Khanh.

Na začátku srpna 1964 získaly proválečné kruhy v americké vládě a armádě  díky podivným událostem v Tonkinském zálivu u pobřeží Severního Vietnamu potřebný casus belli k rozšíření konfliktu na sever. V únoru 1965 Bílý dům prezidenta LBJ zahájil plošné bombardování Severního Vietnamu a vzápětí nasadil první americké pozemní jednotky, aby se zabránil "hrozícímu kolapsu jihovietnamské vlády, vojensky postupoval proti Vietkongu a zabránil severovietnamskému režimu v jeho podpoře," jak se píše na jiném místě Pentagon Papers. Tomuto strategickému rozhodnutí Washingtonu předcházel takzvaný tonkinský incident. Howard Zinn ve své knize o lidové historii Spojených států v kapitole The Impossible Victory: Vietnam píše , že prezident Johnson a ministr obrany Robert McNamara lhali, když tvrdili, že Severovietnamci odpálili torpédo na americký torpédoborec Maddox, který plul v mezinárodních vodách. Později se ukázalo, že se nic takového nestalo. Ve skutečnosti CIA prováděla utajené teroristické útoky na severovietnamské pobřežní objekty, torpédoborec neplul “mírumilovně” v mezinárodních vodách, ale byl na špionážní misi, a to ve vietnamských pobřežních vodách. Ukázalo se, že na Maddox nebylo odpáleno žádné torpédo. K dalšímu útoku na jiný americký bitevník pravděpodobně nikdy nedošlo. Naopak CIA se zapojila do útoků na severovietnamskou pobřežní infrastrukturu, takže by se nikdo nemohl divit, kdyby Severovietnamci na tyto agresivní provokace nakonec odpověděli (59). Celou tonkinskou aféru je třeba vnímat jako podvod a casus beli potřebný k rozšíření americké války do Severního Vietnamu. Přijetí takzvané tonkinské rezoluce v americkém Kongresu poskytlo Johnsonově vládě potřebný "kouřící revolver" pro rozpoutání vzdušné a pozemní války proti Severnímu Vietnamu, podobně jako gliwický incident "ospravedlnil" nacistický útok na Polsko a rozpoutání druhé světové války.

Ačkoliv se řada lidí domnívá, že válka ve Vietnamu začala až bombardováním Severního Vietnamu a nasazením amerických vojáků do válečného pole,  Bernard Fall v polovině 60. let konstatoval, že největší rozhodnutí v průběhu konfliktu nepředstavovalo bombardování severu ani nasazení amerických vojáků do akce na jihu, ale rozhodnutí bombardovat zemi v daleko větší míře než cokoliv jiného a rozbít ji napadrť (60). V lednu 1965 LBJ a spol. dospěli k rozhodnutí bombardovat Severní Vietnam a autorizovat vzdušnou kampaň nad Jižním Vietnamem, a to s ještě větší intenzitou než dosud (61).

V průběhu roku 1965 Američané do jihovýchodního Vietnamu poslali 200 000 svých vojáků a během následujícího roku dalších 200 000. Na začátku roku 1968 už působilo ve Vietnamu více než půl milionu příslušníků americké armády. Mezitím americké letectvo zasypávalo Vietnam bombami v takové míře, že neexistovala dějinná paralela. Pentagon prohlásil rozsáhlé oblasti Jižního Vietnamu za vražedné zóny, kde se mohli beztrestně zabíjet civilisté, včetně dětí, žen a starců. Tyto lidi Pentagon prohlásil za nepřátele a bez milosti je bombardoval. Ve vesnicích podezřelých z ukrývání Vietkongu američtí vojáci a jejich spojenci prováděli mise typu „prohledej a znič“: zabíjeli muže ve vojenském věku, zapalovali domy a deportovali ženy, děti a staré lidi do uprchlických táborů (62). Bílý dům v březnu 1965 zahájil masivní bombardování Severního Vietnamu v rámci operace Rolling Thunder, která byla ukončena v listopadu 1968. Cílem operace bylo zničit ekonomiku země, neutralizovat vládu v Hanoji a násilím ji přinutit, aby přestala podporovat partyzány z Vietkongu. V průběhu této velké bombardovací kampaně uskutečnily americké letecké síly na Severní Vietnam 153 784 náletů, zatímco válečné loďstvo a námořnictvo provedly dalších 152 399 útoků. Dne 31. prosince 1967 americké ministerstvo obrany oznámilo, že v průběhu operace Rolling Thunder na Severní Vietnamce dosud USA svrhly 864 000 tun bomb, tedy větší množství bomb než během korejské války a války v Tichomoří (63). O necelý rok později to bylo už milion tun bomb. Ačkoli CIA na jaře roku 1967 CIA odhadla počet obětí amerického teroru z nebe na 21 tisíc zabitých Severovietnamců, pozdější odhady amerických úřadů uvádějí 182 tisíc civilních obětí operace Rolling Thunder za dobu tři a půl let (64). Celá operace dopadla naprostým fiaskem, když Washington s trpkostí zjistil, že nedokázal dosáhnout vytčených cílů, vyjma bezprecedentní destrukce a lidského utrpení.

CIA v roce 1965 na území Jižního Vietnamu aplikovala protipovstaleckou kampaň, když autorizovala vražedný Phoenix Program, v jehož rámci v letech 1968 až 1972 CIA v koordinaci s americkými, jihovietnamskými a australskými vojenskými, zpravodajskými a policejními složkami žargonem operativců "zneutralizovali" - to jest uvěznili, přinutili k přeběhlictví nebo usmrtili - přes 80 000 osob podezřelých ze sympatií s Vietkongem. Tyto jednotky zabily více než 26 000 lidí, zpravidla civilistů (65). Oficiální jihovietnamské statistiky ale uvádějí vyšší počet obětí státně-teroristického programu Phoenix: na 41 tisíc zabitých Jihovietnamců (66). Ve výslechových centrech v Saigonu a jinde trýznitelé za dohledu a někdy za účasti amerických poradců vězně surově bili, nutili je setrvávat v mimořádně bolestivých pozicích, znásilňovali je, mučili elektrickým proudem a trápili je hlady k smrti, drželi je v klecích nebo je popravovali (67). Ani partyzáni z Vietkongu se samozřejmě se zajatým nepřítelem příliš nemazlili, jak je všeobecné známo.  

S nástupem do Oválné pracovny prezident Johnson válku v Indočíně podstatně rozšířil o další fronty v Laosu a Kambodži. V téže době se proti americké angažovanosti v jihovýchodní Asii začaly na domácí půdě zvedat mohutné protesty. Na začátku roku 1968 ale přišel klíčový zlom v celém konfliktu. NLF dokázala zorchestrovat masovou a koncentrovanou vojenskou akci. Poslední den roku 1968 na buddhistický svátek Tet zahájilo 70 000 příslušníků NLF bleskový útok na více než stovku vietnamských měst ve snaze rozpoutat celonárodní povstání proti okupantům a jejich chráněncům. Partyzánům se dokonce na přechodnou dobu podařilo obsadit americkou ambasádu v Saigonu a taktéž hlavní rádiovou stanici. V průběhu povstání komunističtí povstalci z Vietkongu zmasakrovali tisíce bezbranných civilistů ve městě Hue.

I když partyzáni utrpěli značné ztráty na životech a z vojenského hlediska celá akce naprosto ztroskotala, na politickém poli dosáhli značného úspěchu, který snad ani nezamýšleli. Ofenziva Tet představovala zásadní obrat v pohledu amerických politických a ekonomických elit i veřejnosti na celý konflikt v Indočíně. Navzdory falešně růžovým prognózám amerických vojenských kruhů o stabilní situaci ve vietnamském kotli ještě před ofenzivou Vietkongu, Johnsonova vláda měla potíže udržet si souhlas veřejnosti s udržováním válečného úsilí ve Vietnamu. Přitom někdejší náměstek obrany pro mezinárodní bezpečnostní záležitosti McNaughan v březnu 1965 definoval primární cíl Bílého domu v Jižním Vietnamu - “vyhnout se ponižující porážce”(68). Velmoc tedy nesměla být ponížena, a naopak měla poražené zemi diktovat případné omezení bojů, přerušení bombardování a ostřelování či případné stahování své armády.  

Na jaře roku 1968 však Lyndon Johnson veřejně oznámil, že hodlá redukovat letecké útoky proti Severnímu Vietnamu a prostřednictvím diplomacie dosáhnout příměří. LBJ také prohlásil, že v dalším volebním období nebude usilovat o post prezidenta za Demokratickou stranu. V  březnu téhož roku se odehrála další tragická událost, jež protiválečné nálady a skepsi velkého byznysu ve Spojených státech ještě posílila. V jihovietnamské vesnici My Lai, která se podle zpráv amerického vojenského vedení nacházela v oblasti, kde operovali partyzáni z Vietkongu, zavraždili vojáci z 23. pěší divize v rámci mise “prohledej a znič" 347 až 504 civilistů. Vojáci stříleli po neozbrojených mužích, ženách a dětech - i těch úplně nejmenších. Na jiných místech ve vesnici docházelo k dalším zvěrstvům. Vojáci hromadně znásilňovali ženy, ty, kdo se uklonili na pozdrav, Američané bili pěstmi, mlátili pažbami pušek a bodali bajonety. Některé z obětí zohavili vyříznutím názvu své popravčí čety „C Company“ do jejich hrudí (69). Americký plukovník obviněný z tutlání vraždění v My Lai prohlásil, že každá větší jednotka nebo vojenský útvar ve Vietnamu někde obdobný masakr před zraky veřejnosti ukrývá (70). Někteří vojenští velitelé však své podřízené povzbuzovali, aby zabíjeli ještě úporněji.

Americký investigativní novinář Nick Turse ve své publikaci Kill Everything That Moves: Real American War in Vietnam, kde popisuje americká zvěrstva ve Vietnamu, de facto potvrzuje plukovníkova slova, když vylučuje výmluvy a teorie o “několika zkažených jablcích” a ojedinělosti zvěrstev typu My Lai, a upozorňuje na skutečnost, že masové krveprolití proti civilnímu obyvatelstvu nepramenilo z rozhodnutí darebáckých jednotek a jednotlivců, nýbrž vyvěralo ze záměrného rozhodování na úrovni amerického velení (71). Velitel amerických sil ve Vietnamu generál Westmoreland si tuto otřesnou strategii osvojil, přestože někteří velitelé a důstojníci se k tomuto zločinnému postupu stavěli odmítavě. Nadšená podpora generála Westmorelanda brutálnímu způsobu vedení války se ve válečném kotli promítla do „kvót zabíjení“ či „pobídek k usmrcování , aby se zvýšil počet mrtvých, nehledě na zabíjené civilisty. Nakonec praxe počítat všechny zabité Vietnamce jako partyzány se stala tak rozšířenou, že jedna z nejčastějších frází války zněla: “Pokud je mrtvý a je to Vietnamec, je to Vietkong.“ Turse hovořil jak s americkými veterány, tak jejich obětmi ve Vietnamu. Případ na případu přesvědčivě dokládá, jak američtí  vojáci a mariňáci beztrestně a úmyslně mrzačili, týrali, bili, mučili, znásilňovali, a zabíjeli statisíce neozbrojených civilistů, včetně dětí. Vojáci se rutinně dopouštěli sadistických násilností, které si obvykle spojujeme s vyšinutými dozorci v nacistických koncentračních táborech. Mluvili s Tursem o tom, jak znásilňovali, uřezávali uši, řezali hlavy, mučili elektřinou, usekávali končetiny, vyhazovali do vzduchu lidské bytosti, náhodně stříleli do civilistů, ničili vesnice způsobem připomínajícím Čingischánovo plenící tažení, pro zábavu stříleli dobytek a psy, otrávili zásoby potravin a pustošili jihovietnamský venkov. 

Mrtvoly jsou trofeje, pokračuje Turse, ale nejdříve oběti agresoři surově bili, hromadně a brutálně znásilňovali a mučili. Na jaře 1967 spáchal 2. batalion Charlie Company sérii zvěrstev v příhraničním regionu Duc Pho/Mo Duc, jak líčí Turse: zraněného muže hodili vojáci do člunu. zatlačili jej do rýžového pole, kde jej pokropili kulkami a dorazili granátem. Zraněnou ženu vojáci přikryli slaměnou rohoží a zaživa ji upálili. Vojáci a mariňáci sbírali části těl usmrcených Vietnamců - hlavy, nosy, skalpy, prsa, zuby, uši, prsty, genitálie - a vystavovali je nebo je nosili jako náhrdelník. Ve všech četách sloužili vojáci s lidskými trofejemi, třeba s uříznutýma ušima na šňůrách. Uříznuté hlavy Vietnamců byly v armádních táborech napichovány na kůly nebo tyče. Mrtvé Vietnamce přivazovali k armádním vozidlům, která občas ze sportu najížděla do vietnamských civilistů. Jednu ženu se snažili přinutit, abych se přiznala, že se zapletla s Vietkongem, vypověděla jedna žena o svých jihovietnamských a amerických vyšetřovatelích. Odmítla takovou výpověď učinit, a tak ji zapíchli jehly pod konečky deseti nehtů s tím, že pokud neudělá, co chtějí, a nepřizná se k loajalitě k Vietkongu, budou v mučení pokračovat. Když neuposlechla, přivázali jí bradavky k elektrickým drátům. Mučili ji elektřinou, líčí přeživší citovaná v Turseho publikaci.

Prezident Richard Nixon ve své předvolební kampani slíbil americké veřejnosti, kterou děsily představy desítek tisíc mrtvých amerických vojáků z bojů kdesi na druhé straně zeměkoule, že nepopulární válku ukončí. Nixonova strategie pro Vietnam, takzvaná "vietnamizace", spočívala ve vojenské, finanční a logistické pomoci jihovietnamské armádě, která měla za úkol přebrat otěže od amerických protektorů. Zároveň mělo dojít ke snižování počtu amerických bojových sil v poli. Nixonovu údajnou protiválečnou rétoriku si ale můžeme poslechnout na vlastní uši, kdy v době dubnové ofenzivy Severovietnamců v roce 1972 proběhla inspirativní debata mezi ním a Henrym Kissingerem. Nixon mimo jiné Kissingerovi sdělil (72): "Chystám se tu zatracenou zemi zničit, věřte mi, myslím tím zničit ji, pokud to bude nutné. A dovolte mi říct, že mám na mysli i jaderné zbraně, pokud to bude nutné. Není to nutné. Ale víte, co tím myslím, co vám ukazuje, kam až jsem ochoten zajít. Jadernými zbraněmi mám na mysli to, že budeme bombardovat Severní Vietnam do posledního dechu, a pak - pokud někdo zasáhne - budeme hrozit atomovými zbraněmi.”

Nixon překvapenému Kissingerovi o týden později sdělil: “Raději bych použil jadernou bombu. Máte ji připravenou? Kissinger odvětil: “Myslím, že by to bylo příliš.” Nixon reagoval: “Chci jen, abyste myslel ve velkém, Henry, proboha! Jediná věc, na které se s vámi neshodnu, je bombardování. Vy máte zatracenou starost o civilisty, a mně je to úplně jedno. Je mi to jedno.” Kissinger mu opáčil: Mám starost o civilisty, protože nechci, aby se svět mobilizoval proti vám jako řezníkovi.” Jedná se o jen z řady pamětihodných vhledů do mechanismu uvažování osob vytvářejících americkou zahraniční politiku, kdy Henry Kissinger nedbá na lidské životy z altruismu, nýbrž z cynických obav o Nixonův politický obraz v očích amerického elektorátu. Máme tu učebnicový příklad cynické Kissingerovy reálpolitiky standardně uplatňované Bílým domem v zahraniční aréně, kdy hromadné oběti jím spoluautorizované masivní bombardovací kampaně v Kambodži zjevně představovaly politováníhodnou, leč nezbytnou vedlejší škodu při prosazování strategických záměrů v Indočíně.

Jestřábí duo Nixon-Kissinger mírové rozhovory se Severními Vietnamci sabotovalo už v roce 1968, aby případný průlom v diplomatických jednáních vedený opozicí nevedl k Nixonově prohře v prezidentských volbách (73). Oba politici ve skutečnosti chtěli udržovat válečné běsnění v setrvalém chodu a okamžitý zájem o nastolení příměří či míru rozhodně neměli. Henry Kissinger celé roky protahoval válečnou mašinérii, což mohlo vést k milionům zbytečných úmrtí (74). Společně s bombardováním Kambodže a Laosu, které zahájil Johnsonův kabinet, pokračovalo bezhlavé bombardování Vietnamu (Operace Linebacker I, II). Bílý dům prostřednictvím těchto ničivých operací zničil značnou část zbývající ekonomické a průmyslové kapacity Severního Vietnamu. Armáda USA a Jižního Vietnamu v březnu 1972 zahájila takzvanou velikonoční ofenzivu proti Hanoji, nicméně v tuto dobu bylo již jasné, že se konflikt v jihovýchodní Asii chýlí ke konci. Dohoda o ukončení bojů mezi USA, Jižním Vietnamem, Vietkongem a Severním Vietnamem byla nakonec podepsána 27. ledna 1973 v Paříži. Nicméně boje pokračovaly až do dubna 1975, kdy americké helikoptéry evakuovali zbývající americké diplomaty, vojáky a civilisty ze Saigonu.

Ačkoli americkou válku proti vietnamskému národu neoficiálně zahájil již v roce 1962 prezident John F. Kennedy, významnější protesty proti ní, až na malé výjimky mezi západními intelektuály, vypukly až o pět let později, jakmile se debakly americké vojenské moci v Indočíně proti domorodému odporu staly čím dál tím zjevnějšími. Spojené státy nakonec dosáhly monumentální destrukce této země za děsivou cenu usmrcení milionů lidí. Vietnamská vláda v roce 1995 zveřejnila hrozivou statistiku “Americké války” v její zemi: na jihu a na severu padly až dva miliony civilistů a 1,1 milionu severovietnamských vojáků a bojovníků z Vietkongu (75). Podle odhadů Pentagonu bylo zabito 200 tisíc až 250 jihokorejských vojáků, 58 tisíc amerických vojáků a 4 tisíce jihokorejských žoldáků. Nejméně 300 tisíc vietnamských vojáků se stále pohřešuje, takže jsou s největší pravděpodobností po smrti. K obdobným číslům dochází i studie zveřejněná v roce 2008 v britském odborném časopise British Medical Journal (76). Americká válka ve Vietnamu se tak na poměry 2. poloviny 20. století stala poměrně krvavým konfliktem s přesahem na území dvou dalších států a dalšími statisíci zmařených lidských životů.

Přes nasazení nevídané vojenské síly USA "komunistický virus" v jihovýchodní Asii úplně nevymýtili. Spojené státy svrhly na Indočínu téměř 7,7 milionu tun bomb v porovnání s necelými 2,2 miliony pum svrženými za druhé světové války (76). Vietnam byl nakonec sjednocen pod komunistickým vedením, přičemž následoval dramatický a tragický útěk tzv. boat people v důsledku válečných útrap, sankcí a represálií vítězného režimu, zatímco letecké operace proti Kambodžanům posílily řady Rudých Khmérů natolik, že se zmocnili země a spáchali (auto)genocidu. Sovětskou a čínskou vojenskou, materiální a diplomatickou podporu poskytovanou domorodému vietnamskému hnutí odporu proti loutkovému režimu v Saigonu a Pentagonu můžeme ve světle americké blokace sjednocení země, podpory vražedného režimu na jihu země a pozdější zběsilosti a brutality amerického útoku vnímat v pozitivním světle jako internacionální pomoc vládám a guerillám nacházejícím se pod nevídaně masivním útokem bez jediného náznaku na opuštění amerických maximalistických cílů ve Vietnamu. A přitom rozhodně nešlo o vyprovokovanou invazi jako v případě ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Na druhou stranu Spojené státy, jejichž reputace aktem agrese a zločinem genocidy ve Vietnamu - jak povahu americké války v roce 1967 charakterizoval výrok Tribunálu Bertranda Russella (77) - ve světě utrpěla povážlivé a trvalé trhliny, od té doby napřímo nevedly tak barbarskou válku proti převážně bezbrannému obyvatelstvu. Russellův tribunál zaštítěný osobnostmi jako Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoir obvinil Spojené státy z úmyslného, systematického a rozsáhlého bombardování civilních cílů, včetně civilního obyvatelstva, obydlí, vesnic, přehrad, hrází, zdravotnických zařízení, leprosárií, škol, kostelů, pagod, historických a kulturních památek. Rovněž konstatoval, že vláda Spojených států amerických je vinna opakovaným porušováním svrchovanosti, neutrality a územní celistvosti Kambodže. Jean-Paul Sartre kladl důraz na genocidní úmysl zlikvidovat vietnamskou populaci poukazem na zjevný úmysl amerického establishmentu zlikvidovat celý národ a nastolení Pax Americana ve “vietnamské poušti” (78).

K tomu naštěstí nedošlo, neboť ani největší vojenská mašinérie nedokáže násilně podrobit legitimní grassroot odpor, touhu po sebeurčení a vlastní politické orientaci. Na ukončení genocidního amerického tažení ve Vietnamu mají značnou zásluhu ztráty sympatií amerických politických a ekonomických elit vůči vojenskému dobrodružství v Asii po ofenzivě Tet, obrovský odpor proti válce na domácí půdě a v zahraničí, odhalení publikované v Pentagon Papers. Ztráta deziluzí a následné střízlivění bezesporu v ukončení války taktéž hrálo značnou roli. Na mezinárodní úrovní lze na barbarské bombardování a chemické útoky proti převážně vesnické populaci a nakonec potupné stahování amerického personálu ze Saigonu nahlížet jako na potupný lískanec do tváře ješitné supervelmoci poté, co zdevastovala tři země, kde válka a její útrapy zahubily nejméně čtyři miliony lidí.  

 

Poznámkový aparát:

 

1. Pentagon Papers, National Archives. Link: https://www.archives.gov/research/pentagon-papers

2. Memorandum by the Assistant Secretary of State for Far Eastern Affairs (Allison) to the Secretary State, Office of the Historian, 1952. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1952-54v13p1/d14#fn:1.7.4.4.40.22.6 

3. Zinn Howard, A Peoples´s History of the United States, HarperCollins e-books, 2003, str. 439. Link: https://files.libcom.org/files/A%20People%27s%20History%20of%20the%20Unite%20-%20Howard%20Zinn.pdf

4. Progress Report by the Under Secretary  of State (Webb) to the National Security Council, Office of the Historian, 1951. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1951v06p1/d207 

5. World Peace Foundation, Mass Atrocity Endings, Indochina:First Indochina War, Tufts Wordpress Blogs and Websites, 2015. Link: https://sites.tufts.edu/atrocityendings/2015/08/07/indochina-1st-indochina-war/ 

6. Gunn Geoffrey, The Great Vietnamese Famine of 1944-45 Revisited, SciencesPo, 12. května 2011. Link: https://www.sciencespo.fr/mass-violence-war-massacre-resistance/en/document/great-vietnamese-famine-1944-45-revisited.html 

7. 38. Memorandum From Secretary of State Rusk to President Johnson, Office of the Historian, 24. ledna 1966. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1964-68v04/d38 

8. DesJarlais Ronald, Pretense to Democracy: The U.S. Role in the Subversion of the Vietnamese Election of 1956, University of Rhode Island, 1990. Link: https://digitalcommons.uri.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=2761&context=theses 

9. Chapman Jessica, A Different Democracy: South Vietnam´s Referendum to Depose Bao Dai, Cauldron of Resistance, Cornell University Press, 2013. Link: https://www.degruyter.com/document/doi/10.7591/9780801467417-009/html?srsltid=AfmBOooco-ij0p8Obxyh4Dmj2HBpITK3E_h6VkxGDiaQSu7K2M8_LWq8 

10. Xuat Nguyen Trong, Some Clarifications on Lịch sử Nam bộ kháng chiến, Cold War International History Project, Wilson Center, 20. října 2014. Link: https://www.wilsoncenter.org/publication/some-clarifications-lich-su-nam-bo-khang-chien 

11. Program of the National Liberation Front of South Viet-Nam, The Wars for Viet Nam, Vassar College. Link: https://www.vassar.edu/vietnam/documents/docnlf.html 

12. 333. Memorandum Prepared for the Director of Central Intelligence, Office of the Historian, 29. liistopadu 1963. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1961-63v04/d333 

13. Chomsky Noam, Rethinking Camelot: JFK, the Vietnam War and US Political Culture, Verso, 1993. Link: https://archive.org/details/RethinkingCamelotNoamChomsky/page/n59/mode/2up 

14. Dallek Robert, How to End Another President´s War (L.B.J. Edition), New York Times, 13. března 2009. Link: https://archive.nytimes.com/100days.blogs.nytimes.com/2009/03/12/how-not-to-end-another-presidents-war-lbj-edition/ 

15. Chomsky Noam, Vain Hopes, False Dreams, Z Magazine, září 1992. Link: https://chomsky.info/199209__/ 

16. Russell Bertrand, War Crimes in Vietnam War, 1967, str. 60. Link: https://files.libcom.org/files/2023-01/Bertrand%20Russell%20-%20War%20Crimes%20in%20Vietnam.pdf  

17. Russell Bertrand, Yours Faithfully, Bertrand  Russell: A Lifelong Fight for Peace, Justice, and Truth in Letters to the Editor, Open Court, 20. srpna 2001, str.372. Link: https://www.google.cz/books/edition/Yours_Faithfully_Bertrand_Russell/3TfJcZMS6TIC?hl=en&gbpv=1&dq=bertrand+russell+vietnam+by+1963+350+000&pg=PA372&printsec=frontcover 

18. Fuller Thomas, 4 Decades on, U.S. Starts Cleanup of Agent Orange in Vietnam, New York Times, 9. srpna, 2012. Link: https://web.archive.org/web/20170312065059/http:/www.nytimes.com/2012/08/10/world/asia/us-moves-to-address-agent-orange-contamination-in-vietnam.html 

19. 1962 - Operation  Ranch Hand, Air Force Historical Support Division, Air Force Historical Support Division. Link: https://www.afhistory.af.mil/FAQs/Fact-Sheets/Article/458998/1962-operation-ranch-hand/ 

20.  Vietnam Seeks Funds for Agent Orange Victims, Reuters, 10. srpna 2009. Link: https://www.reuters.com/article/vietnam-agentorange/vietnam-seeks-funds-for-agent-orange-victims-AN42890920090810/  

21. Bailey Charles, Tackling the Agent Orange Legacy in Vietnam, Alliance for Philanthropy na Social Investement Worlwide, 1. června 2010. Link: https://www.alliancemagazine.org/feature/tackling-the-agent-orange-legacy-in-vietnam/ 

22. Westing Arthur, Conference to Explore Agent Orange´s Effect on Vietnam´s People, Yale Bulletin/Callendar, 19. dubna 2002. Link: http://archives.news.yale.edu/v30.n26/story8.html

23.  Zinn Howard, A Peoples´s History of the United States, HarperCollins e-books, 2003, str. 444. Link: https://files.libcom.org/files/A%20People%27s%20History%20of%20the%20Unite%20-%20Howard%20Zinn.pdf

24. Chomsky Noam, Memories, Z Magazine, červenec-srpen 1995. Link: https://chomsky.info/199508__/ 

25. Chomsky Noam, Vietnam: How Government Became Wolwes, The New York Review of Books, 15. června 1972. Link: https://chomsky.info/19720615/ 

26.  Zinn Howard, A Peoples´s History of the United States, HarperCollins e-books, 2003, str. 445. Link: https://files.libcom.org/files/A%20People%27s%20History%20of%20the%20Unite%20-%20Howard%20Zinn.pdf

27. Glass Andrew, LBJ Approves “Operation Rolling  Thunder”, Feb. 13, 1965. Politico, 13. 2. 2019. Link: https://www.politico.com/story/2019/02/13/lbj-operation-rolling-thunder-feb-13-1965-1162618 

28. Battlefield: Vietnam, 1967, PBS. Link: https://www.pbs.org/battlefieldvietnam/timeline/index2.html 

29. McGehee Ralph, CIA and Operation Phoenix in Vietnam, Montclair State University, 19. února 1996. Link: https://msuweb.montclair.edu/~furrg/phoenixmcg.html 

30. Hersh Seymour, Moving Targets, The New Yorker, 7. prosince 2003. Link: https://www.newyorker.com/magazine/2003/12/15/moving-targets?currentPage=all 

31. Valentine Douglas a Miller Crispin Mark, The Phoenix Program: America´s Use of Terror in Vietnam, Forbidden Bookshelf, 1990. Link: https://www.goodreads.com/en/book/show/22309162-the-phoenix-program 

32. 193. Paper Prepared by the Assistant Secretary of Defense for International Security Affairs (McNaughton),  Office of the Historian, 10. března 1965. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1964-68v02/d193 

33. Murder in the Name of the War - My Lai, BBC News, 20. července 1998. Link: http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/64344.stm 

34. Colonel Says Every Large Combat Unit in Vietnam Has a My Lai, New York Times, 25. května 1971. Link: https://www.nytimes.com/1971/05/25/archives/colonel-says-every-large-combat-unit-in-vietnam-has-a-mylai.html 

35. Cox Jeniffer, Book Review: Kill Everything That Moves: The Real American War in Vietnam, The Army of Lawyer, červen 2015. Link: file:///C:/Users/harun/Downloads/ReviewedbyMajorJenifferG.H.Cox%20(3).pdf 

36. Wellerstein Alex, Nixon and the Bomb: “I Just Want You to Think Big, Henry!”, A Nuclear History Blog, 25. října 2013. Link: https://blog.nuclearsecrecy.com/2013/10/25/nixon-and-the-bomb/ 

37. Baker Peter, Nixon Tried to Spoil Johnson´s Vietnam Peace Talks in ´68, Notes Show, New York Times, 2. ledna 2017. Link: https://www.nytimes.com/2017/01/02/us/politics/nixon-tried-to-spoil-johnsons-vietnam-peace-talks-in-68-notes-show.html 

38. Karlin Mark, Millions Died Because Kissinger Prolonged the Vietnam War for Years After Betraying Peace Treaty, Truthout, 8. listopadu 2015. Link: https://truthout.org/articles/millions-died-because-kissinger-prolonged-the-vietnam-war-for-years-after-betraying-peace-treaty/ 

39. Chomsky Noam, Memories, Z Magazine, červenec-srpen 1995. Link: https://chomsky.info/199508__/ 

40. Obermeyer Ziad, Murray Christopher, Gakidou Emmanuela, Fifty Years of Violent War Deaths from Vietnam to Bosnia: Analysis of Data from the World Health Survey Programme, British Medical Journal, 2008. Link: https://www.bmj.com/content/336/7659/1482 

41. Clodfelter Michael, Vietnam in Military Statistic: A History of the Indochina Wars, 1772-1991, Mc Farland & Company, 1995, str. 225. Link: https://books.google.cz/books/about/Vietnam_in_Military_Statistics.html?id=THIPueDzw44C&redir_esc=y 

42. Nguyen Angela, Redefining  War Crimes: The Bertrand Russell Tribunal´s Expansion of the Definition of War Crimes, Georgetown University, 21. srpna 2023. Link: https://repository.digital.georgetown.edu/handle/10822/1087330 

43. 1. 38. Memorandum From Secretary of State Rusk to President Johnson, Office of the Historian, 24. ledna 1966. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1964-68v04/d38  1. 38. Memorandum From Secretary of State Rusk to President Johnson, Office of the Historian, 24. ledna 1966. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1964-68v04/d38 

44. DesJarlais Ronald, Pretense to Democracy: The U.S. Role in the Subversion of the Vietnamese Election of 1956, University of Rhode Island, 1990. Link: https://digitalcommons.uri.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=2761&context=theses 

45. Chapman Jessica, A Different Democracy: South Vietnam´s Referendum to Depose Bao Dai, Cauldron of Resistance, Cornell University Press, 2013. Link: https://www.degruyter.com/document/doi/10.7591/9780801467417-009/html?srsltid=AfmBOooco-ij0p8Obxyh4Dmj2HBpITK3E_h6VkxGDiaQSu7K2M8_LWq8 ¨

46. Xuat Nguyen Trong, Some Clarifications on Lịch sử Nam bộ kháng chiến, Cold War International History Project, Wilson Center, 20. října 2014. Link: https://www.wilsoncenter.org/publication/some-clarifications-lich-su-nam-bo-khang-chien 

47. Program of the National Liberation Front of South Viet-Nam, The Wars for Viet Nam, Vassar College. Link: https://www.vassar.edu/vietnam/documents/docnlf.html 

48. 333. Memorandum Prepared for the Director of Central Intelligence, Office of the Historian, 29. liistopadu 1963. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1961-63v04/d333 

49. Chomsky Noam, Rethinking Camelot: JFK, the Vietnam War and US Political Culture, Verso, 1993. Link: https://archive.org/details/RethinkingCamelotNoamChomsky/page/n59/mode/2up 

50. Dallek Robert, How to End Another President´s War (L.B.J. Edition), New York Times, 13. března 2009. Link: https://archive.nytimes.com/100days.blogs.nytimes.com/2009/03/12/how-not-to-end-another-presidents-war-lbj-edition/ 

51. Chomsky Noam, Vain Hopes, False Dreams, Z Magazine, září 1992. Link: https://chomsky.info/199209__/ 

52. Russell Bertrand, War Crimes in Vietnam War, 1967, str. 60. Link: https://files.libcom.org/files/2023-01/Bertrand%20Russell%20-%20War%20Crimes%20in%20Vietnam.pdf  

53. Russell Bertrand, Yours Faithfully, Bertrand  Russell: A Lifelong Fight for Peace, Justice, and Truth in Letters to the Editor, Open Court, 20. srpna 2001, str.372. Link: https://www.google.cz/books/edition/Yours_Faithfully_Bertrand_Russell/3TfJcZMS6TIC?hl=en&gbpv=1&dq=bertrand+russell+vietnam+by+1963+350+000&pg=PA372&printsec=frontcover 

54. Fuller Thomas, 4 Decades on, U.S. Starts Cleanup of Agent Orange in Vietnam, New York Times, 9. srpna, 2012. Link: https://web.archive.org/web/20170312065059/http:/www.nytimes.com/2012/08/10/world/asia/us-moves-to-address-agent-orange-contamination-in-vietnam.html 

55. 1962 - Operation  Ranch Hand, Air Force Historical Support Division, Air Force Historical Support Division. Link: https://www.afhistory.af.mil/FAQs/Fact-Sheets/Article/458998/1962-operation-ranch-hand/ 

56.  Vietnam Seeks Funds for Agent Orange Victims, Reuters, 10. srpna 2009. Link: https://www.reuters.com/article/vietnam-agentorange/vietnam-seeks-funds-for-agent-orange-victims-idUSHAN42890920090810/ 

57. Bailey Charles, Tackling the Agent Orange Legacy in Vietnam, Alliance for Philanthropy na Social Investement Worlwide, 1. června 2010. Link: https://www.alliancemagazine.org/feature/tackling-the-agent-orange-legacy-in-vietnam/ ¨

58. Westing Arthur, Conference to Explore Agent Orange´s Effect on Vietnam´s People, Yale Bulletin/Callendar, 19. dubna 2002. Link: http://archives.news.yale.edu/v30.n26/story8.html.

59.  Zinn Howard, A Peoples´s History of the United States, HarperCollins e-books, 2003, str. 444. Link: https://files.libcom.org/files/A%20People%27s%20History%20of%20the%20Unite%20-%20Howard%20Zinn.pd

60. Chomsky Noam, Memories, Z Magazine, červenec-srpen 1995. Link: https://chomsky.info/199508__/ 

61. Chomsky Noam, Vietnam: How Government Became Wolwes, The New York Review of Books, 15. června 1972. Link: https://chomsky.info/19720615/

62.  Zinn Howard, A Peoples´s History of the United States, HarperCollins e-books, 2003, str. 445. Link: https://files.libcom.org/files/A%20People%27s%20History%20of%20the%20Unite%20-%20Howard%20Zinn.pdf

63. Glass Andrew, LBJ Approves “Operation Rolling  Thunder”, Feb. 13, 1965. Politico, 13. 2. 2019. Link: https://www.politico.com/story/2019/02/13/lbj-operation-rolling-thunder-feb-13-1965-1162618 

64. Battlefield: Vietnam, 1967, PBS. Link: https://www.pbs.org/battlefieldvietnam/timeline/index2.html 

65. McGehee Ralph, CIA and Operation Phoenix in Vietnam, Montclair State University, 19. února 1996. Link: https://msuweb.montclair.edu/~furrg/phoenixmcg.html 

66. Hersh Seymour, Moving Targets, The New Yorker, 7. prosince 2003. Link: https://www.newyorker.com/magazine/2003/12/15/moving-targets?currentPage=all 

67. Valentine Douglas a Miller Crispin Mark, The Phoenix Program: America´s Use of Terror in Vietnam, Forbidden Bookshelf, 1990. Link: https://www.goodreads.com/en/book/show/22309162-the-phoenix-program 

68. 193. Paper Prepared by the Assistant Secretary of Defense for International Security Affairs (McNaughton),  Office of the Historian, 10. března 1965. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1964-68v02/d193 ¨

69. Murder in the Name of the War - My Lai, BBC News, 20. července 1998. Link: http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/64344.stm 

70. Colonel Says Every Large Combat Unit in Vietnam Has a My Lai, New York Times, 25. května 1971. Link: https://www.nytimes.com/1971/05/25/archives/colonel-says-every-large-combat-unit-in-vietnam-has-a-mylai.html 

71. Cox Jeniffer, Book Review: Kill Everything That Moves: The Real American War in Vietnam, The Army of Lawyer, červen 2015. Link: file:///C:/Users/harun/Downloads/ReviewedbyMajorJenifferG.H.Cox%20(3).pdf

72. Wellerstein Alex, Nixon and the Bomb: “I Just Want You to Think Big, Henry!”, A Nuclear History Blog, 25. října 2013. Link: https://blog.nuclearsecrecy.com/2013/10/25/nixon-and-the-bomb/ 

73. Baker Peter, Nixon Tried to Spoil Johnson´s Vietnam Peace Talks in ´68, Notes Show, New York Times, 2. ledna 2017. Link: https://www.nytimes.com/2017/01/02/us/politics/nixon-tried-to-spoil-johnsons-vietnam-peace-talks-in-68-notes-show.html 

74. Karlin Mark, Millions Died Because Kissinger Prolonged the Vietnam War for Years After Betraying Peace Treaty, Truthout, 8. listopadu 2015. Link: https://truthout.org/articles/millions-died-because-kissinger-prolonged-the-vietnam-war-for-years-after-betraying-peace-treaty/ 

75. Chomsky Noam, Memories, Z Magazine, červenec-srpen 1995. Link: https://chomsky.info/199508__/ 

76. Obermeyer Ziad, Murray Christopher, Gakidou Emmanuela, Fifty Years of Violent War Deaths from Vietnam to Bosnia: Analysis of Data from the World Health Survey Programme, British Medical Journal, 2008. Link: https://www.bmj.com/content/336/7659/1482 

77. Clodfelter Michael, Vietnam in Military Statistic: A History of the Indochina Wars, 1772-1991, Mc Farland & Company, 1995, str. 225. Link: https://books.google.cz/books/about/Vietnam_in_Military_Statistics.html?id=THIPueDzw44C&redir_esc=y 

78. Nguyen Angela, Redefining  War Crimes: The Bertrand Russell Tribunal´s Expansion of the Definition of War Crimes, Georgetown University, 21. srpna 2023. Link: https://repository.digital.georgetown.edu/handle/10822/1087330